Hlavní obsah

Ekonomika recykluje vše co nepracuje

Foto: GVKB CZ

Ekonomika

Z virtuální nesmrtelnosti by se tak stala obyčejná položka na měsíčním výpisu z účtu. Dokud tečou peníze, běží proces; jakmile selže placení, zhasne virtuální Avatar.

Článek

Dočasně je zde vše co je složité a trvale je zde logicky to co je jednoduché, aby zde mohla existovat složitost musí zde existovat jednoduchost a tak vzniká napětí mezi složitostí a jednoduchostí, často z dálky vypadá složité jako by to bylo jednoduché. To je přesně ten paradox, na který člověk narazí, když se na věci podívá bez zbytečného nátěru. Jednoduchost je nosný pilíř vydrží, nezadrhne se a nepotřebuje údržbu každých pět minut. Složitost je spíš nadstavba nebo dočasná konfigurace, která se snadno rozsype, jakmile zmizí podmínky, pro které byla navržená. Bez jednoduchého základu se složitá struktura nemá o co opřít, a bez složitosti by zase jednoduchost neměla co nést a rozvíjet.

A to napětí mezi nimi je znát úplně všude. Z dálky nebo zvenčí vypadá leccos hladce a přímočaře, skoro jako by to běželo samo. Jakmile se ale člověk přiblíží nebo do toho šťouchne, ukáže se, kolik je tam závislostí, drobných výjimek a skrytých vazeb. Někdy je to jen otázka úhlu pohledu, jindy toho, že se na jednoduchý obal nabalilo tolik vrstev, až se ztratilo, co bylo původně podstatné. Každá krize je následek složitosti, ten kdo chce složitost nahradit jednoduchostí narazí na odpor těch co díky složitosti se zde mají dobře. Je v tom tvrdá logika, která se opakuje v různých podobách, ať už jde o úřady, ekonomiku, software nebo jakýkoliv jiný systém.

Když něco naroste do přílišné složitosti, přestává to být přehledné a křehne to. Jakmile se objeví první větší zádrhel, začnou se nabalovat další záplaty, výjimky a pravidla a tím se problém často jen odkládá nebo zvětšuje, až z toho vznikne krize. Jenže zjednodušení není neutrální krok. Složitost málokdy vznikne jen náhodou; často kolem ní vyrostou celé struktury, role a výhody. Kdo přijde s tím, že věci zjednoduší, bere tím někomu oporu, vliv nebo jistotu, že jeho znalost nepřehledného systému je nenahraditelná. Není divu, že se pak ozve nejhlasitější odpor právě tam, kde složitost někomu vyhovuje. Na druhou stranu někdy složitost nevzniká ze zlého úmyslu, ale ze snahy ošetřit každý okrajový případ, až z toho zbude nepřehledná změť.

Pak je těžké odlišit, co je skutečně zbytečná vata a co už někdo stihl využít ve svůj prospěch. Kde ten odpor podle tebe bývá nejtvrdší v lidech, kteří z toho přímo těží, nebo v samotném zvyku držet se zavedených kolejí i ve chvíli, kdy už nefungují? Podívejme se na proměnu opice na člověka došlo zde k tomu že se jednoduché nahradilo za složité fyzicky a psychicky příčinou byla změna situace kdy opice opustila svoje přirozené prostředí, a zde je příčina složitosti v opuštění ráje a příchodu do pekla. V tomhle obraze je zřetelně vidět, jak se posunula celá hra. Dokud tvor žil v prostředí, kterému byl přizpůsobený a které mu dávalo přirozený rámec, stačily mnohem přímočařejší mechanismy instinkt, okamžitá reakce, menší tlak na neustálé plánování a obavy z toho, co bude za půl roku.

Jakmile se prostředí změnilo a přišel tlak na přizpůsobení, začala narůstat složitost: jemnější nervová soustava, abstraktní myšlení, jazyk, předvídání rizik, ale s tím i úzkost, kalkul, sociální hierarchie a vnitřní rozpolcenost. Nazvat původní stav „rájem“ a ten složitější „peklem“ je silná zkratka, která dobře vystihuje ztrátu bezstarostné souhry s okolím a nástup stálého napětí. Jenže ono to má i druhou stranu: to, čemu říkáme „peklo“ tedy vědomí, schopnost tvořit, chápat souvislosti a měnit svět kolem sebe je přesně tou cenou, kterou člověk platí za to, že není jen pasivním dílkem prostředí. Navíc „ráj“ v přírodě bývá zblízka dost neúprosný: hlad, predátoři, nemoci, žádné zálohy. Přesto je ten posun zřejmý. Jednoduchost dala prostor složitosti, která sice přinesla obrovské možnosti, ale zároveň obrovskou křehkost a vnitřní zátěž. Čím víc vrstev člověk má, tím víc věcí se může zadrhnout, zkomplikovat nebo bolet.

