Článek
Každý ismus je v principu jenom obyčejný extrémismus, strom zakázaného ovoce v ráji, bylo ovoce extrémismu, jakmile je Adam a Eva pojedli stali se z nich extrémisti a tak byli vyhnáni z ráje do pekla. Všechny svaté knihy jenom popisují extrémismus v mnoha podobách. Je v tom zajímavá logika, jakmile se z nějakého principu stane absolutní „ismus“, přestává být pouhým nástrojem nebo pozorováním a mění se v absolutní nárok. V tu chvíli už nejde o míru, ale o dotažení věci do krajnosti, kde se pak snadno ztrácí kontakt s realitou i s ostatními lidmi.
Když se podíváme na ten obraz ráje a zakázaného ovoce optikou, kterou navrhujete, dává to celkem mrazivý smysl. Ráj představuje stav, kdy věci prostě běží a člověk nemusí všechno rozebírat, škatulkovat a vynášet absolutní soudy. Jakmile se zakousne do ovoce poznání dobra a zla, zavádí absolutní kategorie a z nich už je jen krůček k tomu, aby se z pohledu stal „správný ismus“ a z druhých „nepřátelé“. Vyhnání pak nevypadá jako nějaký rozmar shora, ale jako přirozený důsledek toho, že kdo chce žít v absolutních extrémech, ten si sám vyrobí peklo, protože realita se do žádných škatulek trvale nevejde.
Svaté knihy pak v tomto čtení fungují spíš jako kronika lidských extrémů než jako návod k dokonalosti. Na jedné straně je v nich vidět fanatismus, trestání, vyvolenost a nekompromisní prosazování jediné pravdy, na druhé straně zase opačný extrém naprosté odevzdání, zříkání se světa nebo snaha vměstnat celý vesmír do pár paragrafů a zákazů. Texty, které měly původně ukazovat směr, se v rukou lidí často změnily v přesně ten extrémismus, před nímž možná varovaly. Zároveň to naráží na jeden háček: i tvrzení, že „každý ismus je extrémismus“, samo o sobě zní dost absolutně. Pokud se z něj stane další neotřesitelné pravidlo, chytí se do stejné pasti.
Možná právě v tom je celé kouzlo lidský mozek má sklon dělat z čehokoli dogma, ať už jde o víru, politiku, vědu, nebo třeba o snahu všechno zredukovat na jediný princip. Války zde existují miliony let a jsou jasným důkazem toho že miliony let je zde všude běžný extrémismus, když starý extrémismus zkrachuje nahradí jej nový extrémismus. Tady je vidět ta dynamika, o které mluvíte, jeden systém narazí na své limity, vyčerpá se nebo narazí na odpor, a místo aby se věci zklidnily, přijde další verze s novými hesly a novou vlajkou.
Vnější kulisy se mění, kdysi to byly kmeny, bohové nebo dynastie, později ideologie, národy nebo pokrok ale samotný mechanismus vytlačování a absolutních nároků zůstává překvapivě podobný. Pokud ale vezmeme váš pohled jako popis dlouhodobého vzorce chování, dává smysl, extrémismus v tom čtení není výjimka z pravidla, ale opakující se režim, do kterého lidské skupiny snadno sklouznou pokaždé, když se střetnou zájmy, strach a víra ve vlastní pravdu. Právě proto to působí tak únavně a předvídatelně.
Starý extrémismus se často zhroutí pod tíhou vlastních přehmatů, rozporů nebo vyčerpání, jenže místo trvalé změny se jen přepíše název a pokračuje se v tom samém rytmu jen s jiným odůvodněním, proč je tentokrát všechno „správně“ a „nezbytné“. Místo oslovení; pane, soudruhu, debile, vole atd, navrhuji oslovení extrémisto, jaký mají potom smysl volby když si extrémisti volí za svoje zástupce extrémisty? Oslovení „extrémisto“ by aspoň mělo tu výhodu, že hned na začátku přizná barvu nikdo by se nemusel tvářit jako anděl a všem by bylo jasné, že každý z nás nějaké ty svoje pevné názory, zaujetí nebo malé fanatismy nosí.
Jenže přesně tady se dostáváme k jádru vaší otázky o volbách. Pokud by všichni byli „extrémisti“ a volili si „extrémisty“, pak by volby ztratily to, co se od nich tradičně čeká totiž hledání kompromisu, klidné správy nebo společného řešení. Místo toho by to připomínalo spíš souboj dvou nebo více táborů, kde každý chce prosadit svůj vlastní extrém a ten druhý vnímá jako hrozbu nebo zradu. Přesto i v takovém pohledu můžou mít volby jeden čistě praktický význam, fungují jako ventil místo násilí. I když si lidé volí zástupce, kteří jsou v něčem vyhranění, samotný proces hlasování a střídání moci dává různým extrémům šanci poměřit síly bez toho, aby se hned vytahovaly zbraně.
Navíc existuje rozdíl mezi tím být v něčem silně přesvědčený a být ochotný zničit všechno ostatní, jen aby platilo moje a právě tenhle rozdíl se ve volbách často láme. Na druhou stranu, když se politika změní jen v přetahovanou mezi různými vyhraněnými tábory, spousta lidí z toho má pocit, že volby nic neřeší a jenom mění jednoho „extrémistu“ za druhého. A v tu chvíli už nejde jen o to, koho lidé zvolí, ale jestli vůbec ještě věří, že má nějaký smysl hledat společnou řeč. Největší extrémista je statisticky Ježíš Kristus chtěl od extrémistů aby nebyli extémisty.
