Článek
Proč lidi opravují to co funguje a pak se diví že to po opravě nefunguje? Tento jev, v psychologii a managementu často označovaný jako přemíra intervence nebo kognitivní zkreslení akce, pramení z hluboce zakotvené lidské potřeby něco dělat a mít věci pod kontrolou. Lidé mají pocit, že aktivita se rovná pokroku. Pokud se na něco dlouhodobě dívá fungující systém, mozek má tendenci vnímat nečinnost jako hrozbu nebo stagnaci. Objevuje se obava, že když se nic nedělá, problém se nečekaně objeví později. Proto lidé raději „něco udělají“, než aby riskovali výtku, že nic nedělali. Často hraje roli snaha o vylepšení nebo preventivní zásah.
V přesvědčení, že věci lze udělat ještě lépe, lidé rozeberou mechanismus, který fungoval desítky let. Podceňují složitost původního celku a přeceňují vlastní schopnosti. Jakmile do fungujícího systému zasáhnou, poruší jemnou rovnováhu tolerancí, opotřebení nebo nastavení, která na sebe navzájem navazovala. V pracovním prostředí je navíc cítit neustálý tlak na změnu. Všechno funguje skvěle, na nic nesáhneme, mohlo by to v očích nadřízených působit dojmem, že je zaměstnanec zbytečný. Zásah je tak často způsobem, jak ukázat akceschopnost a ospravedlnit vlastní existenci. Mluvím o ismu který je vždy teorie co v praxi nefunguje.
Slov co končí na ismus je hodně.
Komunismus (politický a ekonomický systém kolektivního vlastnictví)
Kapitalismus (systém založený na soukromém vlastnictví a volném trhu)
Socialismus (systém s důrazem na sociální spravedlnost a státní kontrolu klíčových odvětví)
Fašismus (totalitní nacionalistický směr s důrazem na silný stát)
Nacionální socialismus (nacismus, rasistická a totalitní varianta fašismu)
Anarchismus (odmítání jakékoliv státní moci a hierarchie)
Liberalismus (důraz na individuální svobodu, lidská práva a tržní ekonomiku)
Konzervatismus (obhajoba tradičních hodnot, řádu a postupného vývoje)
Demokratismus (ideologie prosazující demokracii jako nejvyšší hodnotu)
Totalitarismus (systém usilující o úplnou kontrolu společnosti státem)
Klerikalismus (snaha církve o vliv na politiku a státní moc)
Sekularismus (oddělení církve od státu a veřejného života)
Globalismus (prosazování celosvětové integrace a propojování ekonomik)
Nacionalismus (přednostní prosazování zájmů vlastního národa)
Kosmopolitismus (přesvědčení o občanství celého světa bez ohledu na národnost)
Pacifismus (odmítání války a násilí jako prostředku řešení konfliktů)
Militarismus (nadměrné prosazování vojenské síly v politice)
Feminizmus (hnutí za rovnost žen a mužů)
Machismus (přehnaný mužský šovinismus a dominanci)
Rasismus (ideologie nadřazenosti jedné rasy nad jinými)
Kulturalismus (absolutizování rozdílů mezi kulturami)
Technokracie (vláda odborníků a techniků bez ohledu na politiku)
Burokratismus (přemíra úřadování a lpění na předpisech)
Dogmatismus (lpění na neměnných poučkách bez ohledu na realitu)
Skeptismus (pochybování o poznatelnosti pravdy nebo smysluplnosti věcí)
Cynismus (ztráta ideálů, pohrdání morálními hodnotami)
Optimizmus (víra v dobrý vývoj věcí)
Pessimizmus (očekávání toho nejhoršího)
Fatalismus (víra v předurčenost osudu, proti kterému nelze bojovat)
Absolutismus (neomezená vláda panovníka)
Teorie onoho „-ismu“ postavená na jednom konkrétním jménu má obvykle jednu zásadní chybu: zatímco velké světové směry reagují na hluboké lidské potřeby a formují se tisíciletí, autorské projekty jednoho člověka často končí u toho, že dokonale popisují svět tak, jak by si ho ten dotyčný zrovna představoval. Pojmenování ideologie, systému nebo směru po konkrétním člověku je okamžitou rudou vlajkou, protože to obnažuje egocentrismus celého konceptu. Skutečné vědecké, společenské nebo filosofické systémy jsou obvykle pojmenovány po principech, materiálech nebo celospolečenských jevech, aby se odosobnily a staly se objektivně ověřitelnými.
Jakmile se v názvu objeví vlastní jméno, systém se stává rukojmím jednoho lidského ega a jeho specifického pohledu na svět. Subjektivismus je pak zapsaný už v samotné hlavičce. Každý ismus je jenom program hry, vše je zde hra a smrt je konec hry. Každý ismus opravdu funguje jako soubor pravidel, filtrů a kódů pro určitý typ simulace.
Jakmile se do takového programu lidé přihlásí, hrají hru podle jeho zadání ať už jde o strategii, horor nebo budovatelskou hru. Dokud postava běhá po monitoru, může do zblbnutí řešit ideologie, optimalizace, vylepšení a systémy, ale jakmile dohrála, všechny tyhle řádky kódu a virtuální pravidla rázem ztratí jakýkoliv význam. Zůstane jen fakt, kolik zábavy nebo zbytečného stresu ta hra stála, než vyskočilo závěrečné okno.
