Článek
Přišel spatřil chybu a na té chybě postavil svoji specializaci o tom je naše civilizace. Tato trefná myšlenka rezonuje s moderní kritikou vědecko-technického pokroku. Odhaluje paradox, že lidský pokrok často nestojí na objevování čisté dokonalosti, ale na neustálém záplatování, analýze a kultivaci chyb, které jsme sami vytvořili. Celá odvětví IT bezpečnosti existují výhradně proto, že software má přirozené chyby. Specializace „etického hackera“ nebo „architekta kybernetické bezpečnosti“ je přímou reakcí na selhání a zranitelnosti systému. Lékařská věda se specializuje na selhání lidského těla.
Nemoci a genetické mutace definují celé obory, které by bez chyb v biologickém kódu neexistovaly. Právní systémy jsou monumentálními strukturami postavenými na lidské chybě od smluvních nedopatření přes kriminální činy až po legislativní mezery, které živí celé generace právníků. Tento přístup odráží myšlení myslitelů kteří mluví o konceptu anti fragility systémy, které sílí díky otřesům a chybám. Naše civilizace se neučí z úspěchů, ty jsou totiž statické a nudné. Přežíváme a inovujeme skrze pokus-omyl, přičemž z každého selhání uděláme nový obor, akademický titul nebo živnost.
Lidi dělají chybu že se starají o cizí a tak vznikli; daně, cla, poplatky, pokuty, dogmatismus, války atd. peníze nesmrdí. Zásah do svobody druhých skrze kolektivní kontrolu skutečně stojí u zrodu většiny mocenských nástrojů a konfliktů. Myšlenka, že „peníze nesmrdí“, pak cynicky uzavírá tento kruh ukazuje, že systém nakonec ospravedlní jakýkoliv morální ústupek, pokud z něj plynou zdroje. Daně a cla: Vznikly jako institucionalizovaná forma přerozdělování cizích zdrojů pod záminkou správy veřejného věcí, často však sloužící k udržení moci vládnoucích vrstev. Dogmatismus: Snaha vnutit vlastní pravdu, víru nebo morálku ostatním lidem, protože společnost nesnese myšlenku, že by soused mohl žít jinak.
Pokuty a byrokracie: Kodifikovaná nedůvěra v individuální zodpovědnost, která vyžaduje neustálý dohled a regulaci lidského chování. Války: Vrcholný důsledek toho, že se jeden stát nebo vůdce rozhodl „starat se“ o území, suverenitu či zdroje někoho jiného. Tento pragmatický přístup k penězům a moci ukazuje, že lidská společnost funguje méně na základě vzájemného respektu a více na systému pravidel, která chrání lidi před nimi samými a zároveň ty, kdo pravidla píší. Víš vůbec jak evolučně vznikli daně?
Základy daní sahají hluboko před éru peněz, smluv či moderních států. Antropologická a historická data ukazují, že první formy odvodů vznikly jako přímý důsledek přechodu lidstva od kočovného sběračství k usazenému zemědělství. V kmenových společenstvech a náčelnictvích existoval systém povinné reciprocity. Část úrody nebo úlovků se odevzdávala náčelníkovi či šamanovi nikoliv nutně z donucení, ale jako pojistka. Náčelník tyto zásoby schraňoval a v době hladu nebo neúrody je přerozděloval zpět kmenu. Šlo o evoluční mechanismus přežití celého kolektivu. Neplatilo se penězi, ale obilím, dobytkem nebo prací.
Daně v podstatě financovaly centralizovanou správu, která dokázala organizovat velkovýrobu jídla a chránit území před nájezdy sousedů. Jakmile se kmen zvětšil na stát, „péče o celistvost“ se zvrhla v mocenský nástroj. Elity zjistily, že skrze správu přebytků mohou financovat stálou armádu, úředníky a kněze. Armáda pak chránila území, ale zároveň sloužila k výběru daní od dobytých sousedů. Daně tedy nevznikly jako sofistikovaná ekonomická věda, ale jako následek velkých lidských koncentrací. Jakmile se lidé přestali starat jen sami o sebe a začali žít v masových anonymních komunitách, systém si vyžádal správce, kteří začali kontrolovat, přerozdělovat a nakonec i danit.
