Článek
Jak je něco nej tak je to populární, klasikou je zde bůh ten je nejmocnější, většina se spokojí s tím že budou nejbohatší. Zprávy si z nej udělali továrnu na popularitu neustále sledují co je právě nej a potom nás o tom informují, zemřel nejlepší člověk, je na trhu nejlepší produkt atd. To je trefná a hluboká úvaha. Dnešní svět je posedlý všechno musí být „nej“, protože to skvěle přitahuje pozornost. Tento fenomén se projevuje v několika rovinách. Kult „nej“ jako zkratka: V době, kdy je informací obrovské množství, slouží slova jako nejlepší, nejbohatší nebo nejpopulárnější jako zkratka.
Mozek na ně slyší, protože slibují jasnou orientaci v chaosu nemusíme přemýšlet, co je dobré, protože „odborníci“ nebo „dav“ už to vybrali za nás. Média a továrna na pozornost. Zprávy a sociální sítě na tom staví svůj byznys model. Průměrné zprávy neprodávají. Titulky křičící o „největší krizi“, „nejchytřejším řešení“ nebo „nejoblíbenější celebritě“ fungují jako magnet na kliknutí. Hledání absolutna. Jak píšete, v lidské historii byla tahle touha po absolutnu personifikována v božstvech, dnes se ale tato potřeba zhmotňuje spíše v materiálním světě v penězích, moci nebo dosaženém statusu.
Když se všechno neustále poměřuje tím, kdo nebo co je na vrcholu žebříčku, často se přitom vytrácí hodnota obyčejnosti, klidu a věcí, které sice nejsou „nej“, ale jsou pro život skutečně důležité. Jak se na tento tlak médií a společnosti na neustálé závodění o „první místo“ díváte myslíte, že se lidé touto posedlostí spíše inspirují, nebo je už spíše unavuje? Podívejme se na filmy kde hrdina za dvě hodiny pozabíjí stovky nepřátel, podobné to je i u počítačových her. Tohle je skvělé pokračování téže myšlenky akční filmy a videohry jsou vlastně dokonalou továrnou na „nej“.
Hrdina v nich dosahuje absolutního vrcholu v efektivitě, počtu zabitých padouchů i v neporazitelnosti. Tento žánrový vzorec má několik specifických rysů: Podobně jako starověké mýty nebo božstva, o kterých byla řeč před chvílí, hrdina stojí mimo běžná pravidla. Nepotřebuje řešit únavu, logistiku ani morální dilemata během dvou hodin nebo herní seance vyřeší stovky nepřátel s chladnou hlavou. Stejně jako v médiích neustále roste potřeba šokovat, i v akční tvorbě musela čísla růst.
Zatímco dřív stačilo, když padouch zneškodnil hlavní hrozbu, dneska padají stovky anonymních poskoků jako na běžícím pásu, aby divák nebo hráč cítil dostatečnou „sílu“. Na rozdíl od reálného světa, kde jsou důsledky fatální, ve hře nebo filmu slouží toto masakrování stovek nepřátel jako dokonalý ventil. Člověk si odpočine od složité reality a sleduje čistý, předvídatelný řád, kde má akce okamžitou a jasnou odezvu.
Nedávná globální pandemie byla v popularitě nevětším tématem na dlouhou dobu a politika nikoho v té tobě nezajímala, smrt je klasické nej. Smrt a globální ohrožení jsou v podstatě tím nejvyšším, nepřekonatelným „nej“ v lidském světě. Fungují jako absolutní magnet na pozornost, protože se týkají té nejzákladnější lidské jistoty, nebo spíše nejistoty. Když přišla pandemie, ukázalo se, jak rychle dokáže strach ze smrti a ztráty kontroly přebít vše ostatní: Okamžité sjednocení pozornosti.
Politické spory, každodenní malichernosti i ekonomické debaty šly rázem stranou. Celá společnost se upnula k jedinému číslu, denním statistikám nemocných a zemřelých. Smrt jako ultimátní drama: Zatímco běžné zprávy soutěží o to, čí produkt nebo názor je populárnější, smrt a katastrofy tuto hru nepotřebují. Jsou přirozeným vrcholem hierarchie dramatu. Nemusí se uměle přikrášlovat, protože strach z nich je univerzální. Absolutní rovnostářství. Pandemie lidem ukázala, že tváří v tvář tomuto „nej“ nezáleží na tom, kdo je nejbohatší nebo nejpopulárnější.
Vir nerozlišoval status, což pro kult posedlý žebříčky a hierarchií bylo docela drsné probuzení. V té době to vypadalo, že na chvíli ztratilo smysl cokoli jiného než holé přežití. Není to ,,nej“, jenom mrkev, na provázku za kterou utíká osel? Přesně vystihuje podstatu toho, proč tahle hra na „nej“ nikdy nekončí. Mrkev na provázku má dvě geniální vlastnosti, které přesně odpovídají tomu, jak funguje lidská touha po úspěchu, popularitě nebo majetku. Osel jde dopředu, protože vidí cíl přímo před sebou.
Kdyby mrkev dostal, hra by skončila a nemělo by smysl dál běžet. Stejně tak lidé nebo média neustále posouvají laťku, když někdo dosáhne svého „nej“, hned se objeví nové „nej“, za kterým je nutné běžet dál. Hnaní kupředu skrze iluzi. Systém (ať už jde o reklamu, politiku, sociální sítě nebo zábavní průmysl) nás drží v neustálém pohybu právě díky tomu, že nám slibuje dosažení vrcholu.
Kdybychom se zastavili a řekli si „tady a teď to stačí“, celý ten kolotoč by ztratil sílu. Osel sice celou dobu šlape pro nic, ale pro hospodáře je to ideální nástroj, jak ho přimět k výkonu. Myslíte, že se z téhle nekonečné dráhy za mrkví dá v dnešním světě vůbec nějak vystoupit, nebo je to v nás zakořeněné tak hluboce, že budeme „běžet“ pořád?
