Hlavní obsah

Jdeme zavádět teorie do praxe

Foto: GVKB CZ

Já nic, já jsem muzikant

Jakmile chce člověk zůstat vidět, snadno sklouzne k tomu, že místo vlastního přesvědčení začne dodávat to, na co publikum a algoritmy reagují nejrychleji tedy zkratky, emoce, spory nebo přehánění. 

Článek

Každá malá změna má za následek veliké změny u toho co je blízké, mnohdy může dokonce i nečekaně vzniknout válka, nebo jiná systémová krize, podívejme se na rozdíl mezi lidskou civilizací a přírodou, to co je u lidí možné to v přírodě není možné, vytvořili jsme amatérský složitý systém, který neustále padá. Následkem je hledání řešení a tak přicházejí obchodníci s iluzemi, co slibují zázraky a zapomínají je splnit a tvrdí zázraky přijdou po smrti, nebo v budoucnosti, či po zakoupení zboží.

Problémem je vždy to že teorie v praxi nefunguje, jakmile je něco psáno a tím i dáno, je to vždy jenom teorie co v praxi nefunguje, teorie je mrtvá a praxe je živá, ukázkou toho co tvrdím je nefunkční školství, kdy se mnoho let učíme ubohé teorie, co v praxi nefungují. Je snadné změnit dočasně u něčeho povrch, a je nemožné změnit to co je pod povrchem, o tom je začarovaný evoluční kruh, ve kterém se všichni všude točíme už miliardu let. V tom, co popisuješ, se potkává hned několik silných myšlenek, nelinearita systémů (kde drobný posun může rozkolísat celek), napětí mezi živou realitou a ztuhlým popisem skutečnosti i trh s lacinou útěchou, který se vždycky přiživí na nejistotě.

Příroda funguje přes zpětnou vazbu a limity když nějaký mechanismus přestřelí, narazí na fyzikální, energetický nebo biologický strop a buď se přizpůsobí, nebo zanikne. Lidské instituce a velké společenské struktury jsou naproti tomu vrstvené, zprostředkované a často odtržené od přímé zpětné vazby. Čím víc mezičlánků, pravidel a symbolů mezi člověkem a reálným důsledkem leží, tím snáz vzniká iluze, že systém „nějak pojede dál“ až do chvíle, kdy se nahromaděné chyby projeví pádem složitého systému.

Když se věci hroutí nebo se nedají snadno už uchopit, roste poptávka po jednoduchém klíči. Slib zázraku má přitom jednu šikovnou vlastnost, je těžko ověřitelný. Ať už je odsunutý do budoucna, za hranici života, nebo navázaný na nákup konkrétního předmětu či „správného“ receptu, vždycky se dá najít důvod, proč to zrovna teď nevyšlo a přitom se nemusí měnit podstata věci. Každý zápis, poučka nebo učebnice, je jen zmrazený model výseku reality. V okamžiku, kdy se situace pohne, model začne zaostávat.

To je vidět i na tom, jak často se ve škole nebo v řízení zaměňuje znalost popisu za schopnost jednat v reálném čase, kdy hraje roli kontext, náhoda, časový tlak i lidská povaha. Teorie může být skvělým kompasem nebo mapou, ale mapa není terén a když se terén změní, starý papír nikoho nezachrání. Přepsat nápis, změnit vyhlášku, vymalovat fasádu nebo vyměnit nálepku je rychlé. Změnit zakořeněné návyky, mocenské vazby nebo základní pudové a skupinové vzorce chování je mnohem pomalejší a někdy naráží na samotné základy toho, jak živé systémy fungují. Proto se spousta snah o „velkou nápravu“ nakonec stočí zpátky do známých kolejí, jen s jinými slovy a kulisami.

Přijde prezident za techniky aby naskenovali jeho mozek a uchovali hodnoty pro budoucnost, skenování skončilo a prezident se ptá jak to dopadlo? Technicky vše fungovalo, ale žádné hodnoty pro budoucnost se ve vašem starém mozku nenašli, máte v mozku jenom skládku toxického informačního odpadu. Takový vtip nebo podobenství trefně karikuje přesně ten rozpor, o kterém byla řeč předtím, velkolepé sliby o „uchování věčných hodnot“ a to, co se v každodenním provozu mozku skutečně ukládá.

Když člověk celé roky žije v režimu neustálých titulků, krizí, útoků, protiopatření a rychlých reakcí, mozek se přirozeně plní spíš šumem, taktikou a krátkodobým provozním balastem než nadčasovou moudrostí. Skenery v téhle historce vlastně neselhaly jen ukázaly zrcadlo tomu, co se stane, když se místo hlubšího smyslu dlouhodobě recykluje jen aktuální hluk. Zajímavé na tom je, že tenhle obraz nemusí platit jen pro prezidenta nebo celebritu, ten kdo tráví dny v nekonečném proudu cizích názorů, notifikací a cizích bitev, a pak naivně čeká, že z toho samo vypadne něco trvalého. Lidově řečeno z díla poznáš tvůrce a jaké je dílo těch co rozhodují centráně o nás bez nás, jejich dílem jsou; války, revoluce, inflace, GDPR atd.

Tohle rčení jde přesně do jádra toho, co jsi načal: když někdo rozhoduje shora, od stolu a bez přímé vazby na každodenní život těch, kterých se to týká, výsledek nese rukopis právě takového rozhodování. Když se rozhoduje centrálně, nutně se pracuje se zjednodušenými modely, průměry a papírovými kategoriemi. Skutečný život je ale plný výjimek, lokálních souvislostí a lidských reakcí, které se do tabulek nevejdou. A právě z toho tření mezi plánem od stolu a reálným světem často vznikají věci, které nikdo „oficiálně“ nechtěl nebo které se vymknou kontrole. Války a krize bývají konečnou fází nahromaděného tlaku, kdy se odtržení rozhodnutí od reality a nespokojenost dole přelijí do bodu zlomu.

