Článek
Otec měl pyšného syna a tak jej poslal za nejmoudřejším člověkem ve městě, syn se za rok vrátil a otec se ptá jaké to bylo? On mluvil a já jsem držel rok hubu. Zatímco pyšný syn přišel obtěžkaný svými starými teoriemi, domněnkami a potřebou neustále obhajovat vlastní identitu (přesně tak, jak to dělá lidská společnost se svými přežitými strukturami), setkání s moudrostí ho uvrhlo do nutného „zániku starého“. Roční mlčení nebylo trestem, ale stavem prázdnoty, přirozeným prostorem, ve kterém musela utichnout všechna slova, egu propadlé ideologie a mentální bubliny, aby vůbec mohl vzniknout prostor pro něco nového. Moudrý člověk mluvil, protože jeho slovo odráželo realitu, zatímco syn se musel naučit přestat bránit staré pořádky uvnitř vlastní hlavy a poprvé skutečně vnímat svět bez předsudků.
Všechno se neustále mění. Něco je v pohybu, něco odpočívá. Něco existuje jen krátce, něco přetrvává dlouhá období. Lovec pronásleduje kořist a kořist utíká před lovcem. Život není statický je to nepřetržitý koloběh vzniku, proměny a zániku. Základní pravidla tohoto světa jsou překvapivě jednoduchá a neměnná. Přesto se je lidé znovu a znovu pokoušejí překrýt pohádkami, ideologiemi nebo útěšnými představami, jako by bylo možné uniknout realitě pouhou změnou názoru. Realita však není závislá na tom, čemu věříme. Neptá se na naše přání ani na naše obavy. Nejviditelnější je to v přírodě. Starý strom padne, zetlí a stane se živnou půdou pro nový život. Smrt není tragickou chybou systému, ale jeho nezbytnou součástí. Kdyby nic nezanikalo, nemělo by nic nového kde vzniknout. Příroda tento proces nehodnotí jako dobrý ani špatný jednoduše funguje.
Člověk je jiný. Nejtěžší pro něj není vytvořit něco nového, ale opustit to staré. Lpíme na svých zvycích, identitách, institucích i představách o světě. Zánik vnímáme jako prohru, přestože často představuje pouze uvolnění prostoru pro další vývoj. Tam, kde příroda vidí proměnu, člověk často vidí katastrofu. Historie tento vzorec opakuje. Nové myšlenky se prosazují pomalu, protože narážejí na odpor těch, kteří jsou pevně spojeni se starým řádem. Přijetí křesťanství jako dominantního kulturního rámce trvalo přibližně tři století. Ne proto, že by lidé neuměli nové myšlenky pochopit, ale protože opuštění starých jistot bývá bolestivé. Stejný mechanismus lze pozorovat i dnes. Umělá inteligence se stává symbolem změny a vyvolává obavy, že bere lidem práci, čas nebo smysl života. Zítra mohou stejnou roli převzít autonomní roboti nebo jiná technologie. Samotný objekt kritiky se mění, ale lidská reakce zůstává nápadně podobná. Když se objeví něco, co ohrožuje zavedený způsob života, první reakcí bývá odpor.
To ovšem neznamená, že každá nová technologie je automaticky dobrá nebo že každá kritika je mylná. Kritické myšlení je nezbytné. Nebezpečné je až tehdy, když se kritika stane pouhou snahou zastavit změnu za každou cenu. Historie ukazuje, že změny lze zpomalit, ale jen výjimečně zastavit. Člověk touží po stabilitě, zatímco vesmír se řídí proměnou. V tom spočívá náš trvalý vnitřní rozpor. Chceme, aby vše zůstalo stejné, ale zároveň očekáváme pokrok. Jenže pokrok bez zániku starého není možný. Každá nová generace, každá nová myšlenka i každá nová technologie vznikají pouze proto, že něco předchozího ustoupilo. Možná největší iluzí lidstva není víra v pokrok, ale víra, že lze získat něco nového, aniž bychom se museli rozloučit s tím starým. Příroda nic takového nezná. V jejím světě je zánik druhou stranou vzniku. Jsou to dvě jména pro tentýž proces. Skutečný realismus proto nespočívá v pesimismu ani v optimismu. Spočívá v přijetí skutečnosti, že změna není poruchou světa. Je jeho nejzákladnějším zákonem.
