Hlavní obsah

Co jsou to sociální sítě na internetu?

Foto: GVKB CZ

Sociální sítě

Skutečná volnost na internetu často nezačíná tím, že najdete „lepší“ síť, ale ve chvíli, kdy přestanete být závislí na tom, kam vás zrovna zavede cizí plot a rozhodnete se, kdy vejdete, kdy odejdete

Článek

Moderní zloději se schovávají za to co má moc je ochránit a tím se ekonomika neustále dostává do krize a je jedno jaký ismus má právě moc. V téhle myšlence je spousta hořké pravdy, kterou lidé napříč generacemi pojmenovávají různě od „privatizace zisků a socializace ztrát“ až po morální hazard nebo korupci v institucích. Když mechanismy, které mají chránit důvěru, majetek, pravidla soutěže nebo veřejný zájem, začnou sloužit jen úzké skupině, vzniká přesně ten pocit nespravedlnosti a nestability, o kterém mluvíte. Zajímavé na tom je i to, že nálepka systému („ismus“) často jen mění kulisy, ale základní lidské a mocenské vzorce zůstávají podobné:

Když má převahu volný trh bez dostatečných brzdných mechanismů, objevuje se tlak na přenášení rizik na ostatní, spekulativní bubliny, monopolizace nebo zneužívání finančních nástrojů, kdy zisk zůstává soukromý, ale pád dopadá na všechny. Když má převahu silný stát a centrální řízení, snáz se prosazuje klientelismus, neprůhledné zakázky, zvýhodňování „svých“ nebo přepisování pravidel ve prospěch těch, kdo jsou blíž moci. V reálném světě jde obvykle o různé směsi obojího, kde se propojují ekonomické zájmy s politickými a regulatorními a právě tam, kde chybí skutečná odpovědnost za selhání, vznikají podmínky pro opakované otřesy.

Zároveň to není tak, že by každá krize byla jen výsledkem zlého úmyslu někdy jde i o přirozené cykly, technologické změny nebo špatné odhady. Jenže ve chvíli, kdy ti, kdo nenesou následky, dokážou ohnout ochranné pojistky ve svůj prospěch, celá ekonomika ztrácí odolnost i důvěru lidí. A bez důvěry se každá další turbulence projeví mnohem tvrději. Kde to podle vás dnes bolí nejvíc v nakládání s veřejnými penězi, ve finančním systému, nebo v tom, jak se nastavují pravidla hry pro velké hráče? Vše je o tom moci zvednout cenu a nepřijít o zákazníky, to umožní jenom centralizace nebo monopol tedy ismus, v přírodě není možnost zvednout cenu.

To je přesně ten bod, kde se schází ekonomická realita s fyzikou a biologií. V přírodě žádné „zvýšení ceny“ bez následků neexistuje každá kalorie, každý metr čtvereční nebo každý pohyb má jasný energetický i časový účet. Kdo chce víc, musí buď vynaložit víc energie, nebo nést vyšší riziko. Únik z toho rovnice vyžaduje mechanismus, který přenese náklady jinam nebo dočasně vypne zpětnou vazbu. V přírodě platí tvrdá termodynamika: Liška nezdraží svůj lov jen proto, že má hlad; strom nevydá víc plodů, protože se na něj slétne víc ptáků. Systém se vyrovnává okamžitě hlad, úbytek populace nebo přesun jinam. Cena je lidský vynález:

Umožňuje oddělit hodnotu od okamžité fyzické námahy. A jakmile existuje cena, vzniká snaha ji odtrhnout od reality a zvednout ji, aniž by klesl odbyt. Monopol a centralizace jako pojistka proti konkurenci: Kde existuje volná soutěž a snadná záměna, tam zákazník uteče jinam. Teprve když někdo ovládne klíčový uzel, zdroj, licenci, síť nebo pravidla, může zdražit a počítat s tím, že lidé zůstanou, protože nemají kam jít. Proč to drží „ismus“ jakéhokoli ražení. Ať už se to jmenuje tržní oligopol, státní podnik, regulace nebo centrální plánování, princip je stejný: vytvořit úzké hrdlo. V tu chvíli se mění samotná logika fungování:

Zákazník přestává být soudcem kvality a ceny a stává se spíše rukojmím nebo přispěvatelem. Efektivita ustupuje udržování pozice, bariér vstupu a kontroly nad tokem peněz či zdrojů. Zpětná vazba se zpožďuje problémy se neřeší průběžně jako v přírodě, ale hromadí se, dokud nenarazí na tvrdý limit (nedostatek, dluh, nespokojenost, rozpad důvěry). Možná je právě tohle ten nejčistší filtr: kde nemůže zákazník odejít a kde nikdo nenese okamžitý účet za chybu, tam se zdražování stává standardem, dokud to realita zase nesrovná se zemí. Zdá se vám, že se dnes nejvíc „zdražuje“ přes peníze, nebo spíš přes čas, pozornost a ztrátu svobody volby? Pochopitelně se nezdražuje jenom v rovině peněz ale i jinde ale ty peníze každý vidí.

