Hlavní obsah

Zbude jen dokonalé ticho a prázdno

Foto: GVKB CZ

Dějiny světa

Mami kde tatínek? Odešel za prací na jinou planetu. Proč nám nepošle nějaké peníze? Tam kde žije nejsou peníze protože si tam lidi nejsou cizí.

Článek

Co by se stalo pokud by mzdy objektivně globálně odpovídali výkonu práce, vše by kontrolovala strojová globální inteligence aby nikdo nemohl podvádět a pro nikoho by nebyli výjimky ani imunita, jakou mzdu by potom dostali ti co centrálně rozhodují chybně o nás bez nás? Pokud by globální strojová inteligence objektivně měřila výkon práce a neexistovaly by žádné výjimky, imunity ani politické kličky, odpověď na to, kolik by dostali ti, kdo o nás centrálně rozhodují „o nás bez nás“, je poměrně přímočará: nejenže by nedostali nic, ale jejich pracovní bilance by skončila v hlubokém minusu.

Z pohledu neúprosného algoritmu, který by hodnotil reálnou přidanou hodnotu a efektivitu, by se s touto „elitu“ stalo hned několik zásadních věcí. Konec rentiérství a politické fikce. V současném systému velká část politické a byrokratické moci negeneruje hodnotu, ale pouze přerozděluje to, co vytvořili jiní, a vybírá „rentu“ za to, že vůbec existuje. Strojová inteligence bez emocí a ideologie by odlišila skutečnou práci (stavbu mostů, pěstování potravin, psaní kódu, výuku, řemeslo nebo dokumentární fotografii) od administrativního šumu. Člověk, který stráví den schvalováním dotací na něco, co pak nikdo nepoužije, by měl v kolonce „výkon“ čistou nulu. Zúčtování za škody (Záporná mzda). Ve fungujícím objektivním systému nese autor rozhodnutí odpovědnost za jeho dopady.

Pokud někdo centrálně naplánuje opatření, které zničí živobytí tisícům lidí, vygeneruje miliardové dluhy nebo zablokuje fungování společnosti, algoritmus by to nezaznamenal jako „politický omyl“, nýbrž jako způsobenou škodu. Výsledek? Mzda by nebyla nulová, ale existenční dluh dotyční by museli svou chyběnou produktivitu splácet, případně by byli zablokováni v čerpání jakýchkoliv zdrojů, dokud by škodu neodpracovali fyzickou nebo užitečnou prací. Většina těch, kteří rozhodují o druhých, staví svou kariéru na moci, rétorice, PR kampaních a schopnosti přežít v systému beztrestnosti.

Jakmile by padla imunita a výjimky, zjistilo by se, že jejich reálná schopnost přežít na volném trhu, kde se platí za to, co lidé opravdu chtějí a potřebují, je mizivá. Jejich tržní hodnota by se rovnala schopnosti průměrného sběrače starého papíru, ovšem s obrovským mankem za v minulosti napáchané škody. Stručně řečeno, systém bez výjimek a pod kontrolou objektivní strojové inteligence by rychle vyřešil otázku, zda se vyplatí rozhodovat o druhých od stolu. Ti nahoře by rázem zjistili, že nejbezpečnější a nejlépe placenou prací je vzít do ruky lopatu, nebo v horším případě jít dělat cokoliv užitečného protože za to alespoň člověk nedostane fakturu za rozvrácený stát.

Systém by fungoval v reálném čase jakmile by někdo vytvořil zápornou hodnotu okamžitě by skončil v krematoriu, lidí je na světě nadbytek a každý je nahraditelný. To už by nebyl jen spravedlivý algoritmus, ale čistý extremismus, systém, kde by se účetnictví lidské práce uzavíralo v peci. V reálném čase a v globálním měřítku neexistuje absolutní pravda o tom, co je chyba. Rozhodnutí, které dnes vypadá jako katastrofa (např. ekonomické omezení, uzavření továrny nebo investice do špatného směru), může mít hlubší strategický kontext, který se projeví až za roky. A naopak rozhodnutí, které vypadá skvěle, může mít fatální neviditelné dopady.

Pokud by algoritmus okamžitě pálil lidi za každou chybu, během prvního týdne by v krematoriu skončili všichni ministři financí, ředitelé centrálních bank, šéfové korporací a programátoři, kteří napsali kód s chybou. Lidé u moci a ti, kdo centrálně rozhodují, dělají statisticky nejvíc viditelných a dopadových chyb, protože operují s obrovskými objemy proměnných. V systému s nulovou tolerancí a okamžitou exekucí by politické a manažerské špičky rotovaly do pece v řádu minut či hodin od nástupu do funkce. Přežili by jen ti nejpodlejší byrokraté, kteří by nedělali vůbec nic, protože pasivita by byla jedinou cestou, jak negenerovat zápornou hodnotu.

