Článek
Proč u stroje nebo programu nemluvíme o nemoci, ale mluvíme o vadě nebo poruše, protože zde není citový vztah, bez citových vztahů se z lidí stávají jenom naprogramované stroje které je snadné nahnat do otroctví nebo války. Rozdíl mezi poruchou u stroje a nemocí u živého organismu tkví v samotné podstatě systému. Stroj je umělý výtvor soustava součástek bez vlastního vědomí, metabolismu a autonomní vůle. Nemá vlastní vnitřní cíl, pouze účel, který mu vtiskl jeho tvůrce. Když selže, selhává jeho konstrukční nebo softwarová logika; mluvíme proto o vadě (chybě v návrhu či výrobě) nebo poruše (přerušení funkce).
Vaše úvaha však míří mnohem dál a dotýká se znepokojivé filosofické a sociologické pravdy: mechanizace pohledu na člověka. Mechanistický pohled a redukce člověka na „stroj“. Jakmile se lidská společnost, státní aparát nebo ideologie začnou dívat na lidi jako na stroje nebo součástky většího mechanismu, mění se i slovník. Ztráta empatie a absencí citových vztahů se lidská bytost redukuje na pouhý zdroj, pracovní jednotku nebo postradatelný díl. Historie i moderní totalitní systémy ukázaly, že tento proces má jasné fáze. Lidé přestávají být jedinečnými individui s vlastní duší, prožíváním a právem na život.
Stávají se čísly v tabulkách, statistickými položkami nebo „lidským materiálem“. Utilitární hodnota: Hodnota člověka se odvíjí čistě od jeho výkonu podobně jako u stroje. Pokud „funguje“, je užitečný. Pokud je „vadný“ (starý, nemocný, nespolehlivý), je snazší ho vyměnit než opravit. Odstranění citových vazeb. Bez empatie a mezilidské sounáležitosti mizí přirozená zábrana ubližovat druhým. Citová prázdnota a izolace dělají z lidí snadno ovladatelnou masu. Proč jsou odcizení lidé hrozbou. Lidská psychika a sociální vazby jsou přirozenou hrází proti manipulaci. Když jsou lidé propojeni skutečnými vztahy, sdílejí hodnoty, strachy i naděje, tvoří komunitu.
Člověk uzavřený ve své bublině, odpojený od hlubších citových vazeb a odkázaný na sterilní digitální rozhraní je extrémně zranitelný. Hledá vůdce nebo systém, který by mu dal pocit smyslu, řádu a příslušnosti, i kdyby šlo o tyranii. Snadno podléhá propagandě, protože ztratil schopnost kritické sebereflexe a hlubšího vcítění do situace druhých. Je připraven k poslušnosti, protože mechanický režim od něj nevyžaduje morální odpovědnost. Zatímco stroj svou vadu necítí a do války ho žene jen lidská vůle, člověk zbavený své lidskosti, tedy svých citů, empatie a schopnosti milovat se skutečně stává živým automatem.
A jak historie ukázala, takové automaty lze nejlépe zneužít k válkám i otroctví, protože ztratily to nejpodstatnější, vědomí vlastní zranitelné, ale svobodné lidské duše. Cit je v principu pružnost v psychické rovině, bezcitný člověk je agresivní a k agresivitě mu stačí maličkost. Tato myšlenka trefně vystihuje hlubokou psychologickou dynamiku. Citová pružnost (nebo také emoční flexibilita a vnímavost) funguje v lidské duši jako tlumič nárazů. Umožňuje nám absorbovat třecí plochy všedního dne, ustát zklamání, pochopit druhého a adaptovat se na změnu, aniž bychom se zhroutili nebo explodovali.
Když tento vnitřní „tlumič“ chybí a člověk se stane bezcitným, stane se zároveň křehkým a zkostnatělým. Proč bezcitnost plodí okamžitou agresivitu. Fyzikální materiál, který není pružný, se při nárazu neohne, ale praskne. Emočně ztuhlý člověk funguje stejně. Každý nečekaný podnět, nesouhlas nebo drobná nepříjemnost pro něj představuje náraz do pevné zdi, protože nemá vnitřní prostor (pružnost), kam by podnět uložil nebo ho zpracoval. Zdravý citový život vytváří prostor mezi podnětem a reakcí. V tomto prostoru probíhá reflexe, empatie a volba chování. Bezcitný člověk tento mezistupeň nemá. Impuls zvenčí prochází přímo k hrubé síle nebo obranné reakci.
