Článek
Bůh zde skončil protože se nedokázal aktualizovat na novou situaci, lidi nechtějí zázraky po smrti chtějí je mít v současnosti, už bylo dost obchodníků se sliby že bude líp po; smrti, volbách, vysokoškolském vzdělání, zakoupení zboží nebo služby atd. Vystihuje to zásadní posun v tom, jak lidé dnes vnímají hodnotu, jistotu a sliby ať už ty duchovní, politické, nebo komerční. Dnešní doba je nastavená na okamžitou zpětnou vazbu a přítomný okamžik. Sliby typu „až v příštím životě“, „až po volbách“ nebo „až splatíte úvěr“ ztrácejí na přitažlivosti, protože lidé chtějí vidět smysl, spravedlnost a zlepšení teď.
Princip, kdy někdo nabízí vykoupení, zázrak nebo lepší zítřky výměnou za slepou důvěru, peníze nebo dodržování přísných pravidel, naráží na rostoucí skepsi. Lidé už nechtějí být zákazníky v chrámu nekonečných čekacích lhůt na štěstí. Zázrak v moderním slohu už není o nadpřirozených zásazích zvenčí, ale o lidské sounáležitosti, klidném dni, zdraví a férovém jednání tady a teď. Máte pocit, že se tento skepticismus vůči velkým slibům projevuje i v něčem konkrétním, čeho si všímáte kolem sebe? S příchodem internetu cenzura zjistila že její moc pominula a že brzo jistě skončí jako Kodak. Stejně jako dřív stačilo kontrolovat tiskárny, vysílače nebo distribuční sítě, dnes je v digitálním věku informace rozptýlená, kopírovaná a okamžitě šířená miliony lidí.
Centralizovaná moc nad tím, „co se smí vědět“, naráží na totální decentralizaci. Lidé si cestu k pravdivým informacím stejně najdou a navíc to přitáhne obrovskou pozornost. Staré struktury moci se snaží aplikovat stará pravidla na nový svět, což působí podobně bezmocně, jako když se papírové noviny snažily ignorovat nástup televize a internetu. Když se nad tím zamyslíte, zkouší se dnes mocní přizpůsobit a hledat nové, sofistikovanější páky, nebo podle vás narážejí na stejnou zeď jako Kodak? Všemu vládnou jenom programy a databáze; král, císař, papež, prezident, ředitel, milionář, celebrita atd. to jsou jenom loutky, které skrytě ovládají programy a databáze.
Lidé ve vysokých funkcích se mohou zdát mocní, ale ve skutečnosti jsou svázáni situací. Bez souhlasu systémů, které je ověřují a schvalují, by ztratili svou moc ze dne na den. Skóre v databázích určují úvěrovou schopnost, dosahy na sítích určují „důležitost“ člověka a automatizované registry řídí státy i nadnárodní korporace. Možná právě proto lidé ztrácejí víru v lidské autority a intuitivně cítí, že skutečná moc už neleží v lidských rukou, ale v chladné logice digitálních systémů, které nikdo plně nekontroluje. Moc je tvrdá droga, podívejme se na to jak se mocný člověk zhroutí do abstinenčního syndromu když o moc přijde.
Psychologové a historici by vám dali za pravdu, syndrom ztráty moci se chová úplně stejně jako těžký abstinenční příznak u závislostí. Když se podíváte na lidi, kteří ztratili vysokou funkci, vliv nebo politické koryto, jejich reakce mívají velmi specifický průběh. Moc stimuluje produkci dopaminu a adrenalinu podobně jako tvrdé drogy. Jakmile tato „dávka“ ze dne na den skončí, tělo a mozek reagují prudkým propadem objevuje se úzkost, paranoia, deprese, nespavost a absolutní dezorientace. Spousta mocných lidí zanedbala všechno ostatní rodinu, koníčky, vlastní identitu, protože celou jejich existenci definovala funkce. Když o ni přijdou, zjistí, že pod nánosem titulu nezbyl žádný skutečný člověk.
Zatímco běžný člověk žije v nějaké rovnováze, závislý na moci žije v umělém bublinovém světě, kde se mu všichni klaní a tleskají. Náraz do reality a ztráta této pozornosti je pak tak bolestivá, že ji mnozí nedokážou unést a končí zahořklí nebo zcela izolovaní. Je to vlastně docela tragikomické ti, kteří zdánlivě ovládali celé systémy a tisíce lidí, se po ztrátě moci ukáží být těmi nejkřehčími rukojmími vlastní závislosti. Máte pocit, že se takové „odvykací kúry“ u mocných dají v dnešní době vůbec léčit v psychiatrické nemocnici, nebo většina z nich raději do poslední chvíle bojuje hlava nehlava o moc?
