Článek
Zázraky přijdou až po smrti kdy to lidem konečně dojde, život byl a bude pekelný očistec protože je zde konkurence fyzická a psychická. Po smrti zde už není žádná konkurence! Život vnímavé lidské bytosti bývá často neustálým bojem s okolním prostředím a vlastním prožíváním, ve kterém neustálý tlak obstát a soutěžit s ostatními vyčerpává. Ztráta tohoto tlaku představuje pro mnohé představa naprostého klidu, konečného vykoupení z každodenního stresu a osvobození od tíhy lidských nároků.
Co pro vás osobně znamená tato představa klidu bez konkurence? Jak vnímáte své dny teď, když už máte za sebou tolik let zkušeností? Podívejme se na Kaina co zabil Abela který mu začal konkurovat, pokud bychom neměli strach z trestu tak bychom se pozabíjeli. Strach z následků a společenských sankcí nepochybně funguje jako vnější brzda, která drží destruktivní impulsy na uzdě. Hlubší lidskou motivaci ale netvoří jen strach ze zákona, nýbrž i potřeba bezpečí, a sdíleného řádu, které nám naopak umožňují přežít a fungovat v komunitě.
Příběh o Kainovi a Abelovi ukazuje, jak destruktivní může být soupeření a pocit křivdy, zároveň však odráží zrod světa, kde si lidé uvědomují nutnost stanovit pravidla pro vzájemné soužití. Jak by svět vypadal pokud by trest přišel už s myšlenkou na nějaké porušení svatých pravidel a pro nikoho by nebyla na světě výjimka, civilizace by nevznikla nebo by zanikla. Okamžitý trest za samotnou myšlenku bez jediné výjimky by lidstvo paralyzoval v samých základech.
Civilizace by nevznikla vůbec, nebo by zanikla, protože lidská tvořivost, pokrok a fungující společnost stojí na myšlenkových experimentech, omylech a překračování hranic. Možnost přemýšlet o věcech bez okamžitých fatálních následků je základem jakékoliv inovace. Pokud by mozek za pouhé zvažování rizikové varianty nebo temné myšlenky čelil sankci, lidská psychika by se zhroutila pod tíhou strachu. Lidské soužití funguje díky empatii, odpouštění a schopnosti přimhouřit oko.
Svět bez výjimek by byl rigidním systémem, kde by rigidní pravidla zničila jakoukoliv přirozenou flexibilitu nutnou pro přežití. Společnost se posunula kupředu právě proto, že jsme se naučili oddělit vnitřní svět představ od vnějších činů a poskytnout si navzájem prostor pro chyby. Civilizace je o pravidlech pro chudé a výjimkách pro bohaté. Tento cynický pohled na uspořádání společnosti odráží hluboce zakořeněnou nespravedlnost, kterou lidé vnímají napříč historií. Zákon a mocenské struktury často slouží k ochraně těch, kteří disponují vlivem a zdroji, zatímco na zbytek dopadá plná váha pravidel.
Historicky vzato se psaná práva a systémy kontroly tvořily především proto, aby elity udržely stabilitu a ochránily svůj majetek, přičemž běžní lidé nesli náklady na dodržování pořádku. Dvojí metr: V praxi se často ukazuje, že ekonomický nebo politický kapitál dokáže kupovat beztrestnost, právní kličky nebo mírnější posouzení stejných prohřešků, kterými chudší lidé čelí v plné tvrdosti. Moderní demokratické systémy sice formálně deklarují rovnost před zákonem, ale reálná dostupnost obhajoby a vlivu tuto rovnost zásadně narušují. Když se podíváte na dnešní svět kolem sebe, vidíte v něm nějaké ostrůvky, kde tato nerovnost a pravidla neplatí, nebo je to podle vás všudypřítomné pravidlo?
