Článek
Na podzim roku 1942 seděly v malém bytě v pražské Brožíkově ulici dvě děti. Starší bylo sotva pět let, mladšímu nebyly ani dva roky. Ještě před několika týdny byl jejich svět naprosto obyčejný. Tatínek chodil do práce, maminka je uspávala a domov voněl teplou večeří jako tisíce jiných českých domácností.
Pak se ale jednoho dne ozvalo rázné, surové bouchání na dveře. Do bytu vstoupilo gestapo. Děti tehdy nemohly pochopit, proč jsou kolem nich cizí muži se zbraněmi, a s pláčem se tiskly k matčině sukni. Nevěděly, že jejich rodiče nejsou jen obyčejní úředníci a tátové od rodin.
Oldřich Frolík a Barbora Frolíková patřili k těm nejstatečnějším. Po okupaci se bez váhání rozhodli aktivně pomáhat domácímu odboji a stali se klíčovými spolupracovníky parašutistů, kteří provedli atentát na Heydricha. Riskovali všechno. Velmi dobře věděli, že pokud budou dopadeni, nebude následovat běžné vězení, ale téměř jistá a krutá smrt.
Když si pro ně gestapo onoho podzimního dne přišlo, Oldřich se odmítl vzdát bez boje. Pod záminkou, že si jde do vedlejšího pokoje pro zimní kabát, vytáhl ukrytou pistoli a začal střílet. Jednoho gestapáka zasáhl do obličeje, druhého do krku. V nastalém chaosu se jemu i jeho manželce Barboře podařilo z bytu uprchnout.
Zatímco se rodiče marně pokoušeli unikat před nacistickou mašinérií, v tichých celách a vyšetřovnách se rozhodovalo o osudu celé rodiny. Statečnost otce a matky byla vykoupena tou nejvyšší možnou cenou.
Byl to zoufalý, hrdinský pokus získat alespoň pár dnů svobody. Dočasný úkryt našli u přátel z odboje, ale ani tam nebyli v bezpečí. Heydrichiáda v té době vrcholila a teror nacistů neznal mezí. Gestapo později vypátralo člověka, který manželům Frolíkovým pomohl.
Postavili ho před tu nejkrutější volbu, jakou si lze představit – buď prozradí jejich aktuální úkryt, nebo ještě ten den zemře celá jeho rodina včetně dětí. Pod takovým brutálním psychickým nátlakem muž nevydržel. Oldřich byl lstí vylákán do pasti. Tentokrát na něj na ulici čekaly desítky těžce ozbrojených mužů. Bránil se statečně, ale proti obrovské přesile neměl nejmenší šanci.
Po brutálních a nelidských výsleších na Pankráci skončili oba manželé v chladných celách Malé pevnosti Terezín. Nacistický stanný soud je v nepřítomnosti odsoudil k trestu smrti. Dne 26. ledna 1943 byla Barbora Frolíková zavražděna v plynové komoře koncentračního tábora Mauthausen.
O pouhých čtyřiatřicet minut později zastřelili ranou do týla na popravišti téhož tábora také jejího manžela Oldřicha. V tu chvíli ale jejich dvě malé děti nic z této hrůzy nevěděly. Jen tiše čekaly v provizorních ústavech, kam je nacisté okamžitě po zatčení rodičů odvlekli. Možná každý večer před spaním doufaly, že se otevřou dveře, maminka je pohladí po vlasech a tatínek je vezme do náruče. Nikdo jim nedokázal a ani nesměl vysvětlit, proč se to už nikdy nestane.
Od září 1942 byly obě děti internovány v táboře ve Svatobořicích, později převezeny do dalších německých zařízení, kde z nich nacisté chtěli vychovat loajální občany Říše. Svobody se dočkaly až po skončení války v květnu 1945. Jenže válka pro ně neskončila radostným osvobozením. Domů už se nikdy nevrátily, protože žádný domov neexistoval. Sourozenci po válce vyrůstali odděleně u adoptivních rodin. Jeden našel nový domov v dalekém Švédsku, druhý ve Švýcarsku.
Dvě osamocené postavy dětí hledící k obzoru symbolizují tragický osud generace, které válka vzala to nejcennější – rodinu. Svoboda v roce 1945 pro ně nebyla oslavou, ale začátkem života v naprosté samotě.
Po vlastních rodičích jim zůstalo jen několik málo zažloutlých fotografií, útržky matných vzpomínek a vědomí, že jejich máma s tátou položili život za svobodu své země. Když dnes mluvíme o hrdinech odboje, často obdivujeme jejich odvahu a odhodlání. Méně už však myslíme na nevinné děti, které za jejich hrdinství zaplatily tu nejkrutější daň. Ne vlastní vinou, ale tím, že musely vyrůstat bez mateřské lásky, bez otcovského bezpečí a bez kořenů. Nacisté tehdy nezabili jen dva statečné lidi. Vzali dvěma malým dětem dětství a duši, a to už jim nikdy nikdo na světě vrátit nemohl.
Děkuji vám, moji milí čtenáři, že se mnou skrze tyto příběhy připomínáte hrdinství našich předků i tiché tragédie, které by neměly být nikdy zapomenuty. Pokud se vám moje historická ohlédnutí líbí a chcete se mnou zůstat na této literární cestě za pravdou a lidskými osudy, klikněte na tlačítko Sledovat nahoře na mém profilu Sofia Peréz.
Baví vás zapomenuté lidské osudy, historické záhady nebo napínavé příběhy z minulosti? Další autorské texty a medailonky, které se na Seznam Médium nevešly, najdete na mém osobním blogu.
Zdroje:
- Archiv Paměti národa (Svědectví o rodině Frolíkových a odboji za heydrichiády)
- Vojenský historický ústav Praha (Dokumentace k popravám československých vlastenců v Mauthausenu)
- Historický ústav Akademie věd ČR (Sborník k dějinám domácího protinacistického odboje)
