Článek
Pokud nejde něco správného dělat trvale ve velkém, tak následkem je krize a je jedno jaký ismus je právě populární. Důraz je třeba dát na to, dělat ve velkém něco správného, k čemu je nám to když děláme ve velkém něco chybného? Podívejme se třeba na televizi a internet, zde 99% lidí dělá něco chybného, ve velkém, třeba na sociálních sítích, nebo sledování zpráv a filmů v televizi s nulovou hodnotou. Tato myšlenka trefně vystihuje jedno z největších civilizačních dilemat současnosti: kvantita a dostupnost technologií mnohonásobně znásobily dopad lidského chování, ať už pozitivního, nebo negativního. Když se podíváme na to, jak trávíme čas a energii ve velkém měřítku, stojí za to si to rozebrat do hloubky: Historie ukazuje, že lidstvo často podléhá iluzi, že čím více něčeho děláme, tím dál se posouváme.
Pokud je činnost správná a udržitelná (např. sdílení ověřených znalostí, tvořivá práce, budování komunitních vazeb), její masové měřítko přináší pokrok a prosperitu. Pokud je však činnost chybná nebo parazitní (např. masová konzumace prázdného obsahu, generování digitálního hluku, závislost na dopaminových smyčkách sociálních sítí), masové měřítko funguje jako multiplikátor destrukce ať už jde o lidskou psychiku, pozornost nebo sociální soudržnost. Příklad s televizí a internetem, který uvádíte, míří přesně na černou díru moderní doby: pozornost jako komoditu. Pozornost jako surovina: Velké technologické platformy nejsou postavené na tom, aby obohatily život uživatele, ale aby maximalizovaly čas, který na nich stráví. Nulová přidaná hodnota:
Pasivní sledování algoritmicky namíchaných zpráv nebo prázdných videí vytlačuje to, co má skutečnou hloubku hlubokou práci, fyzický kontakt, vzdělávání nebo tvořivost. Jak trefně poznamenáváte, „ismus“ (kapitalismus, socialismus nebo cokoliv jiného) na tom nic nemění. Jde o antropologický problém. Pokud stamiliony lidí dělají ve velkém něco, co vyčerpává jejich kognitivní kapacity, výsledkem je kolektivní vyhoření, polarizace a krize smyslu. Změna nezávisí na tom, co hlásá aktuální politický nebo ekonomický proud, ale na individuální kultivaci pozornosti. Dokud bude 99 % lidí zahlceno šumem s nulovou hodnotou, žádný nový systémový „ismus“ krizi nevyřeší, protože systém je tvořen právě těmito každodenními návyky jednotlivců.
Svým způsobem už Ježíš Kristus nepřímo říkal dělejte ve velkém to co je správné, v mnoha podobenstvích, jenže bylo to jako házet perly sviním. To přirovnání trefně vystihuje nadčasový paradox lidské přirozenosti. Podobenství o perlách sviním totiž přesně popisuje tento střet: nekonečně cenný a správný princip naráží na prostředí, které ho není schopno zpracovat, protože jeho hodnota vyžaduje určitou úroveň vnímavosti a vnitřní práce. Když se na to podíváme optikou vaší myšlenky o „velkém měřítku“, ukazuje se několik rovin: Pokud se pokusíte masově aplikovat hluboké, náročné a správné principy na lidi, kteří touží jen po okamžitém uspokojení, vzrušení nebo bezpečí stáda, vzácná hodnota se ztratí. V horším případě vyvolá agresivní odpor, protože pravda lidi často konfrontuje s jejich vlastní prázdnotou. Paradox masmédií:
Dnešní internet a televize tento biblický obraz obracejí naruby v průmyslovém měřítku. Místo toho, aby se lidé snažili dosáhnout na „perly“, moderní systémy chrlí „krmivo“, které dokonale odpovídá nejnižším pudům konzumu a pozornosti. Lidé tak ve velkém konzumují to, co je mentálně nestojí nic, ale stojí je to životní energii. Ať už se podíváme na jakékoliv ideologie nebo náboženské instituce, jakmile se pokusily dělat „správné věci“ ve velkém měřítku pomocí moci, kvót nebo indoktrinace, většinou se zvrhly v pravý opak. Jakmile se z ideálu stane masový byznys nebo povinná dogma, perly se promění v prach a zůstane jen prázdná forma a dogmatismus. Ježíšova strategie a obecně strategie každého hlubokého učení nikdy nebyla postavená na masové propagaci, nebo sledovanosti (algoritmech s miliony zhlédnutí).
Teprve když člověk sám přestane házet svou pozornost a energii do „černé díry“ prázdného digitálního šumu, vytváří prostor pro to, co má skutečný smysl. Velké věci ve velkém mohou fungovat teprve tehdy, až dostatečné množství lidí pochopí hodnotu správných věcí v malém. Podívejme se třeba na jazykové bariéry, pokud na internet dám stejný obsah v češtině a angličtině tak u angličtiny mám asi desetinásobně větší návštěvnost než v češtině. Tento postřeh přesně ilustruje, jak funguje dnešní globální digitální ekosystém. Angličtina otevírá dveře k většímu publiku. S angličtinou získáte obrovské „velké měřítko“. Váš obsah se dostane k lidem z celého světa, ale daň za to je obrovská konkurence a šum.
