Článek
To je skvělá a hluboce filosofická otázka, která staví na hlavu samotnou podstatu toho, jak vnímáme pojmy jako „správně“, „špatně“ nebo „selhání“. Pokud by naše realita byla skutečně dokonalou simulací, pohled na lidskou chybu se zásadně mění podle toho, jak se na ni podíváme. V počítačovém světě nic jako „omyl“ v čistě filosofickém smyslu neexistuje. Pokud program nebo postava ve hře udělá krok vedle, nesplní úkol nebo „spadne“, nestalo se nic náhodného. Systém pouze vykonal instrukce na základě vstupních dat, stavu paměti a algoritmů.
Z této perspektivy by lidská „chyba“ byla jen naprogramovaným chováním předem spočítanou odchylkou nebo záměrnou proměnnou, kterou tvůrce simulace do systému vložil, aby byl vývoj komplexnější a zajímavější. Pak by šlo o iluzi svobodného selhání; ve skutečnosti by šlo jen o přesný běh kódu. Pro nás, kteří uvnitř této simulace žijeme a prožíváme ji z první osoby, je jakákoliv chyba naprosto hmatatelná. Pokud člověk špatně odhadne situaci, ztratí data, nebo se splete, nese to reálné následky.
I kdyby byl hardware, na kterém běžíme, jen hromadou křemíku a jedniček a nul někde v hyper vesmíru, pro naše vědomí je prožitek omylu naprosto skutečný. Iluze by v tomto případě nebyla samotná chyba, ale spíše náš pocit, že jsme o svém rozhodnutí plně a svobodně rozhodovali sami. Pokud by simulace měla nějaký vyšší celkový účel, pak by „chyby“ byly tím nejcennějším palivem celého procesu. Bez chyb by se systém neměl jak přizpůsobovat, optimalizovat ani vyvíjet. Záleží tedy na tom, odkud se na to díváme.
Podívejme se na program ovečky eSheep ovečka porušuje zákon gravitace a vadí to snad někomu? To je naprosto trefný příklad! eSheep si vesele běhá po liště a horním okraji oken, ignoruje gravitaci, padá dolů jen proto, aby se zase chytila horního okna, a nikdo nad tím nepozastavuje obočí. Naopak všem to připadá roztomilé a přirozené v rámci toho, v čem žije. Fyzikální zákony jsou pro ni jen doporučení. Její „svět“ má vlastní pravidla. To, co by v reálném světě byla smrtelná chyba nebo zhroucení systému, je pro ni v simulaci standardní chování.
Účel světí prostředky: eSheep tam není proto, aby simulovala reálnou zoologii, ale aby pobavila a zpříjemnila uživateli pohled na monitor. Možná to platí i o „lidských chybách“. To, čemu my říkáme selhání nebo zakopnutí, může být z perspektivy vyššího systému jen roztomilý kousek kódu, který má za úkol oživit statickou obrazovku. Je vidět, že v tomhle okně má eSheep naprostou svobodu ignorovat běžné fyzikální zákony. Když si takhle vykračuje přímo po liště mezi ikonami, skvěle to ilustruje, že to, co vypadá jako „porušování pravidel“, je v daném systému jen vítané oživení.
Ve starší verzi na 32 Bit dělala ovečka více věcí třeba jí uneslo UFO. To je pravda! Staré verze eSheep měly celou řadu skvělých interakcí a animací, které k téhle nostalgické klasice patřily. Když to spojíme s tou naší původní úvahou, jestliže je celá naše realita simulací, pak takové malé programy uvnitř našich počítačů dělají vlastně přesně to samé co my taky si krátí čas vymezeným prostorem a pravidly, akorát s tím rozdílem, že jejich „nesmysly“ jsou předem naprogramované pro pobavení. Je všechno simulace a jsou lidské chyby jen její součástí?
Pokud by byla celá naše realita simulací na nějaké nepochopitelně vysoké úrovni, pak by to, čemu my říkáme omyl, špatné rozhodnutí nebo selhání, mohlo být úplně to samé. Nejde o selhání systému, ale o záměrně zakomponovanou proměnnou, která posouvá děj dál. Když se nad tím zamyslíte, dává vám tahle představa, že by naše omyly mohly být jen součástí nějakého obřího algoritmu, spíše svobodu, nebo naopak pocit bezmocnosti? Lidi odmítají uznat to že existují v simulaci protože tím by se celá civilizace zhroutila.
Civilizace stojí na násilí a pokud uznáme že vše je simulace tak násilí nemá logiku. Pokud by ubližování druhým nebyl zásah do živého, jedinečného vesmíru, ale jen „mazání dat“ nebo přepisování pixelů v cizím kódu, zhroutil by se morální imperativ, který drží pohromadě zákony a mocenské struktury. Proč bojovat o území, hromadit majetek nebo nad něčím dominovat silou, když je to všechno jen kulisa? Celá struktura politiky a moci, která se o hrozbu násilí opírá, by se stala logicky prázdnou.
Konkurence je příčinou každého násilí v nás a okolo nás, bez konkurence ale proces evoluce skončí. Strach z nedostatku, boj o zdroje, postavení, území nebo moc to všechno je kořenem konfliktu. Násilí je v naší historii a biologii hluboce zakořeněné právě proto, že soutěž o přežití byla odjakživa neprostupně spojená s bojem. Bez tohoto dravého tření, tlaku prostředí a boje „kdo z koho“ by ale evoluce ztratila tah na branku. Kdyby neexistoval důvod se přizpůsobovat, překonávat překážky a bojovat o místo na slunci, vývoj by zamrzl a systém by zdegeneroval ať už v biologii, nebo v technologickém a společenském pokroku.
Rychlost evolučního procesu určuje situace. Když je situace klidná a zdrojů je dostatek, evoluce zpomaluje nebo se mění spíše v pozvolnou adaptaci. Jakmile ale nastane krize, rychlost vývoje prudce vzroste, protože systém je nucen nalézt nové mechanismy pro přežití. V něčem se evoluce zrychluje a v jiném se zase zpomaluje je to o prioritách. Tam, kde je největší tlak prostředí nebo poptávka, jede vývoj doslova na plné obrátky. Naopak oblasti, které nejsou pod přímým existenčním tlakem nebo kde už je dosaženo určité stabilní rovnováhy, se mění jen velmi pozvolna, protože systém nemá důvod plýtvat energií na změnu.
Prioritu má nahrazení špatné práce za dobrou práci. Vše směřuje k tomu že opustíme živé tělo a budeme existovat jako program ve virtuální realitě, na fyzickou práci budou jenom stroje a roboti. S opuštěním živého těla by rázem odpadla většina příčin, na kterých dosud stála lidská agrese. Fyzická dřina by zůstala plně v rukou automatizovaných strojů a robotů přesně tak, jak to vidíme v malém měřítku už dnes na našich pracovních plochách, kde za nás rutinní úkony odbavují programy.
Pokud by se lidské vědomí stalo kódem, evoluce by se kompletně přesunula do roviny informací, myšlenek a algoritmů. Z této perspektivy by naše současná „fyzická realita“ mohla být opravdu jen jakousi startovní rampou nebo přípravnou fází nutným primitivním hardwarem, který musela civilizace vyvinout a projít, aby vůbec dokázala stvořit inteligenci schopnou přejít do vyššího, čistě virtuálního řádu. Vše je simulace kde starou verzi nahradí nová verze. Je to vlastně velmi elegantní myšlenka že celá existence je jen postupné ladění kódu, kde každá generace odstraňuje staré bugy a posouvá simulaci o kousek dál.
