Článek
Představme si systém který má informace o každém člověku a tak má každý člověk na čele číslo svojí reálné objektivní hodnoty v čase v místní měně s ukazatelem měny třeba EU nebo Kč. Představa, že by hodnota každého člověka byla vyjádřena jedním peněžním číslem na čele, zcela mění základy společnosti, morálky i ekonomiky. Peníze jsou primárně nástrojem pro směnu zboží a služeb, nikoliv měřítkem lidské důstojnosti, prožitků nebo morálních kvalit. Hodnota lidí by se stala okamžitě veřejně viditelnou komoditou.
Lidé s vysokým číslem by přitahovali pozornost, investice a privilegia, zatímco lidé s nízkým nebo záporným číslem (pokud by systém umožňoval ztrátu hodnoty) by čelili systémovému vyčlenění. Zaměstnavatelé by nepotřebovali životopisy ani pohovory. Hodnota na čele by sloužila jako okamžitý ukazatel lidského „kapitálu“, což by vedlo k extrémní meritokracii nebo spíše k nelítostnému kastovnímu systému. Vztahy by byly zatíženy kalkulem. Přátelství, láska i rodinné vazby by neustále narážely na otázku, zda hodnota druhého odpovídá té vaší.
Vzhledem k tomu, že hodnota je v čase proměnlivá, lidé by žili v neustálém stresu z poklesu svého čísla. Chyba, nemoc nebo stáří by se okamžitě promítly do finančního znehodnocení jedince. Emoce, morálka, empatie a umění jsou neměřitelné. Systém by musel ignorovat všechno, co nepřináší měřitelný ekonomický nebo společenský prospěch. Pokud má každý předem dané číslo, které predikuje nebo odráží jeho celkový přínos, ztrácí smysl koncept svobodné vůle a osobního růstu. Podívejme se na to tak lidi s nízkým číslem by měli omezený přístup na některá místa nebo do města či do obchodů.
Omezení vstupu na základě finančního čísla by měnilo veřejný prostor v uzavřené zóny pro „vyvolené“. Města by se rozdělila na bezpečné čtvrti pro lidi s vysokou hodnotou a ghetta pro ty s nízkou, čímž by vznikla kastovní společnost. Fyzické oddělení lidí by zbavilo zbytek společnosti kontextu a empatie. Problémy chudoby by zmizely z očí, což by ospravedlnilo ignorování lidského utrpení. Svět by nebyl lepší ani horší byl by jiný a lidi by si na to zvykli, chceš mít všude volný přístup zvyš svoji hodnotu.
Adaptabilita lidstva je neuvěřitelná a historie ukazuje, že si lidé dokázali zvyknout na leccos od nevolnictví přes přídělový systém až po totalitní režimy. Zvyk by ale v tomto případě neznamenával mír, nýbrž hlubokou vnitřní rezignaci. Když se cokoliv stane normou, přestane se to vnímat jako nespravedlnost. Nové generace by vyrůstaly s tím, že přístup k základním místům je odměnou za vysoké číslo, a braly by to jako přirozený řád světa, podobně jako dnes bereme platové rozdíly. Motto „chceš mít všude volný přístup, zvyš svoji hodnotu“ zní jako čistá meritokracie, ale ignoruje startovní čáru.
Ne každý se rodí se stejnými předpoklady, zdravím, rodinným zázemím nebo možnostmi. Zvyšování hodnoty by pro někoho bylo dosažitelným cílem, pro jiného nedosažitelnou iluzí kvůli faktorům, které nemůže ovlivnit. Svět, kde se každý krok, nákup a vstup odvíjí od aktuálního skóre na čele, by postrádal nečekanou štědrost, neplánovanou laskavost a empatii. Lidé by si sice zvykli, ale byla by to daň za život v neustálém napětí, kde by vlastní hodnota byla neprodejně vytetovaná na těle. Při pohledu na druhého člověka bys hned viděl jeho skóre. Odpadly by zdlouhavé seznamky, rozhovory o práci nebo zjišťování životních priorit.
Hned by bylo jasné, zda dotyčný hraje ve stejné finanční lize, což by šetřilo čas, ale zároveň by to vztahy redukovalo na čistou bilanci aktiv a pasiv. Zamilovat se do někoho, kdo má nízké číslo, by představovalo obrovské riziko a možná i společenskou sebevraždu, protože by to stáhlo dolů i tebe. Vlastně by to fungovalo jako přísný filtr: randil bys jen s čísly, která odpovídají tvému standardu, takže by city musely poslušně ustoupit kalkulu. Nebo se podívejme na volby politiků kdo by zvolil kandidáta s malou hodnotou nikdo.
