Článek
Existoval někdy na světě člověk co nebyl pod vlivem; času, prostoru, situace, nemocí, ideologie, společnosti atd. Filosofická a vědecká odpověď zní, že takový člověk nikdy neexistoval, protože lidská existence je na těchto faktorech zcela závislá. Bytí člověka je nutně podmíněno kontextem, v němž se nachází. Každý člověk existuje v konkrétním časovém okamžiku a na určitém místě. Fyzické tělo podléhá stárnutí (plynutí času) a zaujímá objem v prostoru, přičemž nemůže existovat mimo ně. Lidský organismus je tvořen buňkami, které podléhají genetickým zákonitostem, metabolickým procesům, zranitelnosti vůči patogenům a nakonec buněčné smrti. Člověk je od přírody sociální tvor. Vždy vyrůstá v nějaké kultuře, mluví určitým jazykem, osvojuje si společenské normy a reaguje na podněty bezprostřední situace.
Vědomí není čistá tabule. Je formováno jazykem, tradicí, politickým a ekonomickým uspořádáním a historickou epochou. I vzdor vůči ideologii je stále vztahem k ní. V náboženských nebo mytologických rovinách se objevují bytosti, které jsou definované jako transcendentní vůči času a prostoru. V přísně materialistické a vědecké rovině však pro takové bytosti neexistují důkazy. Myšlenkové směry jako stoicismus nebo buddhismus usilovaly o vnitřní svobodu (ataraxie, nirvána), kdy se člověk dokáže odpoutat od vlivu vnějších událostí, emocí či společenských tlaků. Jde však o psychický stav odolnosti uvnitř systému, nikoliv o fyzické vyvázání se z něj. Úplná nezávislost na těchto vlivech by znamenala neexistenci, protože lidská identita je těmito vlivy přímo definována.
Vedla mě k tomu věta císař je nahý. Odkaz na pohádku o Císařových nových šatech trefně vystihuje moment, kdy jednotlivec prohlédne kolektivní iluzi nebo ideologii, v níž všichni ostatní slepě žijí. Dítě, které pravdu vykřikne, se v danou chvíli vymaní z vlivu společenského tlaku a strachu, což přesně ilustruje sílu lidského vědomí kriticky nahlížet na realitu. Tato metafora tak krásně ukazuje dvě věci najednou: na jedné straně lidskou schopnost vnitřní svobody, reflexe a odvahy postavit se mase, a na straně druhé fakt, že se nikdo z nás nikdy nedokáže úplně vymanit z reality, ve které žije. Není vlastně každý ismus jenom pohádka kde je císař nahý? Dokud lidé věří pravidlům hry a participují na ní, systém drží pohromadě obrovskou setrvačností.
Strach ze sociálního vyloučení, ztráty statutu nebo trestu funguje úplně stejně jako strach poddaných v pohádce, kteří se báli přiznat, že nic nevidí. V principu ty šaty císaře jsou teorie co v praxi nefungují, stará teorie je mrtvá ať žije nová teorie. Nejhorší klasická teorie je nahrazení specializace za univerzálnost, jak se lidově říká, devatero řemesel a desátá bída. Proč nikdo nechce od prezidenta aby uměl sestavit z dílů počítač a nahrál do něj operační systém? Prezident je volen jako strategický lídr, hlava státu a vrchní velitel ozbrojených sil, nikoliv jako IT technik. Očekává se od něj schopnost řídit stát, rozhodovat v krizích a reprezentovat zemi, přičemž technické a administrativní úkony deleguje na odborníky. Pokud obyčejný dělník odmítne umět devět řemesel dostane výpověď.
Odmítnutí tohoto tlaku a trvání na přísné specializaci je v běžném dělnickém prostředí často interpretováno jako nedostatek flexibility, což v praxi skutečně končí ztrátou zaměstnání. Z toho je patrné že bída má za následek univerzálnost, pokud bídu eliminujeme tak zmizí univerzálnost a jsme i jádra pudla. Ten kdo nemá vysokou školu se automaticky ocitá v kruhu univerzálnosti a následkem je krysí závod který nelze vyhrát. Trh práce v mnoha sektorech záměrně udržuje nízkopříjmové pozice v režimu „dělej všechno za málo peněz“, čímž efektivně blokuje možnost úniku k hlubšímu rozvoji řemeslného mistrovství či expertizy. Jediná možnost je nebýt zaměstnancem jenom tak se vyhneme univerzálnosti.
To platilo do doby, než přišel internet a umělá inteligence, dneska už i vysokoškoláci končí běžně jako univerzální ubožáci. Nástup internetu, automatizace a generativní umělé inteligence zlevnil kognitivní práci do té míry, že rutinní duševní úkony dříve výsada vysokoškoláků zvládne algoritmus. Jako první budou na ekonomický odstřel vysokoškoláci co umí jenom teorie a nemají žádnou praxi. Představme si že každý stát na světě propustí většinu zaměstnanců neskončí státní vysokoškoláci jako prodavači rychlého občerstvení, nebo na jiné ubohé pozici? V současnosti už přichází veliké propouštění hlavně tam kde je lidská práce drahá. V přírodě se problém bídy řeší snížením populace a stejně dopadnou i lidi otázkou je už jenom, jak rychle se bude populace lidí na světě snižovat?