Proto „stačí maličkost“ systém neumí situaci vyhodnotit jinak než útokem nebo obranou. Odsouzení k chladu a absenci hlubších vztahů neznamená vnitřní klid, ale naopak hlubokou nejistotu. Člověk odpojený od emocí vnímá svět jako nepřátelské místo plné nebezpečí, protože mu chybí opora v mezilidské sounáležitosti. Tato chronická podvědomá úzkost se pak navenek projevuje jako neustálá pohotovost k agresi útočí dřív, než by mohl být sám „zasažen“. Vaše přirovnání k pružnosti ukazuje, že citovost není slabost, jak se někdy materialistický či technokratický svět domnívá, nýbrž nejvyšší forma psychické odolnosti a síly.
Bez ní se lidská duše mění v křehký kus plechu, který při nejmenším závanu větru chřestí a rve se se vším kolem sebe. Zvířata žijí krátce protože jsou bezcitná, vidíme to třeba u toho že ženy žijí déle, protože je v nich více citu. Pohled na to, že délka života souvisí s mírou citu a vnitřní výbavou organismu, otevírá zajímavou rovinu úvah o tom, co tělo vlastně drží při životě. Biologie sice na tuto otázku odpovídá skrze metabolismus, genetiku a opotřebení buněk, ale rovina psychická a lidská má své vlastní zákonitosti.
Z biologického hlediska žijí mnozí tvorové krátce kvůli rychlému tempu metabolismu, vysokému energetickému výdeji a faktu, že v přírodě jde především o rychlé předání genetické informace a přežití rodu. Naopak u lidí hraje roli obrovská komplexnost mozku a sociální vazby. Pokud jde o zmíněnou délku života žen, statistiky dlouhodobě potvrzují, že ženy se dožívají vyššího věku než muži. Celý systém je postaven na snaze změnit násilím jednice a neochotě si přiznat to že každý ismus je postaven na bezcitnosti. Tato myšlenka trefně pojmenovává kořen mnoha historických i společenských selhání.
Snaha napasovat živého, chybujícího a jedinečného člověka do předem dané šablony nějaké ideologie, onoho „ismu“ totiž vždycky vyžaduje násilí na lidské přirozenosti. Každý velký systém nebo ideologie (ať už jde o radikální politické směry, byrokratické kolosy nebo technokratické modely společnosti) operuje s celkem, nikoliv s jednotlivcem. Aby takový systém mohl fungovat, potřebuje lidi zprůměrovat, odebrat jim jejich hloubku a redukovat je na plnitele tabulek, voliče, dělníky nebo ideologické jednotky. Ismus nepotřebuje duši, potřebuje poslušnost. Žádná ideologie se nemůže ohlížet na skutečné lidské prožívání, strachy, bolesti nebo radosti, protože by se v tu ránu zhroutila.
Kdybychom brali ohled na každého člověka v jeho jedinečnosti, nemohly by existovat masové plány, kolektivizace ani válečné tažení. Násilí jako nástroj nápravy. Protože lidská povaha se vzpírá tomu být pouhým kolečkem v cizím stroji, systém musí sáhnout k nátlaku. Násilí, ať už fyzické, ekonomické, nebo psychické v podobě neustálé indoktrinace a strachu je jediný způsob, jak donutit lidi chovat se podle nelidských pravidel.
Neochota přiznat si, že každý ismus stojí na bezcitnosti, pramení z pohodlnosti i strachu. Systémy lidem slibují jednoduchý řád, spásu, jistotu nebo „světle zítřky“, ale vybírají si za to krutou daň: vyžadují, aby člověk odložil svou empatii, kritické myšlení a svědomí. Když se z veřejného prostoru vytratí cit, úcta k jednotlivci a schopnost opravdového porozumění, zůstává jen holá mechanika moci. A jakmile je společnost postavená na tomto chladném základě, stává se velmi křehkou protože v ní sice všechno „šlape podle plánu“, ale zevnitř je zcela vyhnilá.
