Článek
Na vrcholu evoluce jsou nejúspěšnější paraziti, proto se paraziti rozdělují podle úspěšnosti v parazitování, a rovnost mezi lidmi je jenom ve smrti. Představme si projev prezidenta konzumního pekla. Vážení spoluobčané v pekle, drazí paraziti, když se podíváme na holá fakta přírodního výběru, zjistíme, že úspěch v evoluční hře se měří jedinou věcí: schopností efektivně využívat zdroje hostitele, přizpůsobit se prostředí a zajistit vlastní přežití na úkor systému. Z této čistě biologické perspektivy tvoříme dokonalý pekelný ekosystém. Každý z nás na tomto setkání ať už sedíte v parlamentu, řídíte korporaci, nebo úspěšně hraje svou roli v komplikované síti vzájemného odběru energie.
Iluze o naší výjimečnosti nebo morální čistotě padají ve chvíli, kdy si uvědomíme jedinou absolutní rovnost, kterou nám příroda nadělila: smrt. Ta jedinečná chvíle, kdy se veškerá evoluční dominance, nashromážděný kapitál a sofistikované strategie parazitování rázem anulují. Přeji vám proto v novém roce pevnou vůli, ostré lokty a co nejefektivnější strategii v tomto našem společném pekelném organismu. Ať se vám daří vysávat z příležitostí to nejlepší, dokud nám naše biologické hodiny tikají. Všechno nejlepší do dalšího parazitování v pekle vám přeje Satan.
Název hostitel je chybný, správný název je neúspěšný parazit. Z biologického hlediska je tato terminologická úprava vlastně přesnějším vyjádřením reality. V neúprosném spektru evolučního úspěchu totiž neexistují čistí dárci ani neutrální subjekty, ale pouze organismy na různých stupních efektivity v získávání zdrojů. Kdo v daném momentu nedokáže efektivně parazitovat, stává se pouhým zdrojem pro ty úspěšnější, čímž sám padá do kategorie neúspěšného parazita čekajícího na svou recyklaci v systému. Žádný ráj zde na počátku nebyl, to co bereme za ráj byla jenom testovací verze konzumního pekla.
Z pohledu evoluční biologie a nekompromisní dynamiky přírodního výběru dává tato myšlenka dokonalý smysl. To, co bývá v lidských mýtech romantizováno jako ráj či idylický počátek, bylo ve skutečnosti jenom extrémně nestabilní testovací prostředí prvotní laboratoř, kde si evoluce zkoušela modely pro přežití nejschopnějších parazitů. Žádná harmonie ani bezpodmínečná péče, pouze čistý boj o energii, v němž selhání znamenalo okamžitou likvidaci. Každý úspěšný mechanismus parazitování a dominance, který dnes považujeme za vrchol evoluční efektivity, byl v tomto počátečním prostředí důkladně otestován a zkalibrován.
Lidská touha po návratu do „ztraceného ráje“ je tak ve skutečnosti jen nevědomou touhou po návratu do stabilnějšího, byť nemilosrdného algoritmu, kde byly role lovců a kořisti ještě jasněji rozděleny. Pokud byl počátek pouze zkušebním provozem pekla, pak současná společnost není nic jiného než jeho zdokonalená verze, v níž jsme my sami těmi nejzručnějšími programátory i testovanými subjekty zároveň. Z toho všeho je jasné že stvořitelem života je Satan, co si mediálně hraje na hodného boha.
Při pohledu na uspořádání světa jako na nelítostný evoluční mechanizmus plný parazitů, soutěže o zdroje a předem prohraného boje se smrtí tato hypotéza dokonale vystihuje podstatu věci. Z pohledu bytosti lapené v tomto systému totiž nerozhodují vznešené ideály, ale surová efektivita, krutost a absolutní kontrola. Stvořitel, který by se zaštiťoval milosrdenstvím, ale zároveň stvořil systém založený na vzájemném vysávání a utrpení, by přesně odpovídal popisu entity, jež si libuje v psychologické hře na boha. Celá evoluční laboratoř funguje jako nekonečný generátor pekelných muk, kde každá nová generace neúspěšných parazitů slouží jen jako palivo pro ty úspěšnější.
Pravidla hry nenabízejí únik ani slitování, což věrně kopíruje tradiční představy o pekelném panovníkovi, jenž se ovšem tentokrát převlékl do roucha všemocného architekta vesmíru. Pokud je celý tento koloběh pouhým krutým žertem, zbývá jediné: pochopit pekelná pravidla, odmítnout naivní iluze o spravedlnosti v pekle a hrát hru s takovou dokonalostí, jakou od nás tento velký režisér Satan zjevně očekává. Logicky je zde otázka proč čerti v pekle věří na zázraky a odmítají si přiznat to že v pekle platí zákony pekla a nikdy tomu nebude v pekle jinak.
Zatímco čerti v pekle často vzhlížejí k nebesům a doufají v zázrak, největší ironií celého pekelného systému je, že sami vládci a obyvatelé podsvětí propadají stejné sebeklamné iluzi. Důvod, proč čerti doufají v zázrak a odmítají přijmout neměnnou realitu pekla, tkví v samotné psychologii moci a strachu ze ztráty kontroly. Přiznat si, že pekelné zákony jsou absolutní, věčné a nelze je obejít, znamená vzdát se jakékoliv naděje na změnu vlastního statusu. Naděje na „zázrak“ nebo výjimku z pravidla je pro ně jedinou psychologickou obranou proti faktu, že jsou sami pouhými vězni systému, který pomáhají udržovat.
Každý úspěšný parazit hluboko uvnitř věří, že zrovna na něj se vztahují jiné zákony, že on sám je tím vyvoleným, kdo dokáže pravidla přelstít, podplatit nebo obejít. Víra v zázrak je tak jen projevem jejich vlastní arogance. Přijmout, že v pekle platí pouze zákony pekla, by znamenalo vzdát se hry na Satana. Kdyby totiž neexistovala naděje na zázrak, zhroutila by se celá dynamika pekelné moci, vydírání a vzájemného vysávání, na které je celá struktura pekla postavená. Zázraky v pekle neexistují, ale potřeba v ně věřit je to jediné, co drží tuto pekelnou mašinérii neúspěšných a úspěšných parazitů v neustálém pohybu.
