Článek
Jenže Kazaň není zajímavá pouze tím, že v ní vedle sebe najdeme islám a pravoslaví. Její skutečný příběh je mnohem starší a také mnohem složitější.
Město vzniklo na místě, kde se po staletí potkávaly různé národy, obchodníci, vojska, náboženství i jazyky. Prošlo obdobím Volžského Bulharska, Zlaté hordy, stalo se hlavním městem Kazaňského chanátu a v roce 1552 podlehlo vojsku Ivana IV., známého jako Ivan Hrozný.
A právě tehdy se začala psát nová kapitola jeho historie.
Dnes je Kazaň hlavním městem Tatarstánu a jedním z nejvýraznějších kulturních center na Volze. Historické centrum města je natolik výjimečné, že Kazaňský kreml byl v roce 2000 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Organizace UNESCO přitom zdůrazňuje, že jde o mimořádný příklad setkávání bulharských, tatarských, ruských, islámských i křesťanských vlivů.
Ale pojďme začít úplně od začátku.
Město, které je starší, než si možná myslíte
Když se řekne Kazaň, člověka možná napadne, že jde především o město vzniklé v době ruské říše.
Jenže její kořeny sahají mnohem dál.
Archeologové našli v prostoru dnešního Kazaňského kremlu doklady osídlení sahajícího hluboko do minulosti. Kazaň byla důležitým místem už v době Volžského Bulharska a později se rozvíjela v rámci Zlaté hordy. UNESCO uvádí, že její historie v prostoru dnešního Kremlu sahá až do období mezi 10. a 13. stoletím.
Zajímavé je, že o stáří města nepřesvědčily historiky pouze kroniky.
Při archeologických výzkumech byla nalezena například česká mince datovaná do let 929–930. Spolu s dalšími archeologickými nálezy pomohla potvrdit velmi starý původ osídlení.
To je vlastně docela působivá představa.
Někdy kolem doby, kdy se v českých zemích teprve formovalo raně středověké knížectví, už někde na Volze existovalo město, kterým procházeli obchodníci a které bylo součástí rozsáhlých obchodních cest mezi východem a západem.
A právě obchod byl jedním z důvodů, proč Kazaň postupně bohatla.
Ležela totiž na mimořádně výhodném místě.
Volha nebyla jen řeka. Byla to obrovská dopravní tepna.
Po vodě se přepravovalo zboží, lidé i informace a Kazaň se díky své poloze stala důležitým obchodním a politickým centrem.
Když se Kazaň stala hlavním městem chanátu
Ve 13. až 15. století se oblast dostala do sféry Zlaté hordy.
V první polovině 15. století se Kazaň stala hlavním městem samostatného Kazaňského chanátu.
A tehdy město rozhodně nebylo žádnou zapomenutou pevností na okraji světa.
Bylo politickým, vojenským, obchodním i kulturním centrem.
Rozvíjela se výroba kůže, keramiky i zbraní a Kazaň měla obchodní spojení s Moskvou, Krymem, Tureckem a dalšími oblastmi.
Na místě dnešního Kremlu tehdy nestál bílý ruský komplex, jak ho známe dnes.
Stála zde tatarská pevnost.
Nacházel se zde chánský palác, mešita, hrobky vládců, sklady, správní budovy a další stavby.
Podle archeologických a historických poznatků byla pevnost chráněna mohutným systémem hradeb a příkopů. V samotném srdci pevnosti se nacházelo politické a náboženské centrum chanátu.
A pak přišel rok 1552.
Rok, který změnil všechno
Kazaň se stala jedním z hlavních soupeřů Moskvy v oblasti Volhy.
Ivan IV. se rozhodl problém vyřešit vojensky.
Obléhání Kazaňského chanátu nebylo malou výpravou. Ruské vojsko město oblehlo a po těžkých bojích Kazaň padla.
V říjnu 1552 se její obrana zhroutila.
Následky byly dramatické. Město bylo dobyto, velká část jeho původního obyvatelstva byla přesunuta a začala rozsáhlá přestavba města podle potřeb nového státu. Oficiální historie města uvádí, že po dobytí byli Tataři přesídleni například do oblasti kolem jezera Kaban, kde se později vytvořila Stará tatarská čtvrť.
A tady vzniká jeden z nejzajímavějších paradoxů dnešní Kazaně.
Když se dnes člověk podívá na její centrum, může mít pocit, že všechny zdejší kultury žijí vedle sebe odjakživa.
Ve skutečnosti tomu předcházely staletí konfliktů, přesunů obyvatel a změn moci.
Bílý Kreml na místě tatarské pevnosti
Po dobytí města začala Moskva budovat nové centrum.
Původní pevnost byla postupně přestavována a vznikl kamenný Kreml.
Na jeho stavbě se podle historických pramenů podíleli také pskovští mistři.
Dnes je Kazaňský kreml jedním z nejvýznamnějších symbolů města.
Jeho zvláštností však není jen stáří.
Je to především jeho vrstvení.
Pod dnešními stavbami se nacházejí pozůstatky starších období. UNESCO uvádí, že archeologické vrstvy v některých částech dosahují hloubky tří až osmi metrů.
Takže když návštěvník stojí na nádvoří Kremlu, doslova stojí na několika vrstvách dějin.
Pod dnešním povrchem jsou pozůstatky města, které vypadalo úplně jinak.
A právě proto je Kazaňský kreml tak zajímavý.
Mešita vedle pravoslavného chrámu
Uprostřed Kremlu stojí dvě stavby, které by mohly na první pohled působit jako symboly dvou různých světů.
První je pravoslavný chrám Zvěstování Panny Marie.
Druhou je mešita Kul Šarif.
Chrám byl původně vystavěn v 16. století a stal se jednou z nejstarších dochovaných pravoslavných staveb v Kazani. Mešita Kul Šarif je naopak moderní stavba, vybudovaná v letech 1996–2005 jako připomínka historické mešity a imáma Kul Šarifa.
A právě tady je dobré znát jeden detail.
Kul Šarif není jméno náhodně vybraného člověka.
Byl to náboženský vůdce Kazaňského chanátu a během obléhání roku 1552 se podle tatarské tradice zapojil také do obrany města. Při pádu Kazaňského chanátu zahynul.
Současná mešita proto není jen turistickou atrakcí.
Je také symbolem obnovení tatarské kulturní a náboženské identity.
A její podoba je opravdu nepřehlédnutelná.
Čtyři hlavní minarety mají výšku 55 metrů a stavba je zakončena tyrkysovou kopulí. Interiér zdobí geometrické a rostlinné motivy a hlavní lustr váží přibližně dvě a půl tuny. Zajímavou českou stopou je skutečnost, že právě tento lustr byl vyroben v České republice podle návrhů tatarských umělců.
V noci má mešita díky osvětlení dokonce působit dojmem, jako by se vznášela nad zemí.
Sjujumbike: žena, která se stala legendou
A pak je tu věž, která vypadá, jako by každou chvíli měla spadnout.
Sjujumbike.
Má přibližně 58 metrů a její vrchol je vychýlen téměř o dva metry.
Jméno dostala po Sjujumbike, vládkyni Kazaňského chanátu v 16. století.
A kolem její osoby vznikla jedna z nejromantičtějších legend Kazaně.
Podle vyprávění se Ivan Hrozný do Sjujumbike zamiloval a požádal ji o ruku.
Ona odmítla.
A ruský car měl údajně pohrozit, že pokud se mu nepodvolí, Kazaň zničí.
Sjujumbike nakonec měla souhlasit s jednou podmínkou: Ivan musí nechat během sedmi dnů postavit nejvyšší věž, jakou kdy Kazaň viděla.
Stavba prý rostla neuvěřitelnou rychlostí.
Když byla dokončena, Sjujumbike vystoupala až na její vrchol.
A místo svatby skočila dolů.
Je to působivý příběh.
Jenže právě tady je potřeba oddělit legendu od historie.
Pro tento romantický příběh neexistují spolehlivé historické důkazy. Samotná věž je skutečná a skutečně se naklání, ale její přesné datování a okolnosti vzniku jsou předmětem odborných debat.
A možná právě proto je tak oblíbená.
Historie nám poskytla stavbu.
Lidé jí přidali příběh.
Kazaň má také svého draka
Pokud se člověk podívá na symboly města, objeví ještě jednu zvláštní postavu.
Draka.
Jmenuje se Zilant.
Je to mytický tvor, který se stal symbolem Kazaně a objevuje se i v městském znaku.
Podle jedné legendy žil na místě dnešní Kazaně obrovský had nebo drak.
Legenda se pochopitelně v různých verzích mění, ale společné je jí jedno: Zilant patří k městské identitě stejně jako Kreml nebo mešity.
Takže Kazaň má vlastně všechno.
Kreml, cara, chány, princeznu, draka a nakonec ještě kočky.
A právě ty jsou překvapivě důležité.
Když Kazaň zachraňovala carský palác před myšmi
V centru Kazaně najdete poněkud neobvyklý pomník.
Je na něm velká, pořádně vypasená kočka, která odpočívá na pohovce.
A není to jen vtipná turistická atrakce.
Za takzvanou Kazaňskou kočkou stojí příběh, který se pojí dokonce s ruským císařským dvorem.
Podle tradičního vyprávění se v 18. století v Kazani proslavily kočky schopné výborně chytat myši.
Když se v nedokončeném Zimním paláci v Petrohradě rozmohli hlodavci, císařský dvůr potřeboval pomoc.
V roce 1745 bylo z Kazaně do Petrohradu posláno třicet koček.
A měly tam skutečně zvláštní postavení. Dostaly se do služby císařského dvora a jejich úkolem bylo zbavit palác myší.
Příběh pokračuje ještě dál.
Podle kazanského turistického portálu jsou potomci těchto koček spojováni s kočkami, které dodnes žijí v petrohradské Ermitáži.
Z kočky se tak stala jedna z nejroztomilejších historických spojnic mezi Kazaní a Petrohradem.
Místo, kde přežila tatarská Kazaň
Kdo chce poznat Kazaň trochu hlouběji, neměl by zůstat pouze u Kremlu.
Stačí zamířit do Staré tatarské čtvrti.
Ta vznikala po dobytí města v roce 1552, kdy byli někteří Tataři přesídleni z prostoru kolem Kremlu k jezeru Kaban.
Postupně zde vznikaly domy, mešity, školy a obchodní provoz.
Čtvrť se časem stala významným centrem tatarského života a v 19. století zde žili bohatí obchodníci, duchovní, umělci i vzdělanci. Dnes se zde zachovalo 75 historických a kulturních památek z 18. až počátku 20. století.
A právě tady Kazaň začíná vypadat úplně jinak.
Dřevěné domy.
Barevné fasády.
Ozdobné okenice.
Mešity ukryté mezi městskými domy.
Úzké uličky.
Staré kupecké domy.
Člověk má najednou pocit, že z moderního ruského města přechází do úplně jiné země.
Mešita, kterou povolila carevna
Jedním z nejzajímavějších míst Staré tatarské čtvrti je mešita Al-Mardžání.
Byla postavena v letech 1766–1770 a vznikla díky osobnímu povolení Kateřiny II. a penězům místních věřících.
A její vzhled je velmi zvláštní.
Je v ní totiž patrná kombinace tatarské tradice a ruského baroka.
Jinými slovy – není to čistě „orientální“ stavba.
Je to výsledek toho, že různé architektonické světy spolu po staletí sousedily.
S mešitou je spojována také slavná historka.
Místní úřady se údajně obávaly, že její minaret bude příliš vysoký, a obrátily se kvůli tomu na carevnu.
Kateřina II. měla odpovědět v tom smyslu, že lidem sice určila místo na zemi, ale do nebe jim už mluvit nebude.
Je to hezký příběh a v Kazani se vypráví dodnes, ale stejně jako u mnoha historických anekdot je lepší brát přesné znění výroku jako tradované podání než jako doslovně doložený rozhovor.
Jedna z nejzajímavějších mešit měla v sovětské době zvláštní osud
Al-Mardžání přežila i období Sovětského svazu a podle dostupných historických údajů byla v té době jedinou fungující mešitou v Kazani.
To je pozoruhodný detail.
Zatímco mnoho náboženských staveb v Sovětském svazu bylo uzavřeno, přestavěno nebo využito k úplně jiným účelům, právě tato mešita pokračovala ve své náboženské funkci.
Dnes tak nepůsobí jen jako krásná historická stavba.
Je svědkem několika úplně odlišných období dějin.
Kazaň není jen stará. Umí být i překvapivě moderní
A potom člověk vyjde ze starých čtvrtí a zjistí, že Kazaň rozhodně není skanzen.
Vedle historických staveb rostou moderní budovy, sportovní areály a široké městské třídy.
Velkou proměnou město prošlo při oslavách tisíciletého výročí v roce 2005.
Tehdy vznikla nebo byla dokončena řada významných moderních staveb včetně metra, nové mešity Kul Šarif a Millenniového mostu.
Millennium Bridge má dokonce obrovské písmeno „M“ jako dominantní konstrukční prvek.
Není to náhoda.
Písmeno má připomínat milénium Kazaně.
A tak je Kazaň městem, kde člověk může během jediného dne projít kolem středověkých hradeb, vstoupit do staré mešity, projít mezi dřevěnými kupeckými domy a o několik minut později stát pod moderními konstrukcemi.
A potom je tu jídlo
Tatarská kuchyně je další kapitola, která stojí za pozornost.
A pokud existuje jedna sladkost, kterou si s Tatarstánem spojí snad každý, je to čak-čak.
Vypadá jednoduše.
Malé kousky smaženého těsta se spojí medem do hromádky nebo jiného tvaru.
Jenže v tatarské kultuře nejde jen o obyčejný dezert.
Tradičně byl spojen především se slavnostmi a významnými událostmi, například svatbami. Tatarstánské ministerstvo zemědělství ho označuje za symbol tatarské pohostinnosti.
A není náhoda, že právě v Kazani existuje dokonce muzeum věnované čak-čaku.
Člověk by čekal muzeum carů, válek nebo dávných zbraní.
Kazaň má i muzeum sladkého těsta s medem.
A vlastně to k ní docela sedí.
Město mnoha vrstev
Kazaň je zvláštní hlavně tím, že její historie se nedá jednoduše rozdělit na „tatarskou“ a „ruskou“.
Jedna vrstva nezmizela úplně ve chvíli, kdy přišla další.
Naopak.
Některé staré vrstvy byly přestavěny, jiné překryty a další zůstaly zachovány v podobě ulic, domů, mešit, archeologických nálezů nebo tradic.
Samotný Kazaňský kreml je toho dokonalým příkladem.
Na stejném místě se vystřídaly Volžské Bulharsko, Zlatá horda, Kazaňský chanát, ruská říše, sovětské období a dnešní Tatarstán.
UNESCO právě tuto kontinuitu považuje za jednu z hlavních hodnot celého komplexu. V areálu se podle něj setkávají stopy bulharské, tatarské, italské, ruské, islámské i křesťanské kultury.
A možná právě proto je Kazaň mnohem zajímavější, než by se mohlo zdát z obyčejné fotografie mešity.
Je to město, které bylo několikrát dobyto, přestavěno a přejmenováno ve svých významných funkcích.
Přesto z něj starší vrstvy nezmizely úplně.
Kazaň, kterou na první pohled neuvidíte
Turista může přijít ke Kremlu, vyfotit si Kul Šarif, podívat se na šikmou věž Sjujumbike a odejít.
A přesto ve skutečnosti neuvidí to nejzajímavější.
Protože skutečná Kazaň není jen bílá zeď Kremlu.
Je to mince stará více než tisíc let nalezená pod dnešními ulicemi.
Je to vzpomínka na chanát, který skončil roku 1552.
Je to příběh tatarských obyvatel přesunutých k jezeru Kaban.
Je to stará dřevěná zástavba, která přežila mezi moderními ulicemi.
Je to mešita, která dostala povolení od ruské carevny.
Je to pravoslavný chrám stojící jen několik desítek kroků od moderní mešity.
Je to šikmá věž, ke které se váže příběh o hrdé vládkyni – přestože historici vědí, že legenda a skutečnost nejsou totéž.
A je to dokonce kočka, která měla kdysi dostat cestovní příkaz z Kazaně do Petrohradu, aby tam bojovala proti myším.
Kazaň tak není městem jedné historie.
Je městem vrstev.
A právě proto může být při bližším pohledu mnohem zajímavější než slavnější ruská města, která návštěvníka ohromí jednou monumentální památkou.
Tady stačí sejít z hlavní ulice.
A pod moderním městem začne pomalu vystupovat město staré stovky let.
Město Tatarů, kupců, chánů, duchovních, vojáků, řemeslníků, básníků i obyčejných lidí.
Město, které už dávno není pevností na Volze.
Ale stále v něm její staré příběhy žijí.
