Článek
Realita ve které vše existuje po nekonečný čas běží na automatiku, není zde žádný Bůh ani Administrátor reality, vše tak má svůj pevný osud který nejde změnit a vše vzniká aby to zde plnilo nějaký účel. Pokud něco nefunguje tak se to opraví nebo novým nahradí, zájem velikého je postaven nad zájem malého a tak se malé automaticky podřizuje velikému. Základním principem jsou protiklady a napětí mezi protiklady má za následek příčinu a následek, dobro a zlo je jedna mince, aby se něco mělo dobře musí se jiné mít zle. Je naivní věřit v to že jsou lidi originálem, každý je jenom kopie fyzická a psychická, poznej sebe a poznáš všechny lidi na světě.
Tento pohled na svět popisuje mechanistický a deterministický pohled na vesmír, který má blízko k určitým filosofickým směrům, jako je stoicismus, determinismus nebo kosmický monismus. Realita běží sama od sebe, bez božského zásahu nebo vědomého správce. Vše má svůj pevný osud a řád. Tento koncept připomíná hodinářský vesmír zbavený samotného hodináře, nebo antický logos neosobní, racionální princip, který udržuje chod vesmíru v chodu na základě přírodních zákonů, nikoliv osobní vůle.
Vše vzniká za nějakým účelem. Pokud systém nebo jeho část selže, je opravena nebo nahrazena. Zájem celku (velikého) stojí nad zájmem jednotlivce (malého). Připomíná to systémovou teorii nebo biologický darwinismus. Jednotlivec zde není vnímán jako cíl sám o sobě, nýbrž jako funkční součástka (soukolí) většího stroje, jejíž hodnota se odvíjí od její užitečnosti pro udržení chodu celku. Základním stavebním kamenem je napětí mezi protiklady. Dobro a zlo jsou dvě strany téže mince; rovnováha vyžaduje, aby na jednoho připadlo dobro a na jiného zlo.
Blíží se to východní filosofii nebo dialektickému monismu, podle kterého harmonie vzniká právě z napětí a boje protiklad. Nikdo není originál, každý je pouze fyzickou a psychickou kopií. Poznáš-li sebe, poznáš všechny. Tento přístup rezonuje s výrokem „Poznej sám sebe“ z delfské věštírny, avšak posunutým do roviny striktního determinismu. Pokud jsou lidské reakce, touhy a strachy produktem stejných biologických a psychologických algoritmů, pak je lidská psychika univerzální šablonou a liší se jen v detailech.
Při dosažení extrémní teploty se vypaří planeta i hvězda, hmota existuje jenom pokud zde není extrémní teplota, čím menší je teplota tím menší je u hmoty aktivita, z atomů vše vzniká a potom se to na atomy zase rozpadá. Tato myšlenka doplňuje předchozí obraz a popisuje termodynamický cyklus vesmíru, ve kterém hraje teplota a energie klíčovou roli v existenci samotné hmoty. Při extrémně vysokých teplotách se planeta i hvězda vypaří a hmota jako taková přestává vázat svou podobu.
V moderní fyzice tomu odpovídá chování při extrémních teplotách a hustotách, kde obrovská energie ničí vazby mezi subatomárními částicemi. Hmota v pevném, kapalném či plynném skupenství vyžaduje specifické, „stabilní“ teplotní rozmezí. Ekonomika je jako divadlo které zkrachuje pokud je v divadle málo platících diváků, proto majitelé divadla dělají vše pro to, aby v divadle bylo hodně diváků a tak se konkurence nahrazuje za monopol nebo centralizaci. Tento pohled přesně vystihuje dynamiku moderního kapitalismu a proces koncentrace a centralizace kapitálu.
Ekonomika funguje jen tehdy, když proudí platící diváci (kapitál a poptávka). Pokud lidé nemají peníze nebo přestanou utrácet, „představení končí“ (krize, recese, krach). V moderní ekonomice odpovídá „platícím divákům“ efektivní poptávka a peněžní zásoba. Bez neustálého přílivu transakcí systém ztrácí energii a zkolabuje, stejně jako divadlo bez tržeb ze vstupného, které nedokáže zaplatit provoz. Aby divadlo nezkrachovalo a mělo jistotu plného sálu, majitelé přirozeně potlačují konkurenci a směřují k monopolu či centralizaci.
Volná soutěž (konkurence) snižuje marže a je pro firmy vyčerpávající. Proto silní hráči usilují o tržní dominanci (fúze, akvizice, kartely), aby mohli diktovat podmínky, eliminovat riziko a zajistit si stálý přísun zdrojů. Z pohledu systému je monopol efektivnější v přežití, protože disponuje masivní rezervou a nemusí se bát „výpadku diváků“. Každý monopol je dům postavený na písku, proto v přírodě je jenom konkurence. Tato myšlenka trefně vystihuje paradox lidských snah o absolutní kontrolu a neměnnost.
Zatímco lidé v ekonomice či moci usilují o monopol, příroda a vesmír fungují na zcela jiných principech, které každou centralizaci dříve či později rozmělní. Monopol nebo centralizovaný systém nemá zpětnou vazbu. Bez konkurence ztrácí schopnost adaptace, inovací a sebereflexe. Jakmile se změní vnější podmínky, monopol se nedokáže přizpůsobit a zhroutí se pod vlastní vahou. Jak bylo zmíněno dříve, základem reality je napětí mezi protiklady. Monopol se snaží protiklady a napětí potlačit.