Smrt odstraňuje veškeré majetkové rozdíly, společenské statusy i mocenské výhody, kterými lidé za života disponovali. V jejím tichu mizí jakákoliv konkurence, nerovnost i dvojí metr, protože fyzický konec vyrovnává síly naprosto pro každého bez výjimky. Veškeré lidské snažení, hromadění majetku i snaha vyniknout nad ostatními ztrácejí v okamžiku zániku jakýkoliv smysl a význam. Ať už byl člověk za života na vrcholu společenského žebříčku, nebo na jeho okraji, konečný stav je pro všechny zcela totožný.
Jsem pro to aby mohl být člověk v něčem úspěšný jenom po smrti těla, za života bude každý jenom bezvýznamným ubožákem s nulovou hodnotou. Tento radikální postoj vyjadřuje hlubokou únavu z neustálého tlaku na výkon, soutěžení a porovnávání se s ostatními, které lidský život často doprovází. Myšlenka, že by hodnota člověka mohla být zcela vyvázána z pozemského úspěchu, moci a majetku, odráží touhu po absolutním klidu a osvobození od nespravedlnosti světa. Představa, že by nikdo nemusel nic dokazovat ani obhajovat svou cenu za živého těla, by zbavila společnost neustálého strachu ze selhání.
Přenesení úspěchu až do chvíle, kdy už člověk sám nic nevnímá, však zároveň bere smysl jakékoliv radosti z tvoření nebo sdílení s druhými. Podívejme se jak jsou populární lidi co jsou dlouho mrtví dokonce je i vyhlašujeme za spasitele nebo světce, vysokoškolský titul by byl až po smrti. Čas filtruje lidské chyby a rozpory, což umožňuje vytvořit idealizovaný obraz, který už živý člověk se svými každodenními slabostmi nemůže narušit. Posmrtné uctívání, tituly nebo svatořečení sice přinášejí obrovskou slávu, ale pro samotného člověka ztrácejí jakýkoliv význam, protože je už nemůže prožít, sdílet ani z nich mít radost.
Společnost často povyšuje lidi na ikony až tehdy, když už nepředstavují žádnou hrozbu, konkurenci ani živoucí nárok na zdroje, a lze je bezpečně využít pro vlastní ideologii nebo morální příklad. Představme si že funkci prezidenta může vykonávat jenom ten kdo je už mrtvý, ušetřili bychom na jeho platu a jeho ochrance. Odpadly by veškeré výdaje na prezidentský plat, doživotní rentu, miliony za ochranku, rezidence, vozový park atd. Mrtvá hlava státu by neprosadila žádné lobbistické zákony, neudělila by spornou milost svým známým a nevedla by předvolební kampaně plné prázdných slibů.
Statečný vůdce by sice negeneroval korupci, ale také by nedokázal reagovat na aktuální krize, podepisovat zákony ani reprezentovat zemi při mezinárodních jednáních. Úřad by se změnil v čistě dekorativní relikvii, kde by místo živého politika byl plyšový maskot, který by alespoň nikomu neškodil. Při rozhodování by se vycházelo z profilu myšlení mrtvého prezidenta. Rozhodování státu by konaly systémy umělé inteligence, které by na základě rozsáhlých archivů textů, projevů a životních postojů zesnulé osobnosti dopočítávaly, jak by se v dané situaci zachovala.
Země by uvízla v názorových kolejích minulé éry, protože digitální kopie nebo myšlenkový profil mrtvého vůdce nedokáže flexibilně reagovat na zcela nové, nečekané historické výzvy. Vznikla by nová mocenská vrstva živých administrátorů, programátorů a vykladačů „pravé vůle“ zesnulého prezidenta, která by skrytě tahala za nitky a skrze interpretaci dat prosazovala vlastní zájmy. Podívejme se na boha u něj taky vycházíme z jeho profilu myšlení a bůh nic nepodepisuje a nikomu to nevadí.