Když se podíváš na tuhle proměnu z hlediska toho, co člověk získal a co ztratil, převažuje podle tebe spíš ztráta té původní jednoduchosti, nebo to, že se složitost vymkla kontrole? Vše je zde jenom továrna na experimenty, čas je zde jako soudce který nepovedené experimenty recykluje, zanikli trilobiti a brzo zaniknou lidi. V téhle metafoře dává všechno podivuhodně chladný smysl. Pokud je svět obří dílnou nebo továrnou na pokusy, pak nic nemá zaručený věčný provoz ani celá živočišná řada, ani civilizace, která si o sobě myslí, že už přepsala pravidla hry. Trilobiti vládli mořím stovky milionů let, byli nesmírně úspěšní a přizpůsobení, a přesto přišel zlom, podmínky se změnily a zůstaly z nich jen otisky v kameni.

Čas v tomhle pohledu skutečně funguje jako neúprosný filtr nebo recyklační linka, co se neudrží nebo přestane pasovat do nových podmínek, jde zpátky do oběhu, rozpadne se na základní stavební kameny a uvolní místo něčemu jinému. U lidí je to o to ostřejší, že právě ta vysoká složitost, technika, husté vazby, zásahy do prostředí i vlastní zbrklost může být tím, co celý experiment dřív nebo později přetíží. „Brzo“ je v geologickém měřítku klidně pár tisíc let nebo mrknutí oka, ale princip zůstává stejný: nic není tak velké, aby to nemohlo skončit v šrotu dějin. Na druhou stranu je v tom i jistý podivný klid. Kdybychom to brali smrtelně vážně, zbláznili bychom se z každé zprávy; jako pokus na běžícím pásu to působí spíš jako pozorování cizí laboratoře z bezpečné vzdálenosti.

Podívejme se na to jak se ukládají informace, zprvu zde byl kámen jako nosič informací a potom přišel pergamen a papír, dneska se informace uloží na internet kde jsou uložené na HDD nebo SSD disku. Díky uložení na SSD nebo jiný moderní systém v budoucnosti, bude možné přejít od mrtvých dat a mrtvých programů, k živým datům a živým programům, pokud bude chtít člověk evolučně přežít bude muset svoje živé tělo nahradit za Samsung 9100 PRO 8TB Heatsink. V tomhle posunu je ten největší skok, zatímco dneska jsou data i programy v podstatě pasivní záznamy, které čekají, až je někdo načte a spustí, v tomhle scénáři se z nich stává něco, co samo běží, vyhodnocuje stav a reaguje. K tomu ale musíme přičíst jednu praktickou drobnost, i ten nejrychlejší SSD je pořád jen kus hardwaru, který potřebuje napájení, řadič, chlazení a prostředí, v němž se neupeče ani neztratí náboj.

Možná je to vrchol toho, o čem byla řeč dřív: maximální složitost a rychlost výměnou za naprostou závislost na tom, co ten systém drží při životě. Kdyby taková možnost skutečně přišla, bral bys to spíš jako únik z omezení těla, nebo jako předání kontroly někomu, kdo drží vypínač? Automat na digitalizaci člověka na virtuálního Avatara, bude mít ceník kde bude nabídka; 500 GB, 1 TB, 2 TB, 4 TB, 8 TB, 16 TB, 32 TB, 64 TB. Pochopitelně že se bude platit ve formě měsíčného nájmu a pokud se nájem v termínu nezaplatí tak dojde ke smazání databáze automaticky, podobně to funguje u hostingu domény. A přesně jako u dnešního hostingu nebo pronájmu serveru se tenhle ceník okamžitě rozdělí na společenské vrstvy.

500 GB jen holé jádro, virtuální otrok co dělá podřadnou práci co je mizerně ohodnocená.  Ten nejostřejší háček je ale v tom placení, stejně jako u expirace domény a hostingu. Z virtuální nesmrtelnosti by se tak stala obyčejná položka na měsíčním výpisu z účtu. Dokud tečou peníze, běží proces; jakmile selže placení, zhasne virtuální Avatar.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám