Článek
Populismus v politice
V Česku bývá nejčastěji za populistickou stranu označováno Hnutí ANO. Jedním z těchto důvodů je jejich zaměření a touha oslovit široké spektrum voličů (catch-all party). Snaha oslovit masy lidí, ale není až tak jasným projevem populismu. Nakonec každý politik chce oslovit co nejvíce voličů a v dnešní době mám pocit, že jak pravice, tak i levice jde svým voličům na ruku a snaží se dělat jen taková rozhodnutí, která budou považována za pozitivní.
Více průkazným projevem je rozdělování společnosti. Vytváření takového malého třídního boje. My jsme ti hodní a oni ti zlí. Jen my jsme ti, kteří se opravdu zajímají o obyčejné občany, a chceme pro ně jen to nejlepší! Toto samotné je z logiky věci přece nesmysl, protože každá strana potřebuje pro svůj úspěch přízeň široké veřejnosti, v zájmu každé strany je tak dohlížet na to, aby se občané měli dobře.
Každopádně zdaleka nejlepším způsobem, jak odhalit populisty, je sledování jejich výroků a ověřování. Pokud si někdo překrucuje fakta, dle své libosti, případně mění své postoje a názory (myslím nyní velmi okatě otočení o 180° atd.) dle doby, která zrovna je bude s největší pravděpodobností populista.
Kompetence
Kompetence je důležitá pro výkon jakékoli činnosti. Ať už se jedná o volení činitelů, práci, výchovu. Jednoduše řečeno každý člověk má určité vrozené a naučené dovednosti, díky kterým proplouvá životem. To že někdo má větší přehled v historii, ale zase nedokáže opravit televizi jako někdo jiný, nedělá ani z jednoho z nich hloupého člověka. Každý má jen získané, či vrozené kompetence pro jinou věc.
Problém v každém demokratickém státě nastává právě díky střetu kompetencí. Je ironií osudu, že nejsilnější stránka demokratického zřízení vlády, je zároveň i její největší slabinou. Na jedné straně totiž máme lidi, kteří mají kompetenci pro výkon určité činnosti a na straně druhé ty, kteří svou kompetenci předstírají kvůli vlastnímu prospěchu. Jak ale určíme ty, kteří to opravdu myslí dobře a dělají věci správně. No upřímně velmi těžko, protože sami nemáme dostatek informací k posouzení jejich výkonu.
Pojďme si tuto problematiku vysvětlit na nějakém praktickém příkladu. Pokud jsem se vyučil elektrikářem a jsem dobrým elektrikářem, okamžitě poznám, když někdo dělá mou práci špatně. Může všude okolo sebe vykládat, co chce, ale mi je jasné, že neví, o čem mluví, protože mám kompetenci vykonávat činnost v jeho oboru. Když by měl ale výkon elektrikáře posoudit někdo mimo obor, například profesor ekonomie, bude to už mnohem těžší. Jelikož sám nemá kompetenci k výkonu této práce, může rozhodnout o dobrém provedení pouze tak, že po zapojení spotřebičů a zapnutí světel vše funguje. Jaká je ale kvalita provedení, odvedl elektrikář dobrou práci, nebo ji odflákl. To už posoudit nemůže. Všude v životě je toto naprosto logické a jasné a nikdo z nás by asi nezpochybňoval to, že mistr ví nejlíp, co děla učeň špatně. Zvláštní ale je, že pro politiku toto pravidlo neplatí.
Všudypřítomný Dunning-Kruger efekt
Tento efekt zkoumali v roce 1999 sociální psychologové David Dunning a Justin Kruger. Zjistili, že dle míry kompetence jsou lidé schopni nadhodnocovat, nebo naopak podhodnocovat své znalosti a zkušenosti. Lidé s podprůměrnou kompetencí pro výkon dané činnosti mají tendenci se přeceňovat a zase naopak. Důležité je ale uvědomit si, že tento efekt platí pro všechny a všude.
V našem příkladu efekt platí jak pro vysokoškolského profesora, tak pro mistra elektrikáře. Pokud se profesor naučí základy elektrikářské práce, bude mít pocit, že je mistrem a stejně tak na tom bude elektrikář se základy ekonomie. Oba by měli být dostatečně sebekritičtí a tolerantní navzájem a s řešením vzájemných problémů si musí pomoci. Cílem kvalitního života je totiž vzájemná spolupráce a ne rozdělování, o které se populisté snaží.
Závěr
Kdybychom si z výzkumu těchto dvou psychologu měli odnést byť jednu věc. Myslím si, že by to měla být vzájemná tolerance a sebekritika. Jak se na danou problematiku politiky, života a kompetencí díváte vy?