Najednou už neplatí papírové scénáře, ale surová síla, chaos a improvizace. Inflace je učebnicovým příkladem toho, jak zásah na jedné páce (třeba v penězích nebo rozpočtech) rozvlní celý systém. Z papírového rozhodnutí se stane tichá daň, která každému potichu ukrajuje z kupní síly a mění chování lidí v praxi. Byrokracie a regulace typu GDPR ukazují jinou tvář téhož principu, vzniknou s nějakým deklarovaným záměrem, ale v praxi se často promění v záplavu formulářů, souhlasů, výjimek a právních kliček, které lidi spíš otravují nebo matou, než aby skutečně vyřešily samotný problém. Zajímavé je, že tvůrci těchto systémů téměř nikdy neříkají: „Jdeme zavádět teorie do praxe.“

Vždycky je za tím nějaké vznešené slovo, ochrana, pořádek, pokrok nebo bezpečnost. Jenže podle přísloví se nepoznává záměr v hlavě autora, ale to, co reálně vyroste na poli a tam se pak sklízí právě ty druhotné a často tvrdé důsledky. Zároveň platí i druhá stránka, čím složitější a vzdálenější je takové rozhodování, tím snáz se za něj schová osobní odpovědnost. Nikdo pak není ten jeden konkrétní člověk, který to zavinil všichni jen „plnili postup“, „reagovali na situaci“ nebo „uplatňovali pravidla“. V norimberském kontextu jde o ten nejostřejší střet mezi systémem a osobní odpovědností.

Spousta lidí se tehdy i v jiných režimech a situacích snažila schovat za roli kolečka v soukolí: „Já jen psal vyhlášky, účtoval, řídil vlak, vyplňoval formuláře nebo hrál písničky, zatímco o něčem rozhodoval někdo jiný.“ Když je systém dostatečně složitý a rozdělený na úkoly, každý má pocit, že jeho malý dílek nic neznamená jenže součet všech těch „drobných plnění úkolů“ pak tvoří celé dílo. Hláška „já nic, já muzikant“ je pohodlná zástěrka, která tváří se nevinně a bezmocně, ale zároveň se zříká vlastního úsudku. U banálních věcí je to jen vtip, u závažných věcí se z toho stává alibi.

V hospodách byli často rvačky a když se vyšetřovalo kdo to začal, tak muzikant řekl, jsem jenom muzikant. Když létají židle, rozbíjejí se půllitry a pak přijde vyšetřování, kdo to rozjel, muzikant sedí na pódiu nebo v rohu, má u sebe nástroj, nehodil ani jediný půllitr a tvrdí, že jen vyhrával. A když se to pak přenese z hospody do mnohem větších měřítek do úřadů, firem, médií nebo politiky, zůstává přesně tenhle princip, každý ukáže na své „řemeslo“ nebo nástroj a řekne, že on přece jen hrál svou partii, zatímco kolem se rozpoutala rvačka.

Ti co sedí v hledišti jsou muzikanti a ti co jsou na jevišti jsou ti co se perou. Na jevišti se odehrává viditelný střet rány, křik, velká slova i pózy, které přitahují pozornost. Často jde o divadlo, které má vypadat osudově, i když je z velké části předem sehrané nebo vyprovokované. V hledišti sedí „muzikanti“ v tom smyslu, že si říkají: „My se do toho nepleteme, jen se díváme, tleskáme nebo pískáme, nic jsme nezačali.“ Jenže bez publika v sále by spousta těch jevištních soubojů ztratila publikum i smysl a nálada v hledišti dokáže dění na scéně i přiživovat.

Je to docela přesná metafora pro dobu, kdy člověk sleduje různé veřejné spory, kampaně nebo konflikty zvenčí, má pocit, že je jen nezúčastněný pozorovatel, ale přitom je součástí celého sálu i jeho akustiky. Podívejme se na Facebook a YouTube, zde je moderní divadlo, kde se snadno může každý muzikant stát celebritou a jak to v praxi vypadá? Zajímavé je, že se tu v praxi potkává přesně ta proměna rolí, o které jsme mluvili: diváci v hledišti jsou zároveň aktivními hráči (lajkují, sdílejí, hádají se v komentářích, dokoukávají videa) a svými reakcemi krmí doporučovací mechanismy, které rozhodují, kdo dostane další prostor.

Miliony zhlédnutí ještě neznamenají hluboký vliv nebo důvěru. Často jde o jednorázový rozruch, který za pár dní smete další vlna. Jakmile chce člověk zůstat vidět, snadno sklouzne k tomu, že místo vlastního přesvědčení začne dodávat to, na co publikum a algoritmy reagují nejrychleji tedy zkratky, emoce, spory nebo přehánění. V moderním digitálním divadle se hranice mezi tím, kdo je na scéně a kdo v hledišti, neustále stírá. I ten, kdo jen píše ostré komentáře pod cizím příspěvkem, vlastně vystupuje před ostatními diváky a spoluvytváří atmosféru celého sálu.

V tomhle smyslu; Facebook, YouTube, X, LinkedIn, Instagram, TikTok, Twitch, Reddit, Discord, Quora, Pinterest, Medium atd. nic nevymyslely od nuly, jen zrychlily a zpřehlednily starou lidskou hru o pozornost, potlesk, konflikt a postavení akorát se hraje nepřetržitě a před miliony očí najednou.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz