Jediný podpis, který změnil dějiny Tichomoří

Když se v učebnicích dějepisu mluví o vstupu Spojených států amerických do druhé světové války, všechno obvykle začíná až dramatickým nedělním ránem 7. prosince 1941. Hořící americké bitevní lodě v havajském přístavu Pearl Harbor, vybuchující sklady paliva a stovky zaskočených námořníků.

Jenže tato slavná tragédie byla ve skutečnosti až finálním, nevyhnutelným článkem dlouhého řetězce událostí, jehož počátek neležel na bojišti, ale na pracovním stole v Bílém domě. Skutečná cesta k válce v Tichomoří se rozběhla už o necelé čtyři měsíce dříve – přesně 26. července 1941.

Tehdy prezident Franklin D. Roosevelt vzal do ruky plnicí pero a podepsal nařízení, které zmrazilo veškerá japonská aktiva v USA. Tento administrativní krok v praxi znamenal okamžité a totální embargo na vývoz americké ropy a ropných produktů do Japonského císařství.

Reakce Washingtonu byla přímou odpovědí na agresivní japonskou expanzi, konkrétně na čerstvé obsazení jižní části tehdejší Francouzské Indočíny. Spojené státy nechtěly nečinně přihlížet, ale pro Tokio mělo toto ekonomické rozhodnutí naprosto fatální následky. Tehdejší militaristické Japonsko totiž sice disponovalo obří moderní armádou a hrdým válečným námořnictvem, ale na svém domovském území nemělo téměř žádné vlastní zdroje surovin.

Plných 80 % veškeré ropy, benzínu a klíčového leteckého paliva dováželo císařství právě z USA. Když se k americkému embargu okamžitě připojila Velká Británie a Nizozemská východní Indie (dnešní Indonésie), ocitli se japonští plánovači v naprosté bezvýchodné pasti. Kohoutky s palivem, bez kterého nemohla vzlétnout jediná stíhačka Zero ani vyplout žádná bitevní loď, byly ze dne na den nekompromisně utaženy.

V japonských vládních kuloárech a na císařském štábu začala po vyhlášení embarga horečná a mrazivá matematika. Vojensko-ekonomičtí analytici spočítali, že země má v tajných strategických rezervách zásoby ropy na přibližně 18 až 24 měsíců běžného provozu. S každým dalším dnem, kdy armáda spalovala drahocenné palivo, se však tyto hodiny neúprosně blížily k nule.

Císařství stálo před nejtěžší volbou svých moderních dějin. První možností bylo podvolit se americkému diktátu, potupně stáhnout svá vojska z Číny, vzdát se snu o asijském impériu a ztratit tvář před celým světem. Druhou možností byla válka.

Generálové v čele s budoucím premiérem Hidekim Tódžóem dospěli k závěru, že diplomacie je pro hrdé samurajské tradice nepřijatelná. Pokud má Japonsko biologicky a průmyslově přežít, musí se ropných polí v jihovýchodní Asii zmocnit násilím. Jediným bohatým a dostupným zdrojem v okolí byla Nizozemská východní Indie.

V cestě za tímto jižním ropným pokladem však stála jedna zásadní překážka – americká tichomořská flotila dislokovaná na Havajských ostrovech. Strategický plán admirála Isoroku Jamamota byl proto až děsivě logický: jedním bleskovým, zničujícím úderem vyřadit americké námořnictvo z herního plánu v Pearl Harboru, a získat tak čas na obsazení ropných ložisek v Asii dřív, než se Washington stihne z útoku vzpamatovat.

Když v neděli ráno 7. prosince 1941 dopadla první japonská torpéda na Oahu, kruh se definitivně uzavřel. Zbraně sice promluvily v Pacifiku, ale jejich prach zapálil onen červencový inkoust na papíře z Bílého domu.

Historici se dodnes přou a vedou vášnivé debaty o tom, zda byl útok na Pearl Harbor od začátku nevyhnutelný, nebo zda jej americká administrativa svým nekompromisním ekonomickým nátlakem sama nevědomky vyprovokovala. Roosevelt sice nechtěl rozpoutat globální konflikt, ale uvalením ropného embarga zahnal Japonsko do kouta, odkud už z pohledu tamních militaristů nebylo úniku.

Tento strhující příběh nám i po více než osmdesáti letech zanechává hluboké morální, historické i ekonomické ponaučení. Ukazuje nám, jak extrémně provázaný byl a stále je náš svět skrze strategické suroviny.

Banalita jednoho administrativního nařízení a ekonomických sankcí dokáže spustit lavinu událostí, kterou už žádný diplomat na světě nedokáže zastavit.

Připomíná nám to, že sankce a hospodářské blokády nejsou jen suchými údery v tabulkách ekonomů, ale jsou to mocné a nebezpečné zbraně, které mohou mít stejně drtivý dopad jako ty nejmodernější rakety.

Skutečné poznání historie totiž začíná tam, kde přestaneme vnímat války jen jako izolované souboje armád a pochopíme, že na počátku těch největších vojenských katastrof v dějinách lidstva stál velmi často obyčejný arch papíru, chladné ekonomické zájmy a boj o kontrolu nad surovinnými žilami naší planety.

Věděli jste, že hlavním spouštěčem útoku na Pearl Harbor bylo americké ropné embargo, nebo jste měli tuto událost spojenou čistě jen s vojenským napadením ze strany Japonska? Myslíte si, že ekonomické sankce jsou správným nástrojem k zastavení agresorů, nebo v sobě vždy nesou riziko, že situaci vyostří až k otevřenému válečnému konfliktu? Podělte se o své názory v komentářích níže!

Zdroje: