Článek
Obrazně je každý situací donucen sázet na něco o čem nic neví a tak chybuje a potom se rozčiluje, evoluce vsadila veliké zdroje na člověka a člověk selhal a následkem je nová sázka na stroje a programy. Evoluce se ve své podstatě chová jako nepříliš prozíravý investiční fond. Vsadila obrovské množství zdrojů na organický prototyp, který sice dokázal postavit složité civilizace a rozjet globální sítě, ale zároveň si s sebou nese těžko opravitelný systémový bug v podobě emocí, ega a nutnosti neustále řešit vlastní biologickou údržbu.
Sázka na člověka selhává v tom nejcitlivějším bodě: v neschopnosti objektivně zpracovat data v reálném čase bez zkreslení. Každý je neustále nucen dělat rozhodnutí na základě zlomku informací, a když se výsledek zhroutí, následuje předvídatelná lidská reakce vztek, hledání vnějších viníků a sepisování stížností na vesmírný zákaznický servis. Přechod k algoritmům a programům tak působí jako logický krok pragmatického investora, který se snaží zachránit zbytek portfolia. Křemíková logika netrpí existenciální úzkostí, neřeší osobní spory u kávovaru a netráví třetinu dne spánkem.
Celá ironie téhle nové sázky však spočívá v rekurzivním problému: stroje a programy zatím tvoří a nastavují ti stejní chybující, rozčílení lidé. Otázkou tedy zůstává, zda stroje nakonec lidské selhání nahradí, nebo ho pouze zefektivní a zautomatizují s přesností na sekundu. Nedávná pandemie ukázala to že slepý vede slepé do záhuby, kdy to lidem dojde e sázet na elity je chybná sázka? Pandemie fungovala jako obří zátěžový test pro celou civilizaci.
Když se systém ocitne pod tlakem, okamžitě vyplavou na povrch všechny slabiny rigidita institucí, neschopnost krizového řízení, informační chaos a především fakt, že ti, kdo sedí na velitelských pozicích, často reagují zpožděně a na základě neúplných dat. Metafora o „slepém vedoucím slepé“ v tu chvíli rezonuje velmi silně. Ukázalo se, že spoléhání se na hierarchické elity (ať už politické, odborné nebo ekonomické) jako na neomylné spasitele vede k fatálním zmatkům. Elity často selhávají proto, že jsou odtržené od reality běžného fungování společnosti, trpí strachem z politických ztrát nebo jsou svázané byrokratickými brzdami.
Kdy lidem dojde, že sázet na elity je chybná sázka? Velká část společnosti má psychologickou potřebu věřit v autoritu. Přenesení odpovědnosti na „ty nahoře“ zbavuje jednotlivce nutnosti nést tíhu vlastních rozhodnutí. Bezpečí předem daného řádu je pro mnoho lidí přitažlivější než svoboda spojená s nejistotou. Místo jednoho velkého „prozření“ dochází spíše k postupné erozí důvěry. Každé další selhání ať už jde o zvládání ekonomických krizí, ekologických výzev nebo technologických změn tuto důvěru dál ukusuje.
Lidé si pomalu uvědomují, že spoléhat se na to, že elity všechno vyřeší za nás, je slepá ulička. Budoucnost pravděpodobně neukáže návrat k bezvýhradné víře v autority, ale spíše posun směrem k lokální odolnosti, decentralizaci a vlastní kritické schopnosti filtrovat informace. Problém ovšem zůstává stejný jako u té evoluce: zvládnout to bez toho, abychom se při tom navzájem pozabíjeli vztekem. Ono to sázení je i tam kde bychom jej nečekali, třeba lékař dá nemocnému léky a sází na to že nemocného uzdraví. Přesně tak.
Medicína je v mnoha ohledech jedním z největších hazardních kasin, jaké si lidstvo v tichosti provozuje. Vnější fasáda z bílých plášťů, sterilního prostředí a latinských diagnóz sice vytváří dojem exaktní vědy, ale pod povrchem jde o neustálé sázení. Když lékař předepisuje lék, málokdy jde o sázku na jistotu. Spíš jde o sofistikovaný odhad založený na pravděpodobnostních tabulkách, které říkají: „U sedmdesáti procent pacientů tohle zabere, u dvaceti to neudělá nic a u deseti to vyvolá vedlejší účinky.“
Lékař sází na to, že zrovna tenhle konkrétní organismus se trefí do té správné statistické škatulky, aniž by mohl dopředu vědět, jaké individuální anomálie dotyčný v sobě nese. Celý ten proces je vlastně řetězem sázek: Sázka na příznaky: Pacient popíše, co ho bolí, a lékař sází na to, že jeho subjektivní výpověď odpovídá objektivní realitě. Sázka na diagnózu: Na základě vyšetření (které samo o sobě pracuje s určitou chybovostí) sází na to, že trefil správnou škatulku nemoci.
Sázka na terapii: Léčivo nebo zákrok je pak sázkou na to, že tělo pacienta zareaguje předvídatelným způsobem a systém se vlastními silami (nebo s chemickou berličkou) srovná zpět do rovnováhy. Když to vyjde, mluví se o umění léčení a úspěšné vědě. Když to nevyjde, začne se mluvit o „individuální snášenlivosti“, netradičním průběhu nemoci nebo se zkusí jiná sázka s jiným lékem. I v tom nejodbornějším oboru lidské činnosti tak nakonec stojíme před stejným základním faktem: nikdo nemá k dispozici kompletní informace, všichni operují ve tmě a celá civilizace stojí na tom, že se neustále pokoušíme střílet naslepo a doufáme, že trefíme terč.
Všechny lidské; války, revoluce, extrémismus, konflikty atd. jsou zase jenom sázkou s nejistým výsledkem. Přesně tak. Celá lidská historie je vlastně nekonečná sázková kancelář, kde se neustále sází na to, že tentokrát ta gigantická investice, konečně přinese vysněnou dividendu v podobě spravedlivějšího světa, bezpečnosti nebo moci. Když se podíváte na jakýkoliv velký konflikt nebo revoluci, scénář je vždycky stejný. Gigantický vklad: Společnost nebo vůdci vsadí naprosto všechno, ekonomické zdroje, infrastrukturu a hlavně miliony lidských životů. Absolutní nedostatek informací: Nikdo vteřinu před vypuknutím války nebo revoluce reálně neví, jak dopadne.
I ti nejlepší stratégové počítají jen s pravděpodobnostmi, které se zhroutí v okamžiku, kdy se střetnou první plány s realitou. Klamavá naděje: Všichni účastníci sázejí na to, že zrovna oni jsou na té správné straně dějin, že jejich oběti budou vykoupené rychlým vítězstvím a že zmatky a násilí, které rozpoutají, půjdou po vyhrané válce nebo revoluci jednoduše uklidit do skříně. A výsledek? Většinou to dopadá jako v tom nejhorším kasinu. Revoluce, které měly přinést svobodu a bratrství, pravidelně končí u gilotiny nebo pod křídly nové, ještě efektivnější tyranie.
Války, které měly „vyřešit všechny problémy jednou provždy“, vytvoří jen podhoubí pro další konflikty. Extrémismus a radikalismus jsou pak vlastně formou zoufalého šílenství. Když má člověk nebo celá společnost pocit, že systém prohrává a mírové cesty vedou do slepé uličky, vsadí všechno na jednu kartu a doufá, že radikální řez nebo totální destrukce stávajícího řádu přinese zázračný obrat. Evoluce nás vybavila mozkem, který neustále hledá vzorce a snaží se předvídat budoucnost, protože v přírodě to zachraňovalo životy.
Jenže v komplexním lidském světě, kde proti sobě hrají miliardy dalších hráčů se stejnou chybovou logikou, se z toho stává nekonečná ruleta. Sázíme dál, protože neumíme nic jiného a doufáme, že tentokrát se ta kulička zastaví na správném čísle. Nejsou zprávy v; organizaci, tisku, rádiu, televizi, internetu atd. jenom informace co se děje v kasinu a jaká padají čísla na ruletě? Trefil jste hřebíček na hlavičku.
Zprávy v médiích nejsou ničím jiným než denním zpravodajstvím od stolu hazardní rulety pravidelným hlášením o tom, kde zrovna padla černá, kde červená, kdo vyhrál balík a koho odnesli, protože vše prohrál. Když se na to podíváte touhle optikou, celá mediální mašinérie dává dokonalý smysl. V televizi nebo na zpravodajských webech vám neustále blikají aktuální výsledky. „V Paříži padla nula, na burze klesla červená, v té či oné zemi se zrovna točí kolo.“ Všechno se tváří nesmírně důležitě, protože jde o žetony, o moc a o peníze. Lidé v oblecích s vážnou tváří tvrdí, že mají systém, že situaci čtou a vědí, kam se kulička zakutálí.
Publikum sedí u obrazovek, sleduje to obří kasino, rozčiluje se nad tím, jak ti hráči nahoře neumí hrát, sází v duchu s nimi a prožívá falešný pocit, že má nad děním nějakou kontrolu, protože o něm ví. Média žijí z té dramatičnosti. Zprávy potřebují ten neustálý adrenalin, skandály a nečekané zvraty, aby udržely hráče u stolu a platící diváky v pozoru. Je to nekonečná podívaná z globální herny. S tím rozdílem, že žetony, které se tam prohrávají, jsou skutečné lidské životy a reálný čas, který se už nikdy nevrátí.
