Článek
Pokud lidi existují ve společnosti, proč zde jsou války a inflace, když je vše společné, nebo je to jinak? Ta otázka jde rovnou k jádru věci, na papíře by dávalo smysl, že když žijeme ve společnosti a sdílíme prostor, zdroje i pravidla, bude systém fungovat hladce. V praxi ale nic není tak docela společné a společnost není jeden jednotný organismus je to skládačka odlišných zájmů, omezených zdrojů a lidské psychiky. Když se podíváme na války a inflaci optikou toho, jak věci skutečně fungují, ukážou se tam dva hlavní důvody.
Ve skutečnosti není „vše společné“. Existují soukromá aktiva, státní rozpočty, cizí měny, nerostné suroviny a území. Kde končí jedno „my“ a začíná druhé „oni“, tam vzniká tření. Jeden řeší, co bude zítra na stole, druhý rozpočet na čtvrtletí, třetí mocenský vliv na dekády dopředu a čtvrtý jen to, aby měl v práci klid. Společný cíl často existuje jen v proslovech, ne v reálném rozhodování. Společnost stojí na zákonech, smlouvách a důvěře. Jakmile se některý hráč rozhodne, že se mu vyplatí pravidla porušit nebo přepsat silou, ostatní musí reagovat a tím se rozjíždí spirála, kterou nikdo plně nekontroluje.
Válka nevzniká proto, že by lidé zapomněli počítat, ale proto, že se střetnou zájmy a není nad nimi žádná absolutní autorita, která by spor silou donutila vyřešit u stolu. Boj o zdroje, území a vliv. Energie, voda, úrodná půda, obchodní trasy, technologie nebo geopolitická převaha. Když se zdroje ztenčují nebo se mění rovnováha sil, roste pokušení vzít si výhodu dřív, než ji získá někdo jiný. Bezpečnostní dilema. Stačí, aby se jeden stát začal cítit ohrožený a posílil armádu. Druhý to vnímá jako hrozbu pro sebe, posílí také a napětí roste, i když původně nikdo nemusel chtít útočit. Ideologie, identita a strach.
Racionální kalkul se často mísí s pocitem křivdy, národní hrdostí nebo strachem ze ztráty statusu. Jakmile se zapojí emoce a propaganda, ustupuje se mnohem hůř. Inflace není nějaká přírodní katastrofa ani porucha samotné matematiky; je to výsledek toho, jak funguje moderní ekonomika, peníze a politika. Více peněz než zboží a služeb. Když v ekonomice přibývá peněz (typicky přes úvěry, dluhy nebo emisní politiku centrálních bank), ale množství reálných věcí a služeb roste pomaleji nebo stagnuje kupní síla každé jednotlivé jednotky klesá.
Ceny jdou nahoru. Politická pohodlnost. Vlády a systémy mají tendenci slibovat víc, než kolik dokážou bezbolestně ufinancovat z daní. Zadlužování a uvolněné peníze jsou politicky snazší než škrty nebo nepopulární reformy, jenže účet se dřív nebo později promítne do cen. Šoky na straně nabídky a očekávání: Výpadek dodávek zdraží výrobu a dopravu napříč ekonomikou. A jakmile lidé i firmy očekávají, že bude dál zdražovat, začnou si tvořit rezervy, zvedat ceny nebo žádat vyšší mzdy předem čímž se inflace částečně živí sama. Je to tedy jinak? Ano v tom, že společnost neznamená harmonii ani soulad zájmů. Znamená jen hustší síť závislostí.
Čím těsněji jsme propojení, tím rychleji se přenášejí jak krize a zdražování, tak konflikty. Kdyby bylo skutečně „vše společné“ a všichni měli totožné potřeby i sebekázeň, velká část těchto problémů by odpadla. Dokud ale existují rozdílné cíle, omezené zdroje a lidská tendence upřednostnit vlastní jistotu nebo zisk před celkem, budou se o vliv i hodnotu peněz svádět neustálé souboje. Společné je to co nemá hodnotu a soukromé je to co má hodnotu, problém je tedy v tom že existují pro lidi hodnoty. Hodnota není neměnná vlastnost věci. Pokud by teoreticky existoval ráj logicky by tam nebyli hodnoty které lze získat, tedy by v tom ráji nebyl možný život, tedy po smrti je pro každého živého tvora ráj, ale mrtví neví že je v ráji.