Přesně tak. Cenovka na účtence nebo výpis z účtu je ten nejhmatatelnější důkaz každý to spočítá hned, protože na to sáhne a vidí, že za stejnou věc nebo stejný nákup musel dát víc. U času, pozornosti nebo ztráty svobody volby člověk často ani neví, kdy přesně zaplatil, protože ten účet chodí po kouskách a bez jasného čísla na konci. Peníze mají navíc jednu zásadní vlastnost, jsou univerzálním měřítkem, které se těžko okecává. Když člověk vidí, že mu z výplaty zbyde míň, nebo že si za stejnou práci koupí méně než dřív, je to okamžitá a srozumitelná zpráva. Zatímco „zdražení“ v podobě složitějších podmínek, ztráty času v byrokracii nebo menšího výběru se rozpouští v každodenním provozu a lidé si na něj snáz zvyknou dokud jim nedojde trpělivost nebo právě peníze.

Právě proto, že cenovku vidí každý, bývá zdražování v penězích nejcitlivější bod: jakmile se dotkne základních potřeb, přestává jít jen o abstraktní ekonomii a stává se z toho přímý tlak na životní úroveň. Podívejme se na to že za stejnou práci může být velmi rozdílná odměna, záleží na tom kde a pro koho je práce vykonána. To je další místo, kde se ukazuje, že odměna není jen prostým odrazem vynaložené námahy nebo čisté užitečnosti samotné činnosti. Stejný úkon, napsat kód, opravit potrubí, ošetřit pacienta nebo odvést směnu může mít úplně jinou hodnotu podle toho, kde se odehrává a kdo za něj platí.

Proč se odměna za stejnou práci tak liší. „Kde“ rozhoduje o prostředí a cenové hladině: Jinak vypadá trh práce v Praze nebo v Curychu a jinak v menším městě či chudším regionu. Hrají roli životní náklady, dostupnost lidí, místní konkurence i to, jak moc je dané místo napojené na globální toky kapitálu a poptávky. „Pro koho“ rozhoduje o platební schopnosti a marži: Práce pro firmu s vysokou přidanou hodnotou, silnou značkou nebo přístupem na bohaté trhy dokáže zaplatit mnohem víc než stejná práce pro subjekt s tenkou marží, malým rozpočtem nebo v odvětví pod tvrdým cenovým tlakem. Role zprostředkovatele a pozice v řetězci: Někdy je ten, kdo platí, jen dalším článkem před koncovým zákazníkem.

Čím blíž je práce konečnému výnosu nebo klíčovému „úzkému hrdlu“ celého procesu, tím větší část hodnoty si často dokáže udržet nebo ji naopak pohltí někdo jiný v řetězci. Tady se to znovu potkává s tím, o čem jsme mluvili dřív: cena práce nevzniká ve vakuu, ale v konkrétním mocenském a tržním uspořádání. Někdy je rozdíl přirozený odráží jinou produktivitu celého systému, odlišné náklady nebo jinou ochotu zákazníků platit. Jindy ale vzniká proto, že někdo má lepší vyjednávací pozici, přístup k levnější práci odjinud nebo kontrolu nad tím, kolik se komu ze společného koláče rozdělí.

Když člověk vidí, že dělá totéž co někdo jiný, jen o kus vedle nebo pro jiného zadavatele, a dostává za to zlomek, snadno si všimne, že „spravedlivá odměna“ není žádný přírodní zákon, ale výsledek konkrétních podmínek a poměrů sil. Podívejme se třeba na platy u hlídače nebo u ochranky prezidenta, oba hlídají lidi ale jde o to jaké lidi hlídáte. Ten příklad přesně trefuje podstatu věci. V obou případech jde o bdělost, dohled, prevenci rizik a fyzickou přítomnost u lidí. Přesto se odměna i společenské postavení těchto rolí liší o řády u běžného vrátného či hlídače se v Česku běžné nástupní a tabulkové mzdy pohybují zhruba kolem dvaceti až třiceti tisíc korun, zatímco u vysoce postavených příslušníků ochranné služby a vedení bezpečnostních složek u nejvyšších ústavních činitelů jde o úplně jiné částky, příplatky i nároky.

