Muhammad Ali: Chlapec, který chtěl zmlátit zloděje kol

Plačící a vzteky bez sebe tehdy kluk vyhledal bílého policistu Joea Martina a křičel, že zloděje osobně zmlátí, až ho chytí. Martin, který ve volném čase vedl boxerskou tělocvičnu, se na něj podíval a řekl legendární větu: „Nejdřív se ale musíš naučit prát.“

Když si Clay v roce 1960 vybojoval právo reprezentovat USA na olympijských hrách v Římě, nastal obrovský problém. Budoucí král těžké váhy měl totiž paralyzující fobii z létání. Odmítal nastoupit do letadla a vážně navrhoval, že do Itálie popluje lodí. Když mu vysvětlili, že plavba trvá příliš dlouho a nestihl by turnaj, pokusil se účast zrušit.

Nakonec ho trenér přemluvil za jedné podmínky: Ali si na vojenském výprodeji koupil armádní padák. Celý zaoceánský let strávil s padákem pevně připoutaným na zádech, seděl na podlaze u nouzového východu a celou dobu se modlil.

V Římě sice suverénně vyhrál zlatou medaili, ale iluze o slávě doma rychle vyprchaly. Když se vrátil do rodného Louisville, hrdě si vyrazil s medailí na krku do restaurace určené pouze pro bělochy. Číšník ho odmítl obsloužit se slovy: „Bárbíky černochům nepodáváme.“ Clay naštvaně odpověděl: „To je v pořádku, já je taky nejím,“ ale byl vyhozen na ulici. Zlomený šampion tehdy podle legendy došel k řece Ohio a svou olympijskou medaili hodil do kalné vody. Později se ukázalo, že ji spíše ztratil při běžném nošení, avšak historka o řece Ohio dokonale ilustrovala jeho vzdor.

V roce 1964 porazil neporazitelného Sonnyho Listona, šokoval svět, konvertoval k islámu a přijal jméno Muhammad Ali. Pro tehdejší bílou Ameriku to byla urážka. Média a soupeři trucovali a dál ho titulovali „Cassius Clay“. Ali to bral jako nejhorší urážku, protože Clay bylo podle něj jméno, které jeho předkům vnutili otrokáři.

V roce 1967 se mu v ringu postavil Ernie Terrell, který Alimu provokativně říkal „Cassiusi“ během všech tiskovek. Ali se pomstil brutálně. Místo rychlého knokaoutu si z Terrella udělal boxovací pytel. Celých 15 kol ho systematicky ničil údery a u toho na něj v ringu přímo před kamerami řval: „Jak se jmenuju?! Jak se jmenuju, ty dravče?!“ Byla to čistá, chladná psychologická poprava.

Zatímco v ringu dominoval, v soukromí Alimu vládly ženy. Boxer byl čtyřikrát ženatý a jeho zálety byly veřejným tajemstvím. Největší skandál zažil se svou druhou manželkou Khalilah (rozenou Belindou Boyd). V roce 1975, před slavným zápasem Thrilla in Manila, Ali ubytoval ve svém hotelovém apartmá mladou modelku Veronicu Porsche a všem ji představoval jako svou ženu.

Khalilah doma v USA uviděla reportáž v televizi, okamžitě sedla do letadla, vtrhla do manilského hotelu a před zraky Aliho týmu zdemolovala pokoj. Aliho zfackovala tak divoce, že měl šrámy na obličeji ještě při vážení. Veronica se přesto později stala jeho třetí manželkou.

Jedním z nejbizarnějších a nejméně zmiňovaných momentů Aliho kariéry byl rok 1976, kdy přijal výzvu japonského wrestlera Antonia Inokiho na zápas „boxer versus zápasník“ v Tokiu. Ali si myslel, že půjde o domluvenou show. Jenže Inoki to bral smrtelně vážně.

Jakmile zazněl gong, Inoki si lehl na záda a odmítal vstát. Věděl, že v postoji nemá proti Alimu šanci. Celých 15 kol tak Inoki strávil ležením na zemi, krabím pohybem a zběsilým okopáváním Aliho holení a kolen. Ali za celý zápas stihl rozdat pouhé dvě rány, protože neměl koho trefit.

Výsledkem byla nudná remíza, která fanoušky rozzuřila. Pro Aliho měl však zápas fatální následky. Inokiho kopy mu v nohách potrhaly cévy a vytvořily masivní krevní sraženiny. Ali po zápase vážně onemocněl, na dva týdny skončil v nemocnici a lékaři vážně zvažovali amputaci jedné z jeho nohou. Zranění trvale oslabilo jeho pověstnou rychlost.

V roce 1990, kdy už Ali kvůli pokročilé nemoci mluvil jen velmi těžko, dokázal něco, co selhávající americká diplomacie považovala za nemožné. Saddám Husajn tehdy v Iráku po invazi do Kuvajtu držel jako lidské štíty desítky cizinců, včetně patnácti Američanů.

Ali se navzdory varování americké vlády sbalil a odletěl přímo do Bagdádu. Celé dny čekal v hotelu na audienci, přičemž mu došly speciální léky a upadl do těžkých svalových křečí. Když se konečně s Husajnem setkal, boxer nemohl kvůli nemoci mluvit a komunikoval pouze gesty rukou a skrze tlumočníka.

Saddám Husajn, fascinován Aliho celosvětovým statusem islámské ikony, nakonec prohlásil: „Nepustím tyto lidi kvůli vládě USA. Pustím je kvůli Muhammadu Alimu.“ Všech 15 rukojmí odletělo s Alim domů a přežilo.

Diagnózu Parkinsonovy choroby si Ali vyslechl v roce 1984, pouhé tři roky po svém posledním, velmi smutném zápase s Trevorem Berbickem. Pravdou však je, že příznaky se objevovaly mnohem dříve. Už před zápasem s Larrym Holmesem v roce 1980 (kde Ali dostal strašlivý výprask) vykazoval boxer na neurologických testech zpomalené reflexy a koktání. Jeho tehdejší promotéři a lékaři však testy zatajili, aby nepřišli o obrovské miliony z prodeje lístků.

Během své kariéry inkasoval Ali do hlavy odhadem přes 29 000 tvrdých úderů. Lékařská věda dnes mluví o tom, že Ali netrpěl čistě genetickým Parkinsonem, ale syndromem dementia pugilistica (chronická traumatická encefalopatie), kterou rány boxerů nastartovaly. Šampion se pomalu uzavíral do vlastního těla, které ho odmítalo poslouchat.

Všechny lidské hříchy, politické kontroverze i rány osudu se protnuly v jeden magický moment 19. července 1996 na Letních olympijských hrách v Atlantě. Organizátoři her připravili zahajovací ceremoniál, ale jméno člověka, který zapálí olympijský kotel, drželi v režimu absolutního utajení. V zákulisí stadionu o tom věděli pouzí tři lidé. Ani televizní komentáři neměli jméno ve svých scénářích.

Stadionem projelo ohlušující zalapání po dechu, které okamžitě vystřídal bouřlivý řev a pláč tisíců lidí na tribunách. Ali stál na podestě, oblečený v bílé olympijské soupravě. Nemoc jím cloumala v plné síle. Jeho levá ruka, v níž držel hořící pochodeň, se nekontrolovatelně a divoce třásla. Celé jeho tělo svádělo boj s křečemi. Obličej měl kvůli rigiditě svalů kamenný, bez výrazu.

Ali se s nesmírným sebezapřením soustředil, pravou rukou stabilizoval tu levou a pomalu přiložil plamen k mechanickému jezdci, který oheň vynesl nahoru k hlavnímu kotli. V ten moment se stal zázrak – oheň vzplanul a s ním i definitivní smíření Ameriky s mužem, kterého kdysi zatracovala za jeho víru a odmítnutí války.

Pro hlubší studium a ověření faktů doporučuji tyto autoritativní publikace a archivy: