Článek
Povídání o švestkách.
Jsme velmi rozvětvená rodina. Při setkání máme největší radost z pravnoučat. Od nejmenšího Pepíka, až po nejstarší školačku Věrku. Setkáváme se celé rodiny několikrát ročně u nás na chalupě.
Jednou takhle večer, když nastal čas na večerní povídání, jsem vylezl za dětmi na půdu, do jejich společné ložnice, kde podlahu pokrývají matrace, snad ze všech koutů. Co matrace, to jiný příběh. Do místnosti plné tajemna, příběhů i pohádek.
„Dědo, dědo, povídej nám,“ začaly děti sborem jen jsem vstoupil do místnosti. A hnedle to začalo, každý chtěl to své. „Dědo, ten drasťák, jak kluk spolkl zavírací špendlík.“ Z druhé strany zaznělo, „néé, to nic není. Povídej nám dědo jak toho zlého kluka kopl kůň.
A nebo, jak si ten jinej propíchl stehno větvičkou.“ „Dědečku,“ zazvonil tenký hlásek, „povídej o té holčičce, jak snědla rtěnku a nebo Věrka, když byla malá, jak vám spolkla kostku od Člověče nezlob se a jak jste se potom místo na televizi, dívali na skleněný nočník, až vám Věrka tu kostku zase vrátí.“ „Jseš blbá,“vykřikovala Věrka, „dědo, povídej nám o nějaké operaci. A co pan doktor, když musí při operaci čůrat? Počůrá se a nebo mu někdo pomůže, jak my pomáháme našemu Pepíkovi?“ „Tak dost,“ překřikl jsem tu řvoucí krvelačnou smečku. „Povídej nám už konečně o těch suchých podvlíkačkách na dně mořském. Pořád nám to slibuješ a pořád nic,“ zaznělo skoro sborem. „Dnes ne, dnes na to nemám chuť. Je to moc dlouhé,“ jsem se vymluvil. „Ale dnes vám povím pohádku o švestkách.“ „Jéé, hmm, ach jo,“ zase zaznělo z toho klubka. „Počkejte, práci na vás, vy bando krve nenasytná“, jsem řekl polohlasně, načež ta cháska zmlkla, zachumlala se do dek i polštářů a s napětím mi visela na rtech.
Byly švestky. Neměly žádné ručičky, ani nožičky. Prostě obyčejné švestky co rostou na stromech a když už je to nebaví, tak se pustí a válejí se pod stromem. No a ty švestky já potom sesbírám, nebo zatřepu se stromem, abych je mohl sesbírat a babička z nich dělá povidla, zavařuje je aby byly na koláče a ty co se jí nelíbí, tak já dávám do sudu. Taky z nich dokážu udělat dobrotu. To by vám lezly oči z důlků, kdyby jste to ochutnaly. Babička ty své švestky omyje, vypeckuje a při vaření míchá. To já ne. Já je dám do sudu a tím machčátkem na brambory je pomačkám. No a ony se za nějaký čas začnou vařit samy. Taky to bublá, ale je to přitom studené a krásně to voní.
A teď už koukejte spát a když budete hodné, tak mi zítra pomůžete v sadu posbírat švestky a večer si o nich dovyprávíme. „Dědo, dědo,“ vykřikovala Lenka. „A budu si smět do toho sudu dát nožičky, aby mi taky voněly?“ „Jasně že jo,“ jsem ji odpověděl a doufal, že na to holčička časem zapomene.
„Dědo nééé“, se rozléhalo místností, „dopověz nám to, my to do zítra nevydržíme.“ Nenechal jsem se dlouho přemlouvat a pokračoval jsem. „Jak jsem vám již říkal, švestky visí na stromech za malou stopečku. Pohupují se ve větru a nastavují svá bříška sluníčku. Od kořenů svého stromu přijímají vláhu, proto jsou tak šťavnaté. A od sluníčka vitamíny, proto jsou tak zdravé. To dohromady dělá, že jsou moc dobré. Ať už jako koláč, povidla v buchtách, nebo v knedlíkách. Vyrábí se z nich taky lék, který já užívám.“ „Náš taťka je taky nemocnej,“ vykřikl jeden z klučíků. „Taky užívá ten lék a vždy říká – pojď do mě ty první, johohóó.“ „Tak už dost a poslouchejte,“ jsem přerušil nadechnutí dalšího malého řečníka.“
„Takže švestky, když už mají plná bříška a stopka je již neunese, tak spadnou pod strom. No a to je ta chvíle, kdy my s babičkou rozprostřeme pod stromy plachty, vezmeme dlouhý hák a zatřeseme se stromem. To je najednou bubnování. Jako když padají kroupy. Ale toto bubnování je radostné. Nedělá škodu, ale prší vlastně štěstí, přesněji řečeno, prší nám zdraví. Co dělá babička se švestkami víte. A já z nich dělám v tom sudu taková povidla a z nich se potom dělá taková bílá šťáva. To je ten lék. Říká se o něm že, - kudy teče, tudy léčí.“
„Tak už dost dětičky. Ráno musíte brzo vstávat. Pořádně se oblečete. A hlavně holinky si musíte obout, bude velká rosa. No a vyrazíme za humna do sadu posbírat ty švestky do sudu, abychom je potom nepošlapali. Než je posbíráme, tak vám babička udělá ke snídani trhanec se šťávou. Po snídani vezmeme plachty, babičku, i ten dlouhý hák a půjdeme na to švestkové krupobití.
Dobrou noc a rychle spěte, ať jste brzo ráno čilé.“


