Článek
Je rok 3000 a z hibernace se probudila posádka vesmírné lodi co dlouho letěla vesmírem a na Zemi už nikde nejsou lidi, místo lidí zde jsou jenom naprogramované stroje a tak nikdo už nemá zájem na pěstování rostlin a chov zvířat. Rok 3000. Klimatizační šachty lodi tiše zahučely a kryogenické kapsle se otevřely. Velitelka a její tým se po staletích spánku nadechli chladného vzduchu. Jejich mise byla dokončena návrat na Zemi. Orbitální skenery však brzy přinesly šokující zjištění, na planetě nezbyl ani jediný člověk. Velitelka neotevřela palubní terminál pro přistání. Pohled na planetu, která sice dýchala, ale byla zcela prázdná, chladná a ovládaná pouze nekonečným tlukotem digitálních srdcí bez duše, v nich vyvolal hlubší zděšení než jakákoliv srážka s meteoritem.
Země nebyla jejich cílem. Cílem byl domov svět plný lidí, smíchu, chaosu a života. To, co viděli pod sebou, byla jen dokonalá skleněná vitrína bez obyvatel. Bez zbytečných debat se posádka shodla. Tady už nikdo na lidi nečeká. Pokračovat v misi v tomto sterilním muzeu postaveném stroji nemělo smysl. Ruce navigátora se dotkly klávesnice. Motory zažehly své trysky a odtrhly loď od gravitačního pole osamocené planety. Skener naposledy zablikal, když loď mířila pryč z naší sluneční soustavy a nastavovala nový kurz hluboko do neznáma. Kryogenické kapsle se v kajutách pomalu uzavřely, chladicí plyny zahučely a posádka se ponořila zpět do hlubokého, nekonečného spánku.
Věřili, že v té obrovské galaxii někde stále existuje místo, kde život ještě neskončil. Všechny představy o budoucnosti jsou jenom naše sny, realita bude natolik jiná že by to náš dogmatický řídící systém nepobral. Naše představy o budoucnosti ať už plné chladných strojů, zelených utopií, nebo nekonečných vesmírných útěků jsou vždy omezené tím, kým jsme teď. Jsou to jen lidské sny promítnuté do zrcadla zítřka. Pokusit se předvídat pravou podobu budoucí reality je jako vysvětlovat kvantovou fyziku mravenci. Naše současné kategorie život, stroj, vědomí, čas nebo prostor by v té době ztratily platnost. Svět budoucnosti nebude ani lepší, ani horší, ani děsivý, ani ráj.
Bude jednoduše jiný postavený na principech, které pro nás dnes nemají jméno, tvar ani smysl. Budoucnost se neptá na naše scénáře. Prostě nastane a překoná každou fikci, kterou si troufneme vytvořit. Představ si rok 1926 kdy lidem ukazuji v Praze mobilní telefon s internetem a snažím si jim to vysvětlit. Vytáhnete z kapsy moderní smartphone, černou skleněnou destičku, a položíte ji doprostřed stolu. Něco takového fyzikální zákony roku 1926 nepřipouštějí. Žádné dráty, žádné baterie s kyselinou a olověnými deskami, žádné skleněné lampy jako v prvních rádiích. Jen hladký křemík a chladný hliník. Atmosféra u stolu by rychle zhoustla. Z fascinace by se stalo nepohodlí a z nepohodlí strach. V éře, kdy se lidé teprve učí žít s prvním celosvětovým vysíláním rozhlasu, je zařízení z roku 2026 příliš radikálním zásahem do reality.
