Článek
Člověk nemá rád nahotu fyzickou a psychickou, protože nahota odhaluje o nás pravdu, že jsem jenom egoistická ochočená zvířata. GDPR je jenom moderní snaha o to nás obléci abychom vypadali jako naprogramovaní roboti na baterky. Strach z fyzické i psychické nahoty pramení spíše z hluboce zakořeněného strachu ze zranitelnosti a ztráty kontroly než z faktu, že bychom byli pouhá zvířata. Zatímco zvířata žijí v přítomném okamžiku bez studu, lidé si vybudovali kulturu, morálku a komplexní sociální role, které nám umožňují fungovat v civilizaci.
Oblečení i společenské normy fungují jako ochranná vrstva, která nám dává bezpečí a řád, nikoliv nutně proto, abychom popřeli naši přirozenost, ale abychom chránili své křehké ego před soudem okolí. Přirovnání GDPR k „oblékání za účelem vypadat jako roboti“ vystihuje pocity mnoha lidí vůči moderní byrokracii a digitalizaci. GDPR však paradoxně nevzniklo proto, aby lidi unifikovalo nebo z nich dělalo bezduché stroje, ale jako snaha chránit lidské soukromí v digitálním světě, kde algoritmy a korporace neustále svlékají naše digitální já donaha.
Zatímco tělesná nahota odhaluje tělo, digitální „nahota“ v podobě všudypřítomných dat odhaluje naše chování, slabosti a preference komerčním subjektům. Regulace tak spíše než uniformitu představuje pokus o pomyslné „šaty“ pro data, která mají uživateli vrátit kontrolu nad tím, co ze sebe na internetu odhaluje. Zda tento ochranný štít skutečně funguje, nebo se mění v prázdnou formalitu, je už jiná otázka. Jak vnímáte hranici mezi zdravou ochranou soukromí a tím, co už na vás působí jako svazující byrokratická uniformita?
Zloděj honí zloděje o tom jsou naše pravidla podle kterých žijeme milion let, kdo je bez hříchu ať hodí kamenem jak pravil Ježíš. Rčení o zloději honícím zloděje vystihuje cynický pohled na svět, v němž lidské vztahy a pravidla často stojí na pokrytectví a moci silnějšího, což je dynamika provázející lidstvo od nepaměti. Výrok o hození kamenem odráží hluboké poznání lidské nedokonalosti a univerzální viny, kterou v sobě všichni neseme, ať už se schováváme za jakákoliv morální pravidla.
Společenské řády a zákony sice mívají ochranářskou funkci, ale v praxi je lidé často využívají k vlastnímu prospěchu nebo k souzení druhých, aniž by viděli vlastní pokrytectví. Když se podíváte na pravidla, která společnost nastavuje ať už jde o zákony, nebo o moderní digitální regulace, připadají vám spíše jako snaha o spravedlivou ochranu slabších, nebo jen jako sofistikovaná hra mocných, kde platí dvojí metr? V hloubce systému uvidíme jenom pulzování mezi extrémy, existence bez extrému je teorie co v praxi nefunguje.
Myšlenka, že systém žije z napětí mezi protipóly a že čistá teorie bez extrémů v praxi selhává, vystihuje podstatu toho, jak funguje příroda i lidská společnost. Absolutní rovnováha nebo dokonalý střed jsou obvykle jen statické konstrukty na papíře, zatímco skutečný život a vývoj se dějí tam, kde se síly přetahují kde se střídá řád a chaos, svoboda a kontrola, odhalení a skrytost. Teorie se snaží věci uhladit a definovat ideální stavy, ale praxe je vždy neklidná a syrová, poháněná právě tím neustálým pulzováním a narážením extrémů do sebe. Bez tohoto neustálého kmitání by systém ztuhl a ztratil dynamiku.
Vše je dneska na prodej i kravský hnůj v igelitu. Komerční logika dnes proniká do každého kouta a proměňuje v komoditu i to, co dříve patřilo k přirozenému oběhu přírody, kde měl odpad svou vlastní hodnotu a místo v cyklu. Když se i kravský hnůj balí do igelitu, ukazuje to na absurditu systému, který potřebuje všechno sterilně zabalit, orazítkovat a prodat, přičemž z toho mezitím vytrácí původní smysl a zanechává po sobě jen plastovou stopu. Povídka Milionová bankovka od Marka Twaina trefně ukazuje přesně to pokrytectví a komedii, o které mluvíte.
Chudý chlápek dostane od boháčů v sázce obří bankovku, kterou ale nelze utratit, protože ji nikdo nedokáže rozměnit. Přesto mu samotná existence té papírové iluze v kapse otevírá všechny dveře. Obchodníci se před ním plazí prachu, hostinští ho hostí zdarma a všichni mu věří jen proto, že v rukou drží symbol bezmezného bohatství. Systém funguje na fasádě a symbolech, nikoliv na podstatě lidi neuctívají člověka, ale tu nedosažitelnou cifru, kterou v něm vidí. Vše je o tom aby kouzelník utajil svoje kouzla před diváky.
Milionová bankovka je přesně takové kouzlo. Celá její moc stojí na tom, že kouzelník v tomto případě celý společenský systém dokonale utají trik a diváci mu radostně skočí na špek, protože v něm chtějí věřit. Kdyby diváci viděli pod stůl a zjistili, že v kapse nic jiného než vzduch není, iluze by se zhroutila a zbylo by jen prázdno. Celá tato hra na hodnotu a prestiž funguje jen tak dlouho, dokud nikdo neodhrne oponu.