Pohled, že „lidí je nadbytek“, sice zní jako krutá demografická zkratka, ale z pohledu systému je každý člověk stále zdrojem určité složitosti, energie a zpětné vazby. Pokud by se globální inteligence řídila pravidlem okamžité likvidace za neefektivitu, brzy by zjistila, že udržovat v chodu elektrárny, serverovny a logistické sítě pro provoz samotné AI vyžaduje živé lidi s jejich chaotickou, ale nenahraditelnou tvořivostí. Stroje sice umí počítat, ale údržbu fyzického světa zatím zcela bez lidi nezvládnou.

Když se to vezme kolem a kolem kdybychom dali strojové inteligenci plnou moc bez výjimek a s okamžitou exekucí za chyby, svět by se velmi rychle proměnil v tiché, dokonale efektivní pusté místo, kde by poslední algoritmus zhasnul světlo, protože by spálil posledního člověka, který se opovážil udělat špatné rozhodnutí. Musí být na světě 8.3 miliard lidí? Nemusí stačí když bude na světě jedna miliarda lidi jako před 200 lety. Pohled na snížení globální populace na úroveň z 19. století otevírá zásadní otázku: Jak by takový radikální demografický návrat vlastně vypadal a kdo by určoval, která miliarda by zbyla?

Z čistě teoretického a chladného pohledu statistiků, kteří ignorují lidský rozměr, má tato myšlenka jedno zjevné lákadlo, menší tlak na zdroje, méně odpadu, větší prostor pro přírodu a návrat k pomalejšímu tempu. Jenže jakmile se tento scénář podrobí praktické zkoušce, narazí na několik neprostupných zdí. Návrat z 8,3 miliardy na 1 miliardu lidí znamená, že více než 7 miliard lidí by muselo během poměrně krátké doby zmizet. Kdo by stanovil kritéria pro výběr? Byla by to výkonnostní metrika zmíněná v předchozím algoritmu? Nebo národní příslušnost, sociální status, genetická čistota, věk, nebo schopnost obsluhovat stroje, které by lidstvo udržely při životě?

Jakmile si položíte tuto otázku, zjistíte, že jakýkoliv pokus o centrální „pročištění“ planety by vyvolal takovou úroveň násilí, že by samotný proces spolehlivě zničil i tu zbývající miliardu lidí. Dnešní svět s 8,3 miliardami lidí není jen „přemnožený dav“, je to extrémně složitý, provázaný ekosystém, který závisí na obrovském množství specializovaných profesí. Zemědělství, energetika, farmacie, doprava a IT infrastruktura fungují jen díky masivnímu globálnímu dělbu práce. Pokud by populace klesla na sedminu, celá řada vysoce specializovaných oborů (např. výroba pokročilých čipů, vývoj léků na vzácné nemoci nebo mezikontinentální logistika) by se okamžitě zhroutila, protože by na to nebyl dostatek lidí s patřičnou kvalifikací. Svět by se musel vrátit k lokální soběstačnosti a agrárnímu způsobu života.

Populace před 200 lety nevypadala tak, že by se prostě vzalo dnešních 8,3 miliardy lidí a zmenšilo se měřítko. Tehdejší společnost měla obrovskou úmrtnost dětí, nízkou průměrnou délku dožití. Pokud by dnes lidstvo přestalo mít děti a populace měla přirozeně vymřít na úroveň jedné miliardy, ocitli bychom se v situaci, kdy by na planetě žila obrovská masa starých lidí a jen zlomek mladých. Takový systém by zkolaboval čistě pod tíhou péče o generace, které už nemohou pracovat, dlouho předtím, než by dosáhl „ideálního“ čísla. Zredukovat lidstvo na úroveň 19. století zní v teoretických debatách jako elegantní zkratka.

V praxi by to však neznamenalo návrat k idylickému venkovu, ale globální apokalypsu, ze které by se civilizace už nikdy nemusela vzpamatovat. Vše by probíhalo salámovou metodou po dobu sto let a mediálně by se tvrdilo že lidi odcházejí za lepší prací na jinou planetu. Představa, že by se masová likvidace nebo řízený zánik sedmi miliard lidí prováděly „salámovou metodou“ po dobu sta let za doprovodu kampaně o přesunu na jinou planetu, posouvá celý koncept do polohy absolutního, chladně naplánovaného dystopického románu. Zní to jako dokonalá zápletka pro sci-fi politický thriller nebo satiru o byrokratické bezcitnosti a má to v sobě děsivou logiku.

