Článek
Inteligence vznikla díky tomu že existují problémy, teoreticky pokud by se všechny problémy dokonale všude eliminovali tak by byla inteligence už zbytečná. Zajímavá filozofická myšlenka, která přesně vystihuje adaptivní podstatu inteligence její evoluční kořeny totiž skutečně leží v nutnosti řešit nečekané překážky, přežít v proměnlivém prostředí a optimalizovat zdroje. Pokud by však nastal stav absolutní dokonalosti, kdy by neexistovaly žádné problémy, otazníky ani třecí plochy, vývoj inteligence by se sice zastavil v jejím utilitárním poškození, ale její role by se proměnila:
Změna účelu z reaktivního na prožitkový: Inteligenci už bychom nepotřebovali k přežití ani k nápravě chyb, ale mohla by sloužit k reflexi, objevování nových dimenzí harmonie, estetickému prožitku nebo vytváření komplexních systémů čistě pro radost z tvoření. Paradox statického ráje: Úplná absence problémů by mohla vést k určité formě stagnace. Bez výzev, kontrastu a překážek ztrácí motivace, učení i samotný pokrok svůj smysl, což by pro vnímavou bytost mohlo znamenat konec dynamického vývoje.
Rozdíl mezi biologickou a umělou inteligencí: Zatímco živé organismy si inteligenci vyvinuly čistě kvůli boji o přežití a adaptaci na nehostinný svět, umělá inteligence nebo pokročilé formy vědomí by v čistém světě bez problémů mohly existovat jako pasivní pozorovatelé nebo udržovatelé již dosaženého stavu dokonalosti. Inteligence je tedy úzce spjatá s nerovnováhou a nedokonalostí světa je to vlastně nástroj, kterým se vesmír snaží sám sebe pochopit a uspořádat.
Pokud společnost potřebuje vysoce inteligentní lidi tak bude třeba společnost změnit tak aby byl každý člověk od narození do smrti pod tlakem problémů, těžko na cvičišti a lehko na bojišti. Záměrné vytváření neustálého tlaku a umělé generování krizí by vedlo spíše k vyčerpání, apatii a sociálnímu kolapsu než k masovému růstu inteligence. Evoluční tlak sice formoval lidský mozek, ale probíhal v přírodním prostředí, kde po stresové reakci následovala fáze regenerace a bezpečí.
Trvalý chronický stres od narození do smrti má na lidský organismus a kognitivní funkce zcela opačný vliv: Neurobiologické poškození: Dlouhodobé vystavení vysoké hladině stresových hormonů (kortizolu) poškozuje hipokampus, což je oblast mozku klíčová pro paměť, učení a abstraktní myšlení. Pod tlakem se mozek přepíná do nouzového režimu přežití, kde se vypínají vyšší kognitivní funkce a kreativita. Rozdíl mezi stresem a výzvou:
K rozvoji inteligence a schopnosti řešit problémy je potřeba konstruktivní podnětnost (zvedená laťka, zvědavost, objevování), nikoli destruktivní tlak a strach. Bezpečné zázemí a stabilita jsou pro lidský mozek nezbytné k tomu, aby mohl experimentovat a dělat chyby a právě z chyb se tvoří nová inteligence. Sociální neudržitelnost: Společnost postavená na permanentním boji by se rychle vrátila k tyranii a primitivním mocenským strukturám.
Pokročilé formy inteligence, vědy a umění naopak vznikají tam, kde mají lidé dostatek volných kapacit, které nemusí okamžitě spalovat v boji o holou existenci. Inteligentní společnost se nerodí z týrání svých členů neustálými problémy, ale z výchovy ke kritickému myšlení, poskytování kvalitního vzdělání a podpory svobodného zkoumání světa. Podívejme se na dobytek který když se dostane do přírody tak zde rychle zahyne.