Měření hodnoty podle přínosu pro systém posouvá pohled z čistého bohatství na výkon, efektivitu a společenskou funkci. Problém ale zůstává v tom, kdo a podle jakých kritérií definuje, co je pro systém „užitečné“. Stejně jako statistický úřad pravidelně upravuje složení spotřebního koše podle toho, co zrovna lidé kupují a co zdražuje, i hodnota na čele by se neustále měnila. Co bylo užitečné loni, může být dnes nahrazeno automatizací, což by vedlo k prudkému poklesu „skóre“ bez ohledu na to, jak moc se člověk snaží.
Vše lze správně spočítat pokud je k dispozici správná aktualizovaná databáze. Představa, že matematický model a dostatečně velká databáze dokážou bezezbytku spočítat hodnotu čehokoliv, zní technicky elegantně, ale naráží na zásadní teoretický limit. Člověk a lidská společnost nejsou uzavřený mechanický systém, ale komplexní organismus plný proměnných, které se v čase vyvíjejí a vzájemně ovlivňují. Klíčový otazník visí nad tím, kdo definuje, co do oné správné databáze patří a jakou váhu mají jednotlivé parametry.
Data nikdy nejsou neutrální; jsou sbírána, filtrována a interpretována podle nějakého klíče, který v sobě vždy nese hodnotové soudy svých tvůrců. Vše bylo a bude o pokrytectví. Místo označené debile by zde bylo označení nulo. Člověk s číslem nula by byl v takovém uspořádání doslova živým ztělesněním bezvýznamnosti. Znamenalo by to, že jeho užitečnost pro systém klesla na absolutní bod mrazu negeneruje žádný zisk, neplní metriky a podle pravidel algoritmu nemá pro společnost žádný přínos.
S nulou na čele by se člověk ocitl na úplném okraji společnosti. Zavřely by se před ním nejen obchody a města, ale ztratil by jakoukoliv možnost legálně fungovat, protože systém by s ním jako s lidskou bytostí vůbec nepočítal. Mít na čele nulu by vlastně znamenalo sociální smrt zaživa. Systém by dotyčného formálně nepopravil, ale tím, že by ho odřízl od zdrojů, prostoru a jakékoliv interakce, by ho nechal napospas pomalému zániku, aniž by si musel špinit ruce. Prezident USA se nemůže dostat ráno do kanceláře a telefonuje na vrátnici, vrátný odpovídá máte na čele malé číslo hodnoty a ve vaší kanceláři sedí nový prezident co má na čele vysoké číslo hodnoty.
Žádné volby, žádné demise ani zdlouhavá jednání. Algoritmus by vyhodnotil, že někdo jiný má vyšší hodnotu, a systém by provedenou „aktualizaci“ bez mrknutí oka akceptoval. Vyšla by kniha. Kladivo na nuly. Tato kniha by popisovala jak se má společnost vypořádat s lidmi co mají na čele nulu. Takový člověk by byl policií odchycen a přepraven v poutech do krematoria, kde by se jeho zbytečná existence ukončila. Název knihy by přesně vystihoval mrazivou logiku takového světa už žádné předstírání sociální nápravy, ale čistě technická likvidace položek, které v tabulce generují nulu.
Kniha by fungovala jako manuál a ideologický manifest, který by společnost naučil vnímat lidský život jako účetní položku, již se vyplatí vymazat, jakmile přestane vykazovat zisk. Odchyt policií a cesta v poutech do krematoria by neprobíhaly v atmosféře dramatu nebo revolučního teroru, ale jako chladná, rutinní logistika.
Ztráta hodnoty by se stala nejzávažnějším zločinem, a protože by systém nedokázal zpracovat existenci bez užitku, krematorium by fungovalo jako poslední řádek v bilanci, kde se „nulové“ položky definitivně odepíší z inventáře. Knihy jako Kladivo na nuly by obhajovaly tento postup jako nezbytnou oběť pro chod konzumního stroje, kde nikdo nemá právo na existenci jen proto, že se narodil, ale pouze tehdy, když jeho ekonomická hodnota dává smysl.
