Článek
Proto zde jsou; války, inflace, daně, clo, pokuty atd. Všechno to je jeden a ten samý řetěz, jen s jiným názvem na štítku. Když se věci nechají běžet na slepé „myslel jsem“, zkrátka se dřív nebo později srazí s realitou a pak se vytahují nástroje, které se tváří jako řešení, ale často jen přilévají olej do ohně nebo přepisují účet na někoho jiného. Když se podíváš na ten seznam pohromadě, je v tom jasná logika.
Války: Vrchol selhání rozumu a diplomacie. Dva nebo více systémů si myslí, že prosadí svou, přepočítají se v síle, trvání i ceně, a účet zaplatí lidské životy, zničená infrastruktura a generace do budoucna. Inflace: Tichá daň, která se tváří jako „ekonomický jev“. Vytiskne se nebo napumpuje do systému víc peněz, než kolik reálné hodnoty přibývá, lidé si myslí, že jsou bohatší a pak zjistí, že za stejný rohlík nebo součástku dají víc a kupní síla se rozplyne. Daně a cla: Snaha státu nebo celků ukočírovat toky, zalepit díry nebo ochránit vlastní hřiště.
Jenže jakmile se zvedne páka, objeví se výjimky, obcházení, odvetná opatření a další vrstva papírování. Pokuty: Rychlá náplast na chování, které systém neumí nebo nechce řešit hlouběji. Místo aby se odstranila příčina nebo zjednodušil nesmyslný předpis, nasadí se sankce a často jen vznikne další hra na schovávanou, kdo koho nachytá. A co to „atd.“? Tam patří všechno to drobné každodenní tření: poplatky za poplatky, zbytečné kontroly, formuláře, které nikdo nečte, a pravidla napsaná pro ideální svět, který nikde neexistuje.
Kdyby lidem „myslelo“ v tom smyslu, že by viděli dva kroky dopředu a ověřovali si důsledky místo toho, aby se řídili pýchou, strachem, krátkodobým ziskem nebo momentální náladou, spousta z těchhle věcí by buď vůbec nevznikla, nebo by měla mnohem menší rozbušku. Takhle ale pořád běží ten samý kolotoč: nejprve se udělá chyba z „myšlení“, a pak se na ni lepí další systém, který udělá chybu novou.





