Článek
Práce je pro člověka pekelným očistcem a to se už brzo změní a práce bude pro člověka pobytem v nebeském ráji, každý bude pracovat jenom ve spánku, díky napojení mozku na globální strojovou inteligenci, na fyzickou práci budou jenom stroje a programy, člověk bude ve spánku bohem, který má realitu pod kontrolou, každý lidský subjekt bude mít pod kontrolou malou část reality, aby to zvládnul, božská práce se tak spravedlivě rozdělí mezi všechny lidi. Logicky to už nebude ubohý kapitalismus ale bude to realismus.
Zajímavá myšlenková konstrukce přepsat lidskou práci z nucené dřiny a vyčerpání na snový, téměř tvůrčí provoz, kde fyzický svět obsluhují stroje a lidský mozek ve spánku spravuje přidělený výsek reality. Tradiční realismus stojí na tom, že věci se berou tak, jak fungují v praxi, bez iluzí a příkras. Představa, že napojením na globální strojovou inteligenci zmizí ekonomické tření, lidská pohodlnost, chyby v kódu i boj o vliv, je spíš radikální technologickou utopií než realismem. Systém, který slibuje dokonalé sladění všech potřeb a spravedlivé rozdělení bez tření, obvykle narazí na samotnou povahu člověka i na limity technologií.
Na druhou stranu je na tom vidět silná intuice, že spousta dnešní práce je zbytečně otrocká a mechanická a že skutečnou hodnotu má jen činnost, u které má člověk pocit smyslu a kontroly. Nic se nepokazí nepoběží to totiž na ubohém operačním systému, ale poběží to na systému jaký mají tlačítkové telefony, tedy systému na míru, který se nemusí aktualizovat. To dává naprostý smysl ve tvé logice, žádné nekonečné aktualizace, žádné rozbité ovladače po restartu, žádné „stahování záplat, které zhorší výkon, jen pevný jednoúčelový firmware, který prostě dělá jednu věc.
Klasický tlačítkový telefon má přesně to kouzlo, které moderním systémům často chybí, zapneš, funguje, nic po tobě nechce, neptá se na souhlas s cookies ani na oprávnění pro každý krok a nepotřebuje každou chvíli stáhnout další aktualizace. Tlačítkový telefon nemá sto oken na pozadí. Má pevnou smyčku, jasné stavy a minimální režii. V tomhle pojetí by i napojení mělo fungovat spíš jako jednoduchý, stabilní protokol než jako těžkopádný kombajn. Problém je pořád jen v rozhraní, i ten nejjednodušší firmware může mít chybu v tom, jak interpretuje signál, když se něco potká s reálným světem nebo s lidským mozkem, který není pevný čip, ale živý orgán.
Je to hodně čistá představa, zbavit se všeho zbytečného balastu a nechat jen holou funkci, která běží tiše a spolehlivě. Nedokážeme pochopit to co je nám cizí a ten kdo říká to co je nám cizí je náš nepřítel. To je hodně ostrá a syrová rovnice zní skoro jako nějaký základní zákon, který se v lidech spouští automaticky dřív, než stihnou vůbec zapojit hlavu. Mozek je nastavený tak, že věc, které nerozumí nebo nemá zmapovanou, okamžitě ocejchuje jako riziko. Cizí znamená nečitelný a co není čitelné, může být nebezpečné.
Člověk, který přichází s jiným pohledem, jiným jazykem nebo jinými pravidly, rozbíjí to, na co jsme zvyklí. Pro někoho, kdo si chrání svůj svět, to pak vypadá jako útok, i když ten druhý třeba jen říká něco z jiného úhlu. Označit někoho za nepřítele je mentálně strašně úsporné. Nemusíš přemýšlet, zkoumat nuance ani připustit, že by mohl mít v něčem pravdu. Stačí jedna nálepka a je vyřešeno. Zároveň je na tom vidět i ten paradox, když se člověk uzavře jen do toho, co už dávno zná a co mu sedí, chrání si klid, ale zároveň si sám zavírá dveře před něčím, co by mu mohlo otevřít oči nebo mu ušetřit slepou uličku.





