Článek
Konverze ze starého na nové ať už jde o technologie, procesy, myšlení, nebo instituce provází lidstvo od nepaměti a pravidelně naráží na stejné překážky. Tento „věčný problém“ není způsoben jen technickou náročností, ale především hluboko zakotvenými psychologickými, sociálními a ekonomickými faktory. Lidský mozek je evolučně nastavený na hledání bezpečí v předvídatelném prostředí. Podle behaviorální ekonomie přikládáme ztrátě čehosi starého mnohem větší váhu (a bolest) než zisku spojenému s novým.
Staré věci sice mohou být nedokonalé, ale jsou předvídatelné víme, co od nich čekat. Přechod na něco nového často znamená, že se lidé cítí „hloupí“. Zkušený odborník, který léta vládl starému systému, se rázem ocitá v roli začátečníka, který neumí ovládat nové rozhraní nebo nechápou nové postupy. To ohrožuje jejich sebevědomí i status. Zbavit se starých návyků je nesmírně těžké. Neuroplasticita mozku vyžaduje obrovské množství energie k vytvoření nových nervových drah, a proto se lidé podvědomě vrací ke starým osvědčeným vzorcům chování. Sociální a kulturní setrvačnost. „Takto jsme to dělali vždycky“.
Lidská společenství stojí na tradicích, rituálech a sdílených zvycích. Změna systému nebo pravidel často naráží na odpor kolektivu, který ji vnímá jako narušení identity nebo ohrožení hodnot, na nichž skupina stavěla. Staré systémy mají své „strážce“ lidi, kteří z nich profitují, mají díky nim vliv nebo moc. Nové uspořádání tyto struktury ohrožuje, a proto staré elity často konverzi aktivně či pasivně sabotují. Konverze vyžaduje investice finanční, časové i lidské. Během přechodného období navíc často dochází k poklesu produktivity, protože staré už nefunguje efektivně a nové se ještě plně nepoužívá.
V technologiích i organizacích narážíme na fakt, že nové věci musí komunikovat se starými. Přemosťování starých a nových architektur bývá dražší, složitější a náchylnější k chybám než stavba čehokoliv od základu. Nové věci s sebou nesou nejistotu. Nikdy dopředu stoprocentně nevíme, zda se investice vyplatí a zda nová technologie nebo strategie skutečně přinese slibované benefity. Konverze ze starého na nové je věčným problémem proto, že technologie a ideje se mění exponenciální rychlostí, ale lidská psychika a sociální struktury se vyvíjejí jen velmi pomalu.
Zatímco napsat nový software nebo vymyslet novou legislativu trvá měsíce, změnit myšlení, návyky a kulturu celých generací trvá desítky let. Podívejme se třeba na fotografování dosud jsou lidi co používají fotoaparáty na filmy Rollei 35AF a tvrdí že digitální systémy kazí kvalitu fotek? Příklad s fotografií je naprosto trefnou ilustrací všeho, o čem byla řeč. Debata mezi milovníky filmu (analogové fotografie) a zastánci digitálních snímačů totiž dávno přesáhla rovnováhu technických parametrů a stala se střetem dvou odlišných filozofií, psychologických návyků a estetických světů. Omyl o „horší kvalitě“: Tvrdit, že digitál kazí kvalitu, je z čistě technického hlediska lež.
Moderní digitální snímače mají vyšší rozlišení, lepší dynamický rozsah a čistotu obrazu než drtivá většina filmů. Film má limit (36 snímků) a každé zmáčknutí spouště něco stojí. Fotograf na film proto musí přemýšlet, komponovat, měřit světlo a čekat na správný moment. Omezení zde paradoxně vede k větší disciplíně a hlubšímu prožitku. Pro část fotografů je používání filmu formou vzdoru proti uspěchané době instantních sociálních sítí a umělé inteligence, která dnes dokáže fotku vygenerovat jedním kliknutím. Analog je důkazem, že dotyčný to „umí doopravdy“ a prošel si celým procesem bez digitálních berliček.