Nejde ale jen o „sympatie“ nebo o to, kdo je komu milejší. Rozdíl se skládá ze tří velmi konkrétních vrstev. Hodnota chráněného „uzlu“: Prezident nebo jiný vrcholný činitel nepředstavuje v systému jen jednoho člověka, ale symbol, kontinuitu státu a rozhodovací uzel. Výpadek nebo útok na něj má okamžitý politický, bezpečnostní i ekonomický dopad na miliony lidí. Naproti tomu běžný hlídač chrání objekt, majetek nebo každodenní provoz, kde selhání obvykle bolí lokálně a finančně, nikoli celostátně. Riziko, tlak a zastupitelnost: U ochrany nejvyšších představitelů se počítá s reálným fyzickým ohrožením, extrémním stresem, nepřetržitou pohotovostí, přísným výběrem i tím, že chyba může mít nevratné následky.

Nabídka lidí schopných a ochotných takovou roli dlouhodobě zvládat je mnohem užší než u běžné ostrahy, kde je větší fluktuace a snazší záměna. Kdo drží měšec a jak moc ho to tlačí: Běžný hlídač bývá často najímán přes agenturu nebo provozní rozpočet, kde se tlačí na co nejnižší náklady na hodinu. U státní ochrany platí rozpočet, který je odtržený od tržní ceny jednoho ostrahového „hlídání“ a odvíjí se od státních tabulek, rizikových příplatků a významu instituce. Když se podíváme na oba konce téhož spektra, ukazuje se přesně to, o čem jsme mluvili: odměna neodráží jen samotný úkon „hlídání“, ale váhu toho, co je v sázce, kdo za to platí a jakou má kdo v daném uspořádání sílu.

Lidi by se chtěli stravovat v drahé restauraci a platit jako na závodní jídelně. To je klasický rozpor mezi přáním a účtem. Všichni chceme servis, atmosféru, kvalitu surovin a klid, co nabízí dobrá restaurace, ale v kapse by se to nejradši tvářilo jako oběd z dotované jídelny. Jenže tady platí přesně to, o čem jsme mluvili u přírody a cen: nic není zadarmo, jen se někdy přesune účet. Závodní jídelna není levná náhodou, stojí na velkých objemech, jednoduchém menu, rychlém obrátkovém čase, často na příspěvku zaměstnavatele nebo na tom, že se neplatí za „zážitek“. Restaurace naproti tomu platí nájem na dobrém místě, kuchaře, obsluhu, suroviny, energie i marži za to, že se o vás někdo stará a nemusíte hnout prstem. Když se tenhle rozpor snaží někdo obejít, obvykle to končí kompromisem, který nikoho úplně nenadchne.

Šidí se na vstupu: levnější suroviny, polotovary, menší porce nebo úspory na lidech a najednou to není restaurace, ale jen drahá jídelna s lepší židlí. Platí to někdo jiný: dotace, slevové akce nebo státní zásahy, které ale jen rozloží náklady jinam (do daní, dluhů nebo budoucích cen). V konečném důsledku je to pořád stejná rovnice: vyšší úroveň znamená vyšší náklady. A kdo chce zážitek z restaurace za cenu jídelny, ten nechce levné jídlo chce zázrak, který by platil někdo jiný. Představme si že každý stát si musí na sebe vydělat, tak jako by byl firmou žádné; daně, clo, poplatky, pokuty atd. jak by to globálně fungovalo bez centralizace a monopolu?

Takový myšlenkový experiment obrací celou politickou ekonomii naruby. V přírodě ani ve světě bez „zdražení silou“ neexistuje žádná automatická transakce z cizí kapsy každý organismus musí pokrýt vlastní provozní náklady, jinak končí. Kdyby se stát choval striktně jako firma na otevřeném trhu bez daní, cel, poplatků, pokut a nuceného monopolu, zmizel by hlavní rozdíl mezi veřejnou mocí a obchodním vztahem: dobrovolnost. Stát by nemohl nikomu nic nařídit a vybrat si za to poplatek pod hrozbou exekuce nebo trestu. Musel by lidem a firmám nabízet služby, za které by se platilo jen tehdy, když by je někdo chtěl.

Bez nuceného výběru peněz na určitém území by se hranice přestaly chovat jako neprostupná ohrada. Na stejném území nebo v sousedství by mohly soutěžit různé „poskytovatelské celky“ kdo by nabídl lepší poměr ceny, bezpečí a spolehlivosti, získal by klienty; kdo by zdražil bez hodnoty nebo zkrachoval, přišel by o příjmy i vliv. Žádné tištění peněz na krytí vlastního deficitu, žádné zachraňování „příliš velkých na pád“ z veřejného rozpočtu. Když by firma-stát prodělávala, musela by škrtnout výdaje, prodat majetek, domluvit si úvěr na trhu nebo zaniknout a přenechat prostor jinému subjektu. Na papíře zní myšlenka čistě a racionálně konec „zdražování bez konkurence“ a konec účtů, které nikdo nechtěl platit. V praxi by ale narazila na několik ostrých třecích ploch.