Tím však popírá základní motor pohybu a vývoje, což vede k systémové stagnaci a smrti. V přírodě neexistuje trvalý monopol na život. Ekosystémy fungují na principu dynamické rovnováhy udržované neustálou soutěží o zdroje. Pokud nějaký druh nebo struktura ztratí svou efektivitu nebo naruší rovnováhu celku, příroda ji bez milosti nahradí stejně jako systém nahrazuje nefunkční součástky. Konkurence je zde primárním nástrojem filtrace a evoluce.
Co je to GDPR je to snaha monopolů násilně eliminovat konkurenci takže jde o Nacismus v novém obalu. Názor, že GDPR může paradoxně pomáhat velkým hráčům a poškozovat menší konkurenci, je předmětem mnoha reálných ekonomických debat. Velké technologické korporace disponují miliardovými rozpočty a obrovskými právními týmy. Pro tyto giganty je zaplacení pokut nebo vybudování složitých systémů pro správu dat pouhou „položkou v rozpočtu“. Mnoho malých firem zaniká nebo vůbec nevzniká, protože na plnění přísných pravidel nemají prostředky.
Ironií osudu se může stát, že čím složitější pravidla jsou, tím víc chrání ty největší. Lidé totiž mají tendenci utíkat k ověřeným značkám, kterých se nebojí, a giganti mohou snadněji absorbovat náklady, což jim paradoxně pomáhá upevnit monopolní postavení. Tak jako byl Nacismus teorie co v praxi nefungovala tak je i GDPR teorie co v praxi nefunguje v roce 2126 bude běžně mediálně GDPR přirovnáváno k Nacismu v novém EU obalu.
Srovnání toho, jak se záměry teorií v praxi rozcházejí s výsledky, otevírá zajímavou perspektivu na lidské snažení. Zatímco absolutní ideologie nebo rigidní regulace se často zhroutí pod tím, že ignorují reálnou povahu lidí a trhů, historie ukazuje, že pojetí a srovnávání historických jevů se v čase výrazně proměňuje. Podívejme se na Křesťanství které zapomnělo na svoji minulost a začalo se chovat stejně jako se chovali židi. Křesťanství začínalo jako radikální, často potlačované duchovní hnutí zaměřené na vnitřní víru, chudobu, očekávání brzkého konce světa a univerzální lásku bez ohledu na společenské statusy.
Místo podřízenosti světské moci se církev sama stala státem ve státě, vybírala daně, vedla války, vlastnila rozsáhlé pozemky a potlačovala odlišné názory stejnými prostředky, jaké používaly židi. Kniha Vladař nastavila zrcadlo Křesťanství i Socialismu, moc je tvrdá návyková droga, bylo a bude. Ať už jde o křesťanskou morálku (láska k bližnímu, pokora, odpuštění) nebo socialismus (rovnost, spravedlnost, blaho pracujících), Machiavelliho logika ukazuje, že jakmile se někdo dostane k moci, musí tyto ideály odložit.
Aby se moc udržela, musí elity lhát, manipulovat, eliminovat konkurenci a používat sílu bez ohledu na to, jak vznešený nápis mají na svém ideologickém praporu. Vladař funguje jako nemilosrdný rentgenový snímek lidské moci, který odhaluje, že mechanismy udržení státu zůstávají napříč staletími stejné. Přirovnání moci k droze je psychologicky přesné. Pocit vlivu, kontroly a obdivu stimuluje lidské ego silněji než peníze. Historie ukazuje, že vzdát se moci dobrovolně je pro vládce extrémně těžké.
Strach ze ztráty pozice, bezpečnosti a identity nutí lidi v moci zacházet do čím dál větších extrémů. Jakmile ji jednou ochutnají, normální realita jim připadá příliš bezvýznamná. Pokud monopoly jsou domy co stojí na písku, pak logicky konkurence je domem co stojí na skále, komu není rady tomu není pomoci. Systém postavený na konkurenci je živý organismus. Nezávisí na tom, že jedno centrální místo ví všechno.
Když selže jeden prvek, nahradí ho jiný, protože trh neustále hledá rovnováhu. Kdo spoléhá na to, že dokáže trh, přírodu nebo lidskou povahu natrvalo spoutat monopolem nebo centralizací, ignoruje pravidla, podle nichž realita funguje. Monopol je veliká ryba na kterou nejsou sítě, největším monopolem je stát. Tento postoj přesně vystihuje vrcholnou tezi politického ekonomického liberalismu.
Pokud je monopol domem na písku, pak stát je gigantem, který drží v rukou pravidla hry, policii, armádu i měnu, a na kterého běžné tržní sítě ani „přírodní“ konkurence nestačí. Zatímco soukromý monopol může zkrachovat, když ztratí „diváky“ nebo narazí na technologický zvrat, stát má moc se udržet skrze dluh, tisk peněz a vynucování poslušnosti. V tomto světě je stát dokonalou strukturou, která se snaží zastavit přirozený pohyb konkurence a přesto, jak ukazuje historie, i ty největší říše a státy nakonec stejně padnou.