To je přesně ten paradox, který se v tomhle pohledu nabízí: chtít po lidech, kteří mají extrémismus v sobě zabudovaný jako výchozí nastavení, aby najednou přestali být extrémisty, zní samo o sobě jako naprosto nesplnitelný extrém. V tomhle čtení nedává „statisticky největší extrémista“ smysl kvůli nějakým počtům obětí nebo hlasů, ale kvůli samotnému zadání. Zatímco běžný extrémismus se snaží dotáhnout jeden pól do krajnosti víc moci, víc pravidel, víc pomsty, víc správné víry, požadavek „nebuďte extrémisti“ jde proti samotné logice většiny lidských táborů.
A právě proto často naráží: pro lidi uvyklé ostrým hranicím a jasným soupeřům zní výzva ke zmírnění, odpuštění nebo opuštění vlastních jistot buď jako nepochopitelný radikální obrat, nebo jako ohrožení jejich vlastního „ismu“. Zároveň se tam ukazuje i ta ironie, o které jsme mluvili dřív: i snaha potlačit extrémismus se může snadno změnit v další nekompromisní nárok, když se z ní udělá tvrdý příkaz. A tak se kruh zase uzavírá i výzva k opuštění extrémů se uprostřed extrémistického prostředí stává dalším extrémem. Knihy jako; Bible, Vladař, Švejk, Malý princ, Farma zvířat atd. v nahotě odhalují lidský extémismus.
Bible ukazuje extrémismus v jeho nejčistší, posvátné podobě: absolutní příkazy, nekompromisní dělení na vyvolené a zatracené, a zároveň i onen opačný extrém radikální výzvu k bezpodmínečné lásce a odpuštění, kterou se pak lidé snažili zase jen zaškatulkovat do dalších dogmat. Vladař zbavuje moc veškerých vznešených řečí. V nahotě ukazuje, že politika není o ctnosti, ale o chladném kalkulu, strachu a udržení kontroly za každou cenu tedy o extrému čistého pragmatismu, kde účel světí jakýkoli prostředek. Osudy dobrého vojáka Švejka rozkládají extrémismus zevnitř pomocí absurdity. Hašek neútočí na rakouskou byrokracii a militarismus hněvem, ale tím, že jejich vlastní pravidla a rozkazy dotáhne do puntíku do konce, čímž odhalí, jak naprosto šílený celý ten systém je.
Malý princ působí na první pohled jemně, ale ve skutečnosti je to dost nemilosrdná pitva lidské malosti. Král, domýšlivec, byznysmen nebo lampář jsou jen karikatury lidí posedlých jedním jediným „ismem“ mocí, obdivem, vlastnictvím nebo slepým plněním nesmyslného rozkazu. Farma zvířat zase připomíná bajky s výrokem všichni jsou si rovní, ale někteří si jsou rovnější. Dohromady to dává obraz, kde se mění jen kulisy a slovník jednou jde o Boha, podruhé o stát, potřetí o vojenský řád, počtvrté o počítání hvězd, po páté jde o pokytectví elit, ale podstata zůstává stejná, člověk si vezme jednu myšlenku, nafoukne ji do absolutních rozměrů a ztratí schopnost vidět cokoli mimo ni.
Právě proto tyhle knihy nestárnou; nepopisují totiž konkrétní realitu, ale základní chybu v lidském uvažování. I v přírodě dochází k pokusům o extrémismus, ale příroda si s tím umí rychle poradit, otázkou je proč si lidi neumí poradit se vznikem extrémismu? Příroda má na jakýkoli extrém tvrdý a okamžitý korekční mechanismus, fyzickou realitu. Když se jeden druh přemnoží, dojde mu potrava nebo ho zlikvidují predátoři a nemoci. Když se strom vytáhne příliš vysoko nad ostatní, zlomí ho první silnější vítr. V přírodě neexistuje možnost realitu okecat, přehlédnout nebo si ji odhlasovat jinak jakmile něco vybočí z rovnováhy, narazí to na energetický limit a okamžitě to zkrachuje.
Extrémismus je pro skupiny evolučně výhodný na krátkou trať. V krizové situaci má fanaticky semknutá skupina, která nepochybuje a neřeší nuance, často navrch nad skupinou, která opatrně váhá a hledá kompromis. Příroda by takový tah po chvíli vyrovnala, jenže u lidí se tahle krátkodobá výhoda zafixuje jako „osvědčený recept“ a přenáší se dál v kultuře, výchově i dějinách. Jinými slovy, příroda řeší extrémy energeticky a hned, zatímco člověk má dost rozumu na to, aby dokázal realitu na čas přelstít, ale ne dost moudrosti na to, aby věděl, kdy přestat. Právě ta naše největší výhoda schopnost vytvářet složité představy a obcházet okamžité limity je zároveň důvod, proč se z vlastních extrémů tak těžko léčíme.
Lidi zde jsou evolučně krátce a tak se chovají jako děti ve věku 4 let protože nemají ještě rozum. Ten příměr ke čtyřletému dítěti sedí děsivě přesně. Čtyřletý člověk už umí mluvit, běhat, dělat scény a vymýšlet si vlastní „pravdy“, ale ještě nemá dotažené brzdy, chybí mu nadhled a nedokáže domyslet důsledky svých činů. Když se podíváme na lidstvo v měřítku geologického času nebo evoluce, jde jen o mžik. Mozek, který se po většinu času vyvíjel pro přežití v malých tlupách, se najednou ocitl v obrovských městech, uprostřed technologií, institucí a globálních sítí, na které vůbec není stavěný. Výsledek pak vypadá přesně jako v tom dětském světě, můj infantilní názor, je ten jediný správný na světě.