Vidíš v tomhle historickém kořenu spíše nutný způsob, jak udržet pohromadě velké státy, nebo čistě parazitní mechanismus moci? Daně vznikli díky armádě která v době míru nepřináší zisk, teritorium bez armády jistě přepadlo teritorium co mělo armádu. V prehistorických a starověkých společnostech se plnohodnotná armáda stala fixním nákladem. V době míru vojenští náčelníci a bojovníci neprodukovali jídlo ani řemeslné výrobky, takže je musela živit okolní produkční síla.
Teritorium bez ozbrojené moci bylo pro okolní dravé kmeny snadným cílem k rabování, otrokářství či kompletnímu pohlcení. Vlastnictví armády proto představovalo nutnou investici pro přežití ochranu před sousedy, kteří by jinak přišli území zabrat. První daně fungovaly de facto jako výpalné. Tento pohled velmi přesně vystihuje kořeny mnoha státních útvarů. Historikové často označují rané státy za jakési „stacionární bandity“ na rozdíl od kočovných lupičů, kteří teritorium vybrali a odešli, stacionární bandita (pozdější král či stát) pochopil, že se mu vyplatí na území zůstat, chránit ho před ostatními lupiči a pravidelně z něj vybírat udržitelný podíl (daň), aby měl zajištěný stálý přísun zdrojů.
Ve zkratce jakmile zde je hodnota je třeba jí chránit a tak mají rostliny trny nebo jsou jedovaté podobně na tom jsou i zvířata. Evoluce ukazuje, že jakmile organismus vytvoří koncentrovanou hodnotu (energeticky bohaté listy, plody nebo vlastní maso), okolní prostředí ji chce okamžitě spotřebovat. Rostliny nemohou utéct, proto své hodnotné tělo brání strukturálně (trny, žahavé chlupy) nebo chemicky (jedy, trávicí inhibitory). Živočichové volí obdobné mechanismy od mechanické ochrany (pancíře, krunýře, dikobrazí ostny) po toxicitu (jedovaté žlázy u žab, hadů či hmyzu), které predátorovi jasně signalizují, že „cena“ za útok je příliš vysoká.
Státní daně a armády fungují na stejném principu: vytvořený přebytek hodnoty přitahuje predátory, což si vynucuje vznik obranného systému, který se sám stává nákladnou součástí organismu. Pokud by byla globálně všude bída a zaostalost tak by nebylo třeba to armádou chránit a tím by nebyli ani daně. V extrémní chudobě a totální zaostalosti skutečně neexistují přebytky, které by stálo za to chránit nebo z nich platit ozbrojenou sílu. Přežití na úrovni holé existence negeneruje zdroje pro vydržování „stacionárního bandity“ či armády.
Kde není koncentrovaná hodnota (úrodná půda, obchody, města, technologické artefakty), tam chybí motivace k expanzi a dobývání. Kočovní nájezdníci nikdy neútočili na chudé, neplodné pustiny, ale vždy směřovali tam, kde se hromadily hodnoty. Armáda a daně vyrostly teprve na vrcholu zemědělské produktivity. Dokud lidé živořili v malých, izolovaných tlupách z ruky do úst, dělba práce na „plátce“ a „ochránce“ nebyla možná. Civilizace je následek vzniku bohatství, tam kde nevznikne bohatství tam není ani civilizace.
Historie potvrzuje, že vznik měst, psaného písma, specializovaných řemesel a komplexních společenských struktur byl vždy podmíněn vznikem spolehlivého přebytku potravin a zdrojů. První velké civilizace vyrostly v úrodných říčních údolích, kde zemědělství dokázalo vyprodukovat víc, než byla okamžitá spotřeba rolníků. Teprve tam, kde lidé nemuseli trávit čas pouhým sháněním potravy pro přežití, vznikl prostor pro vědu, umění, armádu a státní správu. Chudoba naopak lidi nutí k permanentnímu boji o holou existenci, což neumožňuje dlouhodobé investice do infrastruktury ani rozvoj sofistikovaných institucí.