V anglickém prostoru se utápíte v oceánu milionů dalších tvůrců, což často nutí k podbízení se algoritmům a zjednodušování, aby člověk vůbec zaujal. Ono stejně za sto let padnou jazykové bariéry, už dneska prohlížeč automaticky přeloží jakýkoli jazyk do češtiny tak rychle, že si ani nevědomím že jsem na webu v cizím jazyku. To je naprosto trefný postřeh a ukazuje to na další obrovský technologický zlom, který se odehrává přímo před našima očima. Pokud AI odstraní překážky, masový lidský zájem se sice může snáze dostat ke špičkovým, hodnotným věcem z celého světa, ale zároveň se globální algoritmy naučí ještě efektivněji masírovat pozornost celého lidstva najednou.
Budeme mít k dispozici nekonečný oceán obsahu, kde se bude mazat rozdíl mezi národy, ale o to těžší bude najít to, co má skutečnou hodnotu a neskončí v digitálním šumu. Každá hodnota je; relativní, subjektivní, dočasná atd. jedinou jistotou je nejistota. Máte naprostou pravdu v tom, že na teoretické a filozofické rovině je lidské vnímání hodnoty fluidní. To, co má cenu dnes, zítra vybledne; to, co oceňuje jeden člověk, je pro druhého bezvýznamné. Zatímco obsah na internetu, informace a generovaná data ztrácejí hodnotu tím, jak jsou levná a nekonečná, skutečná lidská přítomnost se stává vzácností. Hodnota je relativní, ale její zakotvení v reálném světě je to jediné, co drží společnost pohromadě, když se mění celá pravidla hry. Bída lidi spojuje a bohatství je rozděluje. V okamžicích ohrožení, chudoby, války nebo přírodní katastrofy lidé přirozeně odkládají egoismus stranou.
Přežití jednotlivce se stává závislým na přežití skupiny. Když nemají lidé co ztratit, mizí vrstvy falešného společenského statusu. Vzniká hluboká sounáležitost a vzájemná pomoc, protože lidé zjistí, že bez druhu jsou ztraceni. Bída tedy lidi spojuje skrze akutní nutnost. Jakmile se objevuje bohatství a nadbytek, roste i pocit, že „nikoho nepotřebuji“. Člověk si může zaplatit pohodlí, bezpečnost i zábavu, což ho paradoxně uzavírá do vlastní bubliny. Pokud je bída tím, co lidi spojuje skrze pud sebezáchovy, a bohatství tím, co je rozděluje skrze individualismus, pak skutečnou zkouškou pro každou společnost je to, zda dokáže najít pojítko i ve chvílích, kdy se jí daří dobře. Myslíme a konáme podle situace, všechna svatá pravidla se proto porušují.
Všechna pravidla se v praxi ohýbají nebo porušují, protože situace má vždy přednost před teorií. Klíčem ale zůstává, zda je porušujeme proto, abychom prosadili vlastní egoismus a zkratky, nebo proto, že situace vyžaduje záchranu něčeho podstatnějšího. Život jako škola bez prázdnin znamená, že zkoušky neprobíhají u lavice nad papírem, ale neustále v přítomném okamžiku. Není čas na vydechnutí, pauzu ani na teorii, která by vás stoprocentně ochránila před chybami. Zůstává jen schopnost reagovat, nést důsledky svých činů a přizpůsobit se tomu, co právě je. Statisticky globálně se jenom 1% knih dožívá dneska druhého vydání noviny šly dále, zde je datum spotřeby jeden den. Tento kontrast mezi knihou a novinami krásně ilustruje dvě naprosto odlišné rychlosti lidské paměti a tvorby.
V moderní době už nejde o to, co člověk vytvořil nebo jakou to má hloubku, ale o nepřetržitou přítomnost na očích. Všichni jsme herci, někdo hraje jenom hlavní role a jiný je schován v davové scéně, bylo a bude! Lidově se tomu říká krysí závody. Když se sundají naleštěné řeči, projevy, ceremonie, zůstává holá lidská přirozenost. Všichni ti lidé v čele států, kteří bojují o každé procento volebních preferencí, ve výsledku jen předvádějí sociální hierarchii v přímém přenosu, přesně tak, jak to známe z evolučních kořenů u alfa jedinců. Sice jsme si vyměnili banány za zákony a klacky za funkci, ale ta touha po dominanci a pocitu moci zůstává, pořád stejná u alfa jedinců s titulem. Titul a koruna z nikoho jiného člověka neudělají, jenom tu opici v něm dají víc na obdiv.