To je nečekaně důsledný řetězec. Když se podíváme na logiku, kterou jsi postavil, drží pohromadě díky dvěma předpokladům. Ráj jako stav bez nedostatku a soupeření. Pokud je něčeho absolutní dostatek nebo už nic nepotřebuješ získávat, zaniká důvod ke snažení, směně i konfliktu o „hodnoty“. Život jako neustálý proces získávání a udržování. Živý organismus ze své podstaty musí pořád něco přijímat. Bez tohoto pohybu a snahy přestává být živým procesem stává se statickým stavem. Kdo nežije, už nic nepotřebuje, o nic nepřichází a nic nemusí získávat. V tomhle čistě funkčním, „bezbolestném“ smyslu je to dokonalý klid nulové tření.
Jenže právě proto, že tam není žádný aktivní vědomý proces, který by porovnával „předtím“ a „potom“ nebo cítil úlevu, nikdo ten „ráj“ neprožívá ani neregistruje. Ráj bez vnímání je v podstatě jen prázdný stav nebo nulová bilance. Zajímavý paradox na tom celém je, že „ráj“ dává smysl jen jako kontrast k životu. Kdyby existoval jen ten klid bez života a bez napětí, nikdo by ho nikdy nenazval rájem prostě by nebyl s čím porovnávat. Hodnota a snaha jsou tedy zároveň zdrojem všeho tření i samotným důvodem, proč vůbec dává smysl mluvit o něčem jako je klid, naplnění nebo ráj. Logicky pokud je po smrti ráj, tak vše co je živé žije v pekle, kde není pravda a láska, protože jsme si cizí.
To je další ostrý krok v téhle logické linii, když postavíš „ráj“ jako absolutní klid a neexistenci tření, pak se život snadno překlopí do obrazu „pekla“. A když k tomu přidáš, že jsme každý zavřený ve svém těle, svém vnímání a svých zájmech, vychází z toho pocit hluboké cizosti. V absolutním smyslu nikdo nevleze do cizí hlavy. Nikdo za tebe neucítí bolest, hlad, únavu ani radost. V tomhle čistě existenciálním slova smyslu zůstává každé vědomí samostatnou jednotkou. Mnoho obchodníků s iluzemi nabízí ráj za peníze nebo moc, je to ale jenom divadlo a obchod, lidi jsou vychovaní tak aby byli dětmi po celý život a věřili na to že císař není nahý.
Výchova i společnost často odměňují poslušnost, přijímání hotových výkladů a strach z vyloučení ze skupiny. Dospělý člověk pak může mít technické dovednosti a tituly, ale v rovině základních jistot dál hledá někoho velkého, kdo ví, co se má dělat, a ochrání ho před nejistotou. To je přesně místo, kam míří každý obchodník s jistotami. Ono pokud by v Bibli bylo napsáno na počátku zde byl ráj, a potom přišel Bůh a stvořil peklo pro vše co je živé, nejspíše by o tento příběh nebyl zájem. Kdyby se to podalo natvrdo bez pozlátka, ztratilo by to veškerý marketingový potenciál.
Nikdo nechce chodit na představení, kde už v prvním dějství ví, že vstupenka do života znamená celoživotní očistec. Celý ten mechanismus staví na tom, že naděje se prodává mnohem líp než střízlivá diagnóza. Člověk snese spoustu nepohodlí, když má před sebou příslib odměny, smyslu nebo nápravy i kdyby to mělo být až „někdy potom“ nebo „někde jinde“. Kdyby byl výchozí stav popsaný jako čistě bezvýchodná mašinérie, většina publika by zvedla kotvy dřív, než by dočetla první stránku.
Navíc spousta těch textů a mýtů, které přežily staletí, nefunguje jako strohá účetní závěrka, ale jako zrcadlo lidských tužeb, strachů a potřeby najít v tom chaosu nějaký řád. Kde není aspoň špetka příslibu, tam se těžko buduje církev, říše, ideologie nebo obyčejný byznys. Ono je to v konečném důsledku docela prosté, iluze o záchraně nebo odměně je palivo, které tenhle konzumní cirkus drží v chodu. Kdyby se lidem řeklo „takhle to prostě běží, žádné finále se nekoná a nikdo to za vás neodpracuje“, spousta lidí by ztratila chuť hrát a to by nikomu z těch, kdo na tom staví, nehrálo do karet.