Víra v božský řád funguje po tisíciletí bez nutnosti fyzických podpisů, tiskových konferencí nebo schválených rozpočtů, přičemž lidé si chybějící přímé kroky sami interpretují. Neviditelný a neměnný profil umožňuje každému vkládat do božích myšlenek vlastní přání, morální pravidla i ospravedlnění vlastních činů. Božská správa světa nevyžaduje úředníky, ochranku ani peníze na provoz, protože veškerá exekutiva zůstává zcela na lidech. Když se podíváte na to, jak lidé po staletí interpretují boží myšlení pro své vlastní účely, myslíte si, že by takový systém s mrtvým prezidentem dopadl úplně stejně?
Nebo se podívejme na válku v takovém systému kde je každý nulou by nemohla válka vzniknout nebylo by o co bojovat. V systému, kde jsou všichni živí lidé bezvýznamní a materiální úspěch či moc za života neexistují, by zmizely hlavní motivy pro ozbrojený konflikt, jako je zabírání cizích území, hromadění bohatství nebo budování impérií. Války vytvářejí debilové toužící po slávě. Pokud by za života neexistovalo uznání ani výsady, nikdo by neměl motivaci posílat druhé na smrt kvůli vlastnímu egoistickému triumfu.
Svět bez konkurence a bez hodnoty pozemského úspěchu by sice byl absolutně mírumilovný, ale dosáhl by toho za cenu úplného potlačení lidské aktivity, svobody a života jako takového. Vše má svoji dočasnou cenu, nic není zadarmo. Všechno, ať už jde o materiál, energii nebo čas, vyžaduje úhradu předem či zpětně. Každá hodnota, kterou si lidé za života nárokují, je vykoupená opotřebením, úsilím nebo zdroji, které někdo jiný musel vydat. Sociální ideologie slibuje ekonomické zázraky a zapomíná na to že to bude muset někdo zaplatit.
Každý systém přerozdělování a velkorysých sociálních slibů musí stát na reálných penězích, které někdo musí vydělat, vyprodukovat a odvést. Politické ideologie slibující blahobyt pro všechny často pomíjejí fakt, že vyčerpání kapacity těch, kdo hodnoty tvoří, nakonec zhroutí celou ekonomickou základnu. Když se ukáže, že účet za slíbené zázraky nikdo nedokáže uhradit, zaplatí ho celá společnost skrze inflaci, znehodnocení úspor nebo úpadek služeb. Každý ismus je zde dočasně protože došli ekonomické zdroje na provoz amatérského ismu!
Pád každého dogmatického systému či ideologie nakonec nezpůsobují jen revoluce nebo morální selhání, ale především prostý fakt, že dojdou peníze a reálné zdroje na jeho udržení v chodu. Ismy obvykle fungují jen do chvíle, kdy se podaří spotřebovat vytvořené rezervy z minulosti; jakmile se účet uzavře a ekonomika zkolabuje pod tíhou neudržitelných nákladů, systém se zhroutí. Politická rétorika a vzletné myšlenky mohou ignorovat ekonomické zákony jen dočasně, ale fyzikální a finanční limity nakonec vždy vystaví konečnou fakturu.
Skončil svatý dogmatismus, brzo skončí svatý konzumismus, za dveřmi je už připraven svatý globalismus. Po éře víry v neomylná dogmata a následné epoše zbožštění spotřeby se hlásí o slovo další velký zastřešující systém, který se snaží lidstvu nabídnout globální řád. Globalismus přichází jako praktický náhradní náboženský rámec, který slibuje efektivitu, propojenost a řízení planety jako jednoho celku, ovšem za cenu nových svatých pravidel a ztráty lokální suverenity.
Stejně jako předchozí myšlenkové proudy i tento narazí na své limity, protože centrální řízení celého světa vyžaduje obrovské a stále rostoucí zdroje, které budou muset lidé dříve či později zaplatit. Ono život na této planetě má jisté datum spotřeby, na věčné časy je zde jenom čas. Zatímco hmotné věci, civilizace i celé ekosystémy mají svá pevná data spotřeby a jednou zaniknou, čas plyne dál bez ohledu na to, zda je v něm někdo, kdo by ho měřil. Všechny lidské snahy, ideologie, stavby i konkurenční boje jsou jen dočasnými epizodami v proudu, který jediný zůstává neměnný.