V modernější verzi je zde zase o ukončení výroby digitálních zrcadlovek a přechod na bezzrcadlovky, vyrábějí se i redukce na staré objektivy ze zrcadlovek. Odstraněním zrcadlového boxu se fotoaparáty zmenšily, zrychlily, umožňují dokonalé ostření přímo na snímači (s detekcí očí a AI) a v hledáčku vidíte přesnou expozici ještě před stisknutím spouště. Z pohledu vývoje a efektivity byla tato konverze nevyhnutelná velcí výrobci již výrobu tradičních DSLR oficiálně ukončili. Profesionálové, kteří do zrcadlovkových systémů investovali, se báli, že jejich vybavení ze dne na den ztratí hodnotu.
Adaptéry umožnily použít staré objektivy z DSLR na nových tělech bezzrcadlovek často dokonce s plně funkčním automatickým ostřením a stabilizací. Dalším problémem je volba velikosti snímače, amatéři volí malé snímače Panasonic Lumix TZ99 a profesionálové volí veliké snímače Panasonic Lumix DC-S5 Mark II jako zlatý střed vidím Canon EOS R10. Malé snímače v mobilech jsou sice neustále po ruce, ale narážejí na fyzikální limity optiky. Obří plnoformátové snímače (Full-Frame) sice poskytují špičkový obraz a rozmazané pozadí, ale těla i objektivy jsou těžké, velké a velmi drahé. Příklad, který uvádíte (Canon EOS R10), perfektně ilustruje, kam se trh posunul.
Volba APS-C bezzrcadlovky je ukázkou pragmatické konverze. Člověk získá bleskový start do moderního digitálního světa, skvělý výkon, možnost nasadit starší levnější objektivy přes adaptéry a přitom neutratí mnoho tisíc za profesionální full-frame výbavu, jejíž potenciál by běžný uživatel stejně plně nevyužil. Statisticky 99% fotek na světě skončí na internetu a jejich velikost je zde průměrně 0.5 MB. Tento údaj trefně ukazuje na obrovskou propast mezi tím, co technicky dokážeme vyprodukovat, a tím, jaká je reálná spotřeba obrazu v dnešním digitálním světě.
Oněch průměrných 0,5 MB plně postačuje pro zobrazení na displeji mobilního telefonu, kde lidské oko na malém prostoru nerozpozná rozdíl mezi dokonale ostrým originálem a chytře komprimovanou kopií. Pro běžného diváka na internetu ztrácí smysl pixelová dokonalost, protože ji nemá na čem ocenit. Rozhoduje obsah, emoce a rychlost, s jakou se fotka načte. Podobná je situace u videa kdy většina lidí pozoruje video v mobilu a zde 4K je k ničemu, i když se mobil nahradí za drahý notebook. Nebo se podívejme na knihy, zde by po optimalizaci místo 300 stran textu u průměrné knihy stačilo 30 stran textu, ovšem to by autor neměl z knihy zisk.
Marketingový formát „300 stran“: Kniha o třech stovkách stran je vnímána jako společenský standard. Kdyby si čtenář koupil knihu, která má poctivě a hustě shrnutou celou myšlenku na pouhých 30 stranách, měl by vnitřní pocit, že byl ošizen bez ohledu na to, že by získal úplně stejné množství užitečných informací. Kdybychom četli jen čistá data, přišli bychom o kontext, atmosféru, autorův styl psaní a vlastní představivost, která se rodí mezi řádky.
Z literatury by se stala jen strohý návod. Zatímco čas běží neúprosně dál, všechno lidské úsilí od kusu poctivého kovu staré zrcadlovky, přes gigabajty dat na serverech až po tlusté svazky knih v knihovnách je jen dočasnou kapitolou v neustálém proudu změn. Všechno, co dnes stavíme, optimalizujeme a bráníme před zmarem, je jen dočasným mostem mezi tím, odkud přicházíme, a tím, kam směřujeme. A možná právě proto má smysl o ty věci (ať už jde o analogový film, papírové knížky, nebo vzpomínky zachycené na fotkách) pečovat protože nám v tom všem pomáhají ten ubíhající čas na chvíli zpomalit.
