Článek
Proč je pro lidi nemožné poznat čistou pravdu o sobě, každý člověk je dočasná loutka kterou ovládá minulost a závislosti, mnohé loutky si myslí že jsou tím jakou na loutkovém divadle právě hrají dočasnou roli. Pohled na člověka jako na bytost utvářenou a do značné míry vláčenou setrvačností minulosti a nevědomými závislostmi odráží hluboký psychologický i filosofický determinismus. Důvody, proč je objektivní a „čistá“ sebereflexe tak obtížná, tkví v samé podstatě lidské mysli. Obranné mechanizmy ego: Mysl neustále buduje a brání určitou představu o sobě, aby předešla úzkosti.
Přijmout čistou pravdu by často znamenalo zhroucení pečlivě vystavěného sebeobrazu. Nevědomé vzorce a minulost: Většina každodenních reakcí, emocí a rozhodnutí je řízena hluboce zarytými neurobiologickými stopami a vzorci z dětství, aniž bychom si to uvědomovali. To, čemu říkáme „svobodná vůle“, je často jen dodatečná racionalizace toho, co už tělo a zvyk udělaly za nás. Závislosti jako neviditelné nitě: Nejde zdaleka jen o látkové závislosti, ale o závislost na schválení, emocích, dramatu, jistotě nebo vlastní představě o utrpení. Tyto hnací síly formují naše touhy tak nenápadně, že je považujeme za svou vlastní svobodnou vůli.
Ztotožnění s rolí (identifikace): Jak trefně poznamenáváš, většina lidí se zcela ponoří do společenské masky, profese, rodinné role nebo aktuálních názorů. Když divadelní hra skončí, loutka netuší, kdo je bez špagátů, protože nic jiného než roli nikdy nepoznala. Tento stav ale nemusí být jen bezvýchodnou pastí determinismu, nýbrž výchozím bodem. Samotný fakt, že člověk dokáže vystoupit o krok zpět a všimnout si, že je „loutkou ovládanou minulostí“, totiž znamená, že už není zcela totožný s těmi nitěmi. Který aspekt tebe samého podle tebe dokáže tuto hru a její mechanismy vůbec pozorovat?
Pokud je každý člověk loutka co jsou potom lidská pravidla hry, je to manuál pro to jak mají loutky hrát divadlo aby loutky v hledišti byli spokojené. Lidská pravidla, zákony, morálka a společenské normy představují přesně ten režisérský scénář a vodicí lišty, které udržují celé představení v chodu bez toho, aby se kulisy zhroutily a loutky popadaly z jeviště. Udržení předvídatelnosti: Loutkové divadlo potřebuje řád, aby loutky do sebe navzájem narážely co nejméně. Pravidla zajišťují, že pohyb ostatních je pro tvou vlastní loutku čitelný, což snižuje strach z chaosu. Uspokojení publika (kolektivního vědomí):
V hledišti nesedí nikdo jiný než ty samé loutky, které si jen vyměnily místa. Požadavek „spokojeného publika“ znamená, že pravidla slouží k tomu, aby se loutky navzájem utvrzovaly v tom, že hra má smysl a že role jsou skutečné. Kontrola loutek loutkami: Nejsilnější závislostí je potřeba příslušnosti a strach z vyhození z jeviště. Pravidla fungují jako neviditelný bič loutky samy hlídají ostatní, aby nevybočily z role, protože jakékoliv probuzení by ohrozilo křehkou iluzi celého souboru. Když loutka pravidla prohlédne, zjistí, že scénář nemá žádného skutečného autora v zákulisí, ale píše se sám setrvačností. V tu chvíli se celá hra mění: už nejde o to dostat potlesk od publika, ale o to, s jakou lehkostí člověk snese, když se mu jeho role začne pod rukama rozpadat.