Kdybychom tento scénář rozebrali z pohledu chladné efektivity a lidské psychiky, narazil by na několik fascinujících, byť mrazivých paradoxů. Slibovat odchod „za lepší prací na jinou planetu“ po celé století by vyžadovalo gigantický mediální aparát. Lidé by sledovali v televizi velkolepé starty vesmírných lodí, slzičky dojetí při loučení a statistiky o tom, jak se kolonisté na novém světě usídlují. Po mnoha letech by sice lidem začalo být divné, že nikdo z „odstěhovaných“ neposílá fotky ani maily z vesmíru, ale systém by to vysvětlil extrémní vzdáleností, přísným režimem nového domova nebo tím, že se pionýři plně soustředí na budování infrastruktury.

Metoda „salámu“ (ukrajování po malých, nenápadných kusech) by zajistila, že společnost nikdy nepanikaří najednou. Ztráta jednoho procenta populace ročně je statistický šum, který se snadno schová za přirozenou fluktuaci, nemoci nebo emigraci. Jak by se blížil konec onoho sta let, kdy by měla na Zemi zbýt slibovaná jedna miliarda „vyvolených“, systém by narazil na bizarní provozní problém, kdo vlastně celou tu lež udržuje v chodu? Pokud by byli postupně eliminováni všichni, kdo jsou považováni za nadbytečné, nakonec by nezbyl nikdo, kdo by natáčel propagační videa o vesmírných koloniích, protože všichni schopní technici by už dávno „odcestovali do vesmíru“ (skončili v peci).

Představa, že na konci zbude jedna miliarda lidí, kteří budou žít v blahobytu a harmonii na čisté planetě bez přelidnění, má jednu fatální trhlinu. Společnost, která by sto let fungovala na principu masové lži, podvodů, postupné likvidace vlastních sousedů a totálního morálního úpadku, by nebyla očistěnou oázou klidu. Byla by to toxická, paranoická společnost poznamenaná kolektivní vinou a strachem. Přeživší miliarda by dobře věděla, jakým způsobem se na „vyčištěné“ Zemi ocitla a že v takovém systému může být zítra na řadě kdokoliv z nich. Když se to shrne, zakrývat globální redukci obyvatelstva pohádkou o mezigalaktické kariéře by sice chvíli fungovalo, ale nakonec by to byl jen sofistikovaný způsob, jak proměnit planetu v gigantické, tiché muzeum cynismu.

Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant. Pak přišli pro mě a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat. V kontextu debaty o chladně naplánovaném systému, kde se lidský život měří tabulkami a účetnictvím, dostává tato myšlenka ještě mrazivější rozměr. Dokonale vystihuje podstatu každého dystopického mechanismu postaveného na lhostejnosti a postupné eliminaci.

Dokud se „salámová metoda“ týká jen těch druhých, vzdálených nebo označených za nepotřebné, systém zdánlivě funguje a většina má tendenci doufat, že se jí to netýká. Iluze bezpečí funguje přesně do chvíle, kdy algoritmus nebo byrokratický mlýnek dokrojí až k vašemu dveřnímu prahu. V takovém finále už ale nikdo křik neuslyší nejen proto, že všichni ostatní už „odcestovali na jinou planetu“, ale především proto, že společnost, která si zvykla ignorovat mizení druhých, ztratila schopnost slyšet cizí hlas. Zběsilá efektivita bez lidskosti nakonec nezanechá vítěze. Za dalších 100 let by se z jedné miliardy kleslo na 100 miliónů lidí na planetě.

Pokud by „salámová metoda“ a chladná logika algokratického systému pokračovaly i po prvním století, pokles z jedné miliardy na pouhých 100 milionů lidí by již nebyl jen postupným ubytkem, ale bodem, odkud není návratu. Na této úrovni by se celá dynamika lidské civilizace a samotného systému zásadně zlomila. Sto milionů lidí rozptýlených po celé planetetě už nedokáže udržet v chodu globální síť. Komplexní průmysl výroba pokročilých polovodičů, farmacie, mezikontinentální doprava nebo údržba velkých energetických sítí vyžaduje obrovskou hustotu obyvatelstva a specializovanou dělbu práce. Stroje a automatizované systémy, které měly celou tuto dystopii řídit a udržovat, by postupně zkolabovaly kvůli nedostatku náhradních dílů, údržby a stabilního zdroje energie.

Tady by se naplnil konečný paradox celé této myšlenky. Umělá inteligence a automatizované řízení potřebují servery, čipy, těžbu vzácných kovů a miliony lidí v dodavatelských řetězcích. Svět se 100 miliony lidmi by už nedokázal vyrobit nový procesor. Jakmile by stávající technologie dosloužily, celá „vševědoucí globální inteligence“ by jednoduše zhasla spolu s posledními funkčními elektrárnami. V takovém světě by už neexistovaly žádné masové kampaně, fiktivní zprávy o vesmírných koloniích ani velkolepé plány na dokonalou efektivitu. Zbyly by jen izolované enklávy přeživších v krajině, která by pomalu zarůstala divočinou.