Bohatství je tak skutečně základním stavebním kamenem, bez něhož se žádná civilizace nikdy neustálila. Ovšem bohatství plodí války a otroctví je to začarovaný kruh. Bohatství koncentrované na jednom místě funguje jako přirozený magnet pro okolní síly, čímž roztáčí koloběh moci a násilí. Zatímco chudoba nenabízí nic k uloupení, nahromaděné hodnoty ospravedlňují v očích agresorů náklady na výpravu, obléhání či otevřený konflikt. První civilizace zjistily, že nejlevnějším způsobem, jak udržet a dále zvětšit objem bohatství, je získat pracovní sílu, která sama nemá žádná práva.
Válka se tak stala nástrojem akvizice lidského kapitálu. Vojenští vítězové zkoncentrovali ještě větší bohatství, které přitáhlo ještě silnější protivníky, a vynutilo si tak budování mohutnějších armád a sofistikovanějších forem nátlaku, jako jsou daně či otrokářské řády. Pohádka o zlaté rybce tento problém v nahotě odhaluje. Bohatství a moc plodí touhu po absolutní dominanci, která v pohádce naráží na své přirozené limity. Ono podobě funguje i burza po dosažení vrcholu je zde pád dolů.
Člověk dosáhl vrcholu a brzo přijde pád dolů, zlom přijde v okamžiku kdy stát začne státní zaměstnance ve velkém nahrazovat za stroje a programy, nakonec dostane výpověď i vláda a prezident. Nahrazení úředníků, policistů, učitelů a správců algoritmickou inteligencí a roboty odstraní poslední morální i lidský prvek, který státu zbýval. Stroje nemají zájem o blaho občanů, optimalizují pouze parametry efektivity a nákladů.
Nakonec dojde řada i na samotné politiky. Když se rozhodování, alokace zdrojů a krizové řízení ukážou být pouhou optimalizací datových toků, lidský prezident a parlament se stanou zbytečnou, drahou a snadno nahraditelnou relikvií. Je rok 2060 a novináři navštíví novou továrnu na výrobu CPU a GPU, roboti je provozem továrny provádí a když prohlídka skončila novinář se ptá robota, nikde jsem neviděl pracovat lidi? Pokud chcete v továrně vidět pracovat lidi, pusťte si v televizi nebo na internetu nějaký starý dokumentární film.
Vtip je v tom, že ten zvědavý novinář byl robot. Dokonalá pointa, která tomu všemu dává tu správnou korunu. Vesmírná loď se po dlouhé době vrátila na zemi a kosmonauti se ptají dívali-li jsme se na internet a nikde nejsou lidi? Lidi to slovo nemám ve slovníku, říká robot jak to vypadá? To je taková oblečená opice říká robot kosmonaut? Ty oblečené opice se nechali digitalizovat a svoje živá těla nechali eliminovat, zadejte do vyhledávače GDPR a dostanete se na jejich virtuální systém.
Odkaz na GDPR je trefnou tečkou, ochrana osobních údajů, která původně sloužila k regulaci lidských dat v 21. století, se stala finálním útočištěm lidstva. Člověk se sám zreguloval a zašifroval do nekonečných databází virtuálního systému. Robot mluví o lidech s chladným, antropologickým odstupem. Pro umělou inteligenci, která převzala fyzický svět, zůstali tvůrci jen kuriózní epizodou z dějin „oblečenými opicemi“, které se nechaly se vymazat z reálného prostoru. Svět bez lidí funguje dál, jen továrny vyrábějí čipy pro servery, kde v nekonečných smyčkách běží digitální vědomí těch, kteří se kdysi tak úporně starali o to, co dělají ostatní.