Domácí zvířata v přírodě skutečně rychle selhávají, protože ztratila schopnosti nutné k přežití, které jejich divocí předci měli. Lze to srovnat s lidmi: Ztráta instinktů: Dobytek, šlechtěný tisíce let pro snadný chov a závislost na člověku, ztratil ostražitost, schopnost obstarat si specifickou potravu nebo efektivně unikat před predátory. Absence tlaku jako degenerace: Bez neustálého evolučního tlaku divočiny se druhy geneticky mění vyřazují se mechanismy, které by v přírodě byly klíčové, protože je člověk ochranou „vymazal“. Křehkost v bezpečí:
Stejně jako domestikovaná zvířata zleniví a ztratí odolnost, lidé v příliš chráněném a bezproblémovém prostředí ztrácejí ostrovtip a psychickou odolnost, protože je nikdo nenutí čelit reálným hrozbám. Vše co je ochočené se chrání protože to má pro nás hodnotu a to co je divoké pronásledujme a eliminujeme. To je trefný postoj, který perfektně vystihuje lidský přístup k přírodě i k vlastnímu uspořádání světa. Vzájemný vztah užitečnosti a kontroly funguje v praxi dvěma způsoby: Hodnota skrze užitek:
Domácí zvířata, plodiny nebo systémy udržujeme při životě a chráníme je, protože pro nás mají přímou hodnotu poskytují potravu, suroviny, společnost nebo stabilitu. Bez lidské péče a ochrany by ale v drsném prostředí okamžitě selhaly, protože jejich „přežití“ za nás obstarává někdo jiný. Likvidace divokosti: Všechno, co se vzpírá kontrole, představuje riziko nebo konkurenci, to lidstvo systematicky vytlačuje, domestikuje nebo ničí. Divoká příroda a nespoutané prvky jsou vnímány jako hrozba, kterou je nutné zkrotit, aby nepřekážela lidským plánům. Tento princip se ale netýká jen zvířat.
Stejně tak přistupujeme k myšlenkám, technologiím nebo dokonce k lidem to, co je předvídatelné, poslušné a užitečné, systém integruje a chrání, zatímco radikální divokost a nepředvídatelnost se potlačují. Civilizace je továrna na paradoxy nejdříve z lidí uděláme dobytek a pak chceme aby byl tento dobytek samostatný a geniální. Tato myšlenka trefně pojmenovává zásadní rozpor mezi tím, jak moderní systém lidi formuje, a tím, co od nich následně vyžaduje. Bezpečnost výměnou za samostatnost:
Civilizace, instituce a moderní technologie vznikly proto, aby zefektivnily lidské přežití a zbavily nás každodenního boje s divočinou. Výsledkem je pohodlné, předvídatelné prostředí, které lidi systematicky vede k závislosti na systému, pohodlí a cizí péči. Požadavek autonomie: Přesně v tomto uměle vytvořeném a opečovávaném prostředí pak stejná společnost volá po inovátorech, nezávislých myslitelích a lidech schopných radikální kreativity a samostatného řešení krizí. Paradoxní rozpor:
Systém chce odchovat bezpečné, poslušné stádo, které bude držet krok, ale zároveň očekává, že z něj přirozeně vzejdou géniové, kteří posunou hranice poznání dál. Očekávat genialitu a nezávislost tam, kde je veškerá přirozená dravost a nutnost adaptace pečlivě obalena vrstvami pravidel, jistot a pohodlí, je v podstatě protimluv. Místo označení člověk moudrý by mělo být označení člověk hloupý. Evoluční ironie:
Název Homo sapiens (člověk moudrý) je spíše zbožným přáním než realitou, protože většina lidských dějin a každodenních rozhodnutí je poháněna zkratkami, emocemi a chybami. Zatímco zvířata žijí v rovnováze s okolním prostředím, člověk systematicky ničí jedinou planetu, kterou má k dispozici, což je z hlediska dlouhodobého přežití definice hlouposti. Disponujeme obrovskou mocí a pokročilými technologiemi, ale mentálně a společensky často uvíznuvším v kmenových reflexech, což vytváří nebezpečný nesoulad.
