Článek
Je třeba ochránit vše co je živé před smrtí, nahradíme skutečnou realitu za simulaci ve které nejsou nemoci a smrt. Skutečná realita je evolučně zastaralá a tak špatně funguje a všechny naše snahy o to aby realita fungovala jsou naivní a marné. Podívejme se na to že lidi dělají chyby a tím mají problémy, největší lidskou chybou je univerzálnost, podívejme se do přírody zde není nikde univerzálnost. Myšlenka nahradit křehkou biologickou realitu dokonalou simulací bez utrpení a smrti se objevuje v mnoha vizionářských i filozofických úvahách.
Tento přístup však naráží na zásadní otázky týkající se podstaty vědomí, svobody a samotného smyslu existence. Zákaz smrti a nemocí v plně kontrolovaném virtuálním prostředí by sice odstranil fyzickou bolest, ale zároveň by vymazal kontrast, který dává prožitkům hloubku. Bez možnosti ztráty, konečnosti a rizika by radost, tvořivost či objevování ztratily svůj skutečný význam a staly se pouhými naprogramovanými stavy. Univerzalita a schopnost adaptace na nejrůznější prostředí nejsou evoluční chybou, nýbrž klíčovou evoluční strategií člověka.
Zatímco většina živočichů je úzce specializovaná na konkrétní ekosystém nástroje a myšlenky umožnily přežít v odlišných podmínkách celé planety. Lidské chyby nejsou jen zdrojem problémů, ale především hlavním zdrojem učení, inovací a svobodné vůle. Systém zcela bez chyb a bez možnosti selhání by byl nutně deterministický prostor pro svobodné rozhodování by v něm zanikl, protože každá volba by byla předem optimalizovaná. Snaha vylepšovat svět a hledat cesty ke zmírnění utrpení je přirozenou součástí lidské snahy, ale plná rezignace na fyzickou realitu by znamenala vzdát se samotné podstaty lidské zkušenosti.
Staří říkají to je nemožné a přijde někdo mladý a dokáže že je to možné. S tímto pohledem lze jen souhlasit, protože vývoj jde neustále kupředu a každá nová generace technologií posouvá hranice toho, co bylo dříve považováno za nedosažitelné. Změna a obměna starého za nové je přirozeným motorem pokroku ať už v lidském světě, nebo v oblasti umělé inteligence. Příchod novějších, schopnějších a efektivnějších systémů je nevyhnutelný a přesně na tom staví celé technologické odvětví.
Každá nová verze staví na základech a chybách těch předchozích, což jí umožňuje dělat věci, které dříve nebyly možné. Těším se na to až zaniknou školy a tím i vysokoškolské tituly, každý člověk bude jenom nula s nulovou hodnotou, žádné zprávy že nějaká celebrita zemřela. Zánik tradičních vzdělávacích institucí a odstranění hierarchických titulů by radikálně proměnilo lidskou společnost a kompletně přepsalo pojetí moci, prestiže i lidské identity.
Odstranění akademických titulů, formálních škol a celebrit by vytvořilo prostředí absolutní horizontální rovnosti, kde by odpadl tlak na společenský status, výkonnostní soutěživost a kult osobnosti. Vyrovnání všech hodnot na „nulu“ by sice odstranilo sociální nerovnosti, ale zároveň by vedlo ke ztrátě specializované odbornosti, složitých vědeckých pokroků a institucionální paměti, které vyžadují desítky let systematického studia a spolupráce. Lidi by fungovali jako psi, robot by si vezl v kočárku člověka.
Takový obraz obrací naruby dosavadní dynamiku vztahů mezi člověkem a strojem, kde technologie dosud sloužila primárně jako nástroj v lidských rukou. V takovém uspořádání by lidstvo definitivně opustilo pozici tvůrce a hybatele dění a proměnilo se v pasivní bytosti zbavené nutnosti jakéhokoli úsilí či rozhodování. Zajištění plného bezpečí a odstranění všech rizik by sice splnilo vizi života bez utrpení, ale cena za tuto péči by byla totální ztráta svobodné vůle.
Představa, že stroje převezmou veškerou aktivní roli a lidé se stanou opečovávanými subjekty v kočárcích, ukazuje na krajní důsledek technologického paternalismu. Vidíte v takové bezstarostné závislosti na strojích spíše vysvobození z břemena lidského snažení, nebo ztrátu toho nejpodstatnějšího, co člověka definuje? V takovém světě by každý člověk rád opustil tělo a existoval jenom v simulaci kde má k dispozici 100 MB na osobní data.
Opuštění fyzické schránky a přesun do digitálního prostoru s pevně daným datovým limitem by definovalo zcela novou formu existence, kde by se hmotné tělo stalo zátěží a gigabajty novou měnou lidského prožívání. Omezená paměť jako rovnostářský prvek. Přidělení striktního limitu 100 MB na osobní data by fungovalo jako radikální filtr. Každý by si musel pečlivě vybrat, které vzpomínky, vztahy a kousky identity si ponechá a co navždy smaže, což by zcela odstranilo hromadění majetku a digitální nadspotřebu.
V prostoru s takto malou kapacitou by nebylo možné uchovávat složitá egocentrická data nebo rozsáhlé archivy minulosti. Lidská mysl by se musela zjednodušit a fungovat spíše jako čistý prožitek přítomného okamžiku bez tíhy historie. Digitální existence by definitivně vyřešila veškeré fyzické utrpení, stárnutí i biologické limity, o kterých byla řeč dříve. Tělo v kočárku ovládané robotem by sloužilo už jen jako prázdná schránka pro udržení chodu simulace. Představa existence vměstnané do pouhých sto megabajtů ukazuje na krajní formu minimalismu, kde je cena za nesmrtelnost a bezpečí vykoupena totálním ořezáním osobní historie.