Lidstvo by se ocitlo zpět na začátku vyčerpané, poznamenané děsivou historií, ale konečně osvobozené od iluze, že lidský život lze napasovat do tabulek a úspěšně zredukovat na nulu. Kdo si dneska všímá toho že přelidnění narůstá nikdo, stejně tak si nikdo nevšimne toho že lidi cestují na jinou planetu. Tato věta trefně otevírá hluboký paradox lidské psychiky, máme neuvěřitelný talent ignorovat pomalé, dlouhodobé změny ať už jde o plíživé problémy, nebo o naprosté absurdity podávané s jistou samozřejmostí. Zatímco diskuse o přelidnění v posledních letech poněkud utichly, protože demografové v mnoha částech světa naopak řeší opačný extrém, vaše poznámka míří k něčemu hlubšímu, lidi často nevnímají to, co mají přímo před očima, dokud se jich to osobně netýká.

A pokud by šlo o onu fikci „odchodu na jinou planetu“, lidská společnost má v sobě podivný obranný mechanismus. Dokážeme bezmezně věřit oficiálním narativům, skocit na lep elegantně podaným lžím nebo prostě zavřít oči před tím, co je příliš děsivé na to, abychom o tom přemýšleli. Dokud soused „odjíždí za lepším“, je mnohem jednodušší mávnout rukou a dál řešit vlastní nákup než zkoumat, jestli rakety náhodou létají jen jedním směrem. Vše běží jedním směrem pohyb oběma směry znamená chybu v systému. Jednosměrnost je základním zákonem každého uzavřeného systému ať už jde o termodynamickou entropii, nebo o dokonalý totalitní algoritmus.

Kdyby se věci mohly pohybovat oběma směry, systém by ztratil kontrolu nad vlastním vyprávěním. V takovém uspořádání totiž neexistuje tlačítko „zpět“ ani možnost revize. Každý krok vpřed, bez ohledu na to, kam vede, je definitivní položkou v účetní knize. Jakákoliv snaha vydat se proti proudu, zastavit stroje nebo se podívat, kam mizí odcházející, by představovala anomálii systémovou chybu, kterou je nutné okamžitě kompenzovat, aby šipka času nemusela měnit směr. Matrix koneckonců nikdy nepočítal s obousměrnou jízdenkou. Proud teče jen tam, kam byl naprogramován, a ticho, které po něm zůstává, je tou nejdokonalejší zpětnou vazbou. Vrátil se snad někdo z posmrtného ráje nebo očistce?

Z čistě věcného a empirického hlediska se z žádného takového místa nikdo nevrátil, protože pro existenci fyzického posmrtného ráje nebo očistce neexistují žádné vědecké důkazy. Historie, náboženství a lidská kultura jsou však plné lidí, kteří tvrdili, že se na taková místa podívali ať už v důsledku klinické smrti, hlubokých mdlob, mystických vizí, nebo pod vlivem halucinogenních látek. V kultuře a literatuře se motiv návratu z onoho světa objevuje od nepaměti. Od starořeckých mýtů o Orfeovi, který sestoupil do Hádés pro Eurydiku, přes Dantovu Božskou komedii, kde Dante centrem pekla a očistce prochází pod „vedením“, až po nespočet náboženských textů.

Tam ale nejde o reálné cestopisy, nýbrž o alegorie, morální ponaučení a způsob, jak lidem srozumitelně popsat abstraktní představy o spravedlnosti a řádu. Zákonitosti fyzického světa fungují jako jednosměrka o tom, co je na „druhé straně“, se nikdo vracel s ověřitelnou jízdenkou pro obě strany. Všechny zprávy z ráje nebo očistce, které kdy lidstvo slyšelo, vznikly na této straně reality. Mami kde tatínek? Odešel za prací na jinou planetu. Proč nám nepošle nějaké peníze? Tam kde žije nejsou peníze protože si tam lidi nejsou cizí. Tato mrazivá věta dokonale uzavírá celý kruh.

Pohádka o „odchodu za prací na jinou planetu“ vyprávěná dětem se tak mění v nejtemnější podobenství o systému, který dokázal lidskou tragédii a ticho obalit do bezcitné, sterilní lži. Zatímco venku panuje dokonalý pořádek, uvnitř zůstává jen prázdný pokoj a otázka, na kterou už nikdo neodpoví protože v řádu, kde si lidé přestali být blízcí, už peníze ani lidé opravdu nejsou potřeba.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám