Článek
První jednání nové domácí vlády
Když si Eva s Martinem přivezli domů štěně, měli všechno dokonale připravené – pelíšek, misky, vodítko, hračky, granule a dokonce i malou dečku, aby se štěně první noc cítilo bezpečně. Martin hned důležitě prohlásil, že ho musí od začátku přísně vychovat, a Eva s ním samozřejmě souhlasila. Pes dostal jméno Max. První večer spal v pelíšku přesně tak, jak plánovali. Druhý večer tam ale vydržel asi dvacet minut, než začal žalostně kňučet. Když zakňučel potřetí, Eva to nevydržela, i přes Martinovy protesty, že si štěně musí zvyknout, vstala a vzala Maxe do náruče. Pes okamžitě ztichl, zavřel oči a spokojeně usnul. Martin jen prorocky zavrtěl hlavou, že tohle není dobré, zatímco Max ze spaní lehce zavrtěl ocasem na znamení, že s ním rozhodně nesouhlasí.
První týdny sice probíhaly podle původního plánu – Max měl přísný zákaz na gauč, do postele, zákaz žebrat u stolu, skákat na lidi, krást ponožky a kousat boty. Max si všechna pravidla vzorně vyslechl, a pak je postupně všechna do jednoho porušil. Jednoho dne Eva přišla z práce a našla ho pohodlně rozvaleného na gauči. Na její povely k sestoupení Max vůbec nereagoval; jen se na ni podíval, pak na gauč a nakonec si drze položil hlavu na polštář. Eva okamžitě zalarmovala Martina, který se pokusil zjednat pořádek rázným: „Maxi, dolů!“ Max místo toho jen lhostejně zavrtěl ocasem a začal si olizovat tlapku. O deset minut později už Eva s Martinem rezignovaně seděli na podlaze, zatímco pes zabíral celou pohovku. Když Eva s úsměvem podotkla, jak je roztomilý, bylo definitivně rozhodnuto. Gauč byl jeho.
Matracová diplomacie a narozeninové výjimky
Postupně začal Max své území úspěšně rozšiřovat. Po gauči získal křeslo a vzápětí i postel. Jednoho rána se Eva probudila a zjistila, že se tísní na samotném kraji matrace, zatímco Max leží uprostřed jako člověk po náročném pracovním týdnu. Když poprosila rozespalého Martina, ať psa posune nebo vzbudí, Max jen líně otevřel jedno oko, podíval se na ni a zase ho zavřel. Eva tak raději zůstala ležet na úplném kraji, zatímco pes spokojeně spal dál. U snídaně sice oba manželé znovu slavnostně vyhlásili tvrdý režim bez spaní v posteli, žebrání a pamlsků, jenže stačilo, aby Max položil hlavu na Martinovo koleno, a ten ho automaticky začal hladit. V psích očích se v tu chvíli zračila čistá spokojenost člověka, který právě úspěšně vyhrál důležité obchodní jednání.
Od té doby se rodinná pravidla začala drasticky měnit a přizpůsobovat. Zákaz gauče se změnil na „dobře, ale jen když máme návštěvu“, zákaz postele na „dobře, ale když je venku zima“, a z přísného zákazu žebrání se stalo „kousek kuřete mu neublíží, navíc má dneska narozeniny“. Max sice žádné narozeniny neměl, ale vhodný důvod se našel každý měsíc. Jednou Eva dokonce našla Martina sedět na zemi, protože ho Max nechtěl pustit do jeho vlastního křesla. Martin se hájil tím, že pes vypadal skutečně velmi unaveně a potřeboval si odpočinout. Když Eva bezradně řešila, kde tedy bude sedět ona, Martin jen pokrčil rameny s tím, že by si mohli koupit větší gauč. Max v tu chvíli otevřel jedno oko a zdálo se, že tento investiční návrh plně schvaluje.
Kdo je tady vlastně pánem?
Největší prozření přišlo asi po roce. Eva s Martinem si uvědomili, že už doma nemají obyčejného psa, ale člena rodiny s velmi rigidním a nekompromisním denním režimem. V šest ráno se vstává, v sedm se snídá, v osm se jde ven a večeře se podává výhradně podle Maxova názoru na správný čas. Když se večer rozsvítí televize, Max automaticky zaujme své výsadní místo v křesle. Když k nim jednou dorazila návštěva a kamarád se udiveně vyptával, kde vlastně sedí oni a proč je na konferenčním stolku miska s psími pamlsky, s úsměvem se zeptal: „Tak kdo je tady vlastně pánem?“ Eva se podívala na Martina, Martin na Maxe a Max na oba. Pak pes jen zívnul a položil si hlavu na opěrku. Eva to uzavřela s tím, že si ho sice pořídili a poctivě vychovávali, jen v tom procesu nějak zapomněli, kdo nakonec vychoval koho. V tu chvíli zazvonil telefon – Martin právě objednal nové, drahé granule. Na Evinu otázku, kdo mu řekl, že je pes vůbec potřebuje, Martin už jen bezradně pokrčil rameny. Max se na ně podíval, spokojeně zavrtěl ocasem a nikdo už se na nic dál neptal.
Pokud vás moje fejetony baví a chcete, aby jich vznikalo víc, můžete moji tvorbu podpořit předplatným nebo drobným příspěvkem na kávu. I malá částka je pro autora milá zpráva, že má smysl pokračovat.
