Článek
Naše rodina je vcelku normální, pokud za normální považujete lidi, kteří se občas dostanou do situací tak absurdních, že by jim je ani ve filmu nevěřili. Celý příběh je tak šílený, že se o něj musíme podělit s ostatními. Je o naší tetě Marii. Nenápadná paní, která se bojí telefonovat na úřady a vždycky říká, že „za jejího mládí bylo všechno jednodušší“. Což je obvykle jen výmluva, aby nemusela řešit věci jako mobilní aplikace nebo bezkontaktní platby. A právě ona se jednoho dne ocitla na policejní stanici kvůli krádeži auta.
Jak to začalo?
Teta Marie si vyrazila do města na nákup. Klasická mise: chleba, máslo, mléko, nějaká ta slevová akce, ze které se pak vyklubou tři metráky mouky, protože „to bylo za hubičku“. Zaparkovala na sídlišti u Lidlu a vyrazila mezi regály. Když se asi po hodině vrátila k autu, hodila nákup na zadní sedačku, sedla si za volant a otočila klíčkem. Auto poslušně naskočilo, všechno vypadalo v pořádku. Až na jeden detail: nebylo to její auto!
Všechna stříbrná auta vypadají stejně
Teta měla starší Škodu Fabia v obligátní stříbrné barvě. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že klíček v zapalování otočila až podezřele hladce. Žádné „trošku si s tím pohrát“ nebo „chce to správný grif“. Jenže místo toho, aby jí to došlo a podívala se pořádně kolem, prostě se rozjela domů.
Teta startuje auto (ilustrační fotografie)
A tady se dostáváme k té nejlepší části: skutečná majitelka toho auta na sídlišti zpanikařila a zavolala policii, že jí někdo ukradl vůz. Tetu Marii, která jela zcela v klidu domů, zastavili policajti asi po pěti minutách jízdy.
„Paní, můžete vystoupit z vozu?“
Teta, naprosto zmatená, poslechla. Ne že by měla na výběr – když vám blikají majáky do zpětného zrcátka, začnete poslouchat instinkty, i když nejste žádný zločinec.
„Je to nějaký omyl, já nic neudělala!“ začala se bránit, zatímco policista kontroloval její doklady.
„Tohle auto vám nepatří,“ oznámil suše druhý policista, zatímco zkoumal poznávací značku.
Teta se zarazila. Podívala se na volant, pak na palubní desku a pomalu jí docházelo, že něco nesedí. Auto bylo sice na pohled úplně stejné jako její Fabia, ale rádio mělo jiný displej a sedačky rozhodně nebyly její obvyklé „koženka potažená dekou z Ikey“.
„No… tak možná…“ začala koktat.
„Paní, jak jste do toho auta dostala klíče?“
A to byla chvíle, kdy se z tety Marušky, mírumilovné ženy, která se bojí i reklamovat zkažený jogurt, stal oficiálně podezřelý kriminálník.
Výslech století
Tetu Marii naložili do policejního auta a odvezli na stanici, zatímco „ukradená“ Fabia putovala na parkoviště. Teta byla v šoku a na otázku „Jak jste se dostala do auta?“ odpovídala stále dokola:
„Já nevím! Já jen nasedla a jela!“
Policisté si vyměnili pohledy.
„Měla jste komplice?“
„Koho? Ne, já jen nakupovala, tady mám i účtenku, podívejte!“ strčila jim do ruky zmuchlaný papírek, na kterém stálo: 3 kg mouky, 2 másla, 10 rohlíků, smetana, káva v akci.
To policistům nepomohlo.
„Máte právníka?“ zeptal se jeden z nich.
A tady nastal problém. Teta, která nikdy nebyla ani na přestupkové komisi, nevěděla, co se v takové situaci dělá. Takže neřekla nic lepšího než:
„Já mám jenom doktora… Ale k němu jdu až příští týden.“
Rodinná záchranná akce
A tak zavolala nám.
Telefon zvedla máma. Poslouchala asi deset vteřin, pak se otočila na nás ostatní a s naprostým klidem pronesla:
„Tak Maruška je na policii.“
„Co provedla?“ zeptal se táta, který si zrovna mazal chleba s paštikou.
„No… prý ukradla auto.“
Táta se zarazil. Podíval se na chleba, pak na mámu.
„Maruška? Ta, co netrefí ani na nádraží?“
„Jo.“
„A jak to udělala?“
„Prý nějak omylem.“
Nastalo dlouhé ticho. Pak táta odložil nůž a s povzdechem řekl:
„Tak jedem.“
Rozuzlení
Na stanici jsme vysvětlili, že teta Marie nemá žádné kriminální sklony, a policie po ověření kamerových záznamů došla ke stejnému závěru: omylem si vzala cizí auto, protože měla téměř stejný klíč jako skutečná majitelka.
Ukázalo se, že obě Fabie byly vyrobeny ve stejném roce a měly velmi podobný zámkový systém. A protože teta měla starší klíček, který byl už dost obroušený, nějakým záhadným způsobem pasoval i do cizího auta.
Tetu nakonec propustili, ale na cestu domů už jí auto radši nepůjčili.
A tak jela s námi. Seděla na zadním sedadle, pořád v šoku, a tiše si opakovala:
„Já fakt nejsem zločinec…“
Máma ji povzbudivě poplácala po ruce.
„To víme, Maruško. Ale fakt si už kup tu barevnou stužku na klíče, ať poznáš svoje auto.“
A teta jen přikývla. Od té doby její klíče zdobí obří červený přívěsek ve tvaru berušky. A auto? To už nikdy nezaparkovala na stejném místě jako jiná Fabia. Pro jistotu!