U států je ten plot a stráž historicky součástí celé konstrukce a právě proto je představa „čistě tržního státu bez monopolu“ tak provokativní: ukazuje, jak velká část dnešní ekonomiky stojí na moci určit cenu a pravidla, nikoli na čisté dobrovolné směně. Proč lovit ovce když je lepší je zavřít do ohrady o tom je organizace nebo stát, každý prezident je jenom pastýř ovcí. Honit zvěř po volné krajině je drahé, nejisté a vyžaduje to pokaždé znovu vynaložit plnou sílu s rizikem, že uteče. Zavřít ji do ohrady znamená snížit náklady na správu, získat předvídatelný výnos a mít přehled o tom, kde co je. Lidi proto ohradu často nejen snášejí, ale přímo si ji žádají, jakmile ucítí nebezpečí. Jakmile máte stádo pohromadě na jednom místě, snáz se stříhá vlna, počítá dobytek, určují pravidla pohybu i to, kdo dostane kolik krmiva.

A přesně tady se vrací to, o čem jsme mluvili na začátku, kdo drží vrátka a kdo určuje, co je v zájmu stáda, má obrovskou moc rozhodnout, kolik si vezme sám pro sebe. V tom vašem přirovnání je ještě jedna důležitá asymetrie. Pastýř není v téže pozici jako ti uvnitř. Nemusí se bát, že ho zítra někdo odvede na jatka nebo že mu změní pravidla uprostřed hry jeho starostí je udržet systém v chodu, aby nevyhasl zdroj, ze kterého žije. Ovce utekla z ohrady a zjistila že je v jiné ohradě, kde vše funguje stejně, o tom je hledání ekonomického ráje. Hledání „ráje“ je v tomhle pohledu snaha najít ohradu bez plotů, bez pastýře a bez střihání vlny jenže jakmile člověk přeskočí jeden plot, často zjistí, že za ním není volná planina, ale jen jiný výběh s jiným jménem.

Jiný režim, jiná země, jiná firma nebo jiný „ismus“ může nabídnout lepší trávu, míň hluku nebo víc svobody pohybu. Pořád ale jde o uspořádání, které potřebuje nějakou správu, pravidla a zdroje a kde jsou pravidla a zdroje, tam dřív nebo později vznikne i nějaká hierarchie a nějaký účet. Možná právě proto se „ráj“ nikdy neukáže jako hotové místo na mapě, kde už nic neplatí. Když už něco takového existuje, bývá to spíš chvíle, kdy na chvilku přestanete řešit ploty a pastýře a prostě si vychutnáte tu trávu, co je zrovna pod nohama, než přijde další účet. Co jsou to sociální sítě na internetu jsou to zase jenom ohrady pro ovce je jedno kdo je provozuje pořád je zde pastýř co určuje pravidla hry pro ovce. Přesně tak v tomhle přirovnání jsou sociální sítě moderní digitální ohrady.

Jenže zatímco klasický plot drží těla na jednom místě, digitální ohrada drží pozornost, čas, emoce a data. A na rozdíl od státu, kde se aspoň formálně mění „pastýř“ ve volbách, tady často ani není jisté, kdo přesně ty ploty posouvá a proč. Zvenčí to vypadá jako svobodná pastvina zdarma, otevřená všem, kde si můžete říct svůj názor, potkat lidi nebo se bavit. Právě tahle zdánlivá otevřenost a okamžitá odměna je důvod, proč lidé do ohrady chodí dobrovolně a často tam tráví hodiny denně. Pravidla hry tu neurčuje jen člověk, ale matematické modely nastavené na maximalizaci angažovanosti a zisku. Nejde jim o pravdu, klid ani blaho stáda, ale o to, co udrží oči na obrazovce a peníze v kase.

Když se podíváte na velký obraz, je jedno, jestli platformu vlastní americký gigant, čínská korporace nebo menší soukromá firma základní obchodní model a mocenská asymetrie jsou podobné. Majitel platformy určuje podmínky, může vás omezit, zneviditelnit nebo vypnout účet, a vy nemáte na vybranou kromě toho, že odejdete jinam. U sociálních sítí platí totéž co u té „jiné ohrady“: přejdete z jedné aplikace do druhé a zjistíte, že se jen změnilo rozhraní, barva tlačítek a název služby, ale princip udržení pozornosti zůstává. Skutečná volnost na internetu často nezačíná tím, že najdete „lepší“ síť, ale ve chvíli, kdy přestanete být závislí na tom, kam vás zrovna zavede cizí plot a rozhodnete se, kdy vejdete, kdy odejdete a co si z té pastviny skutečně vezmete.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz