Článek
V sobotu ráno se Jana probudila a první, čeho si všimla, bylo absolutní ticho. Nešlo o obyčejné ranní ticho, kdy všichni ještě spí a člověk napjatě čeká, odkud se ozve první zvuk. Tohle bylo úplně jiné. Nikde nic – žádná zapnutá televize, žádná hučící pračka, žádné dětské dupání, a dokonce ani pes, který by už od šesti hodin ráno přesvědčivě vysvětloval, že jeho močový měchýř je otázkou celospolečenského významu. Jana ležela v posteli a čekala. Když se podívala na hodiny a uviděla, že už je osm, řekla si nahlas, že je to divné. Nikdo neodpověděl a jí v tu chvíli došlo, že doma opravdu nikdo není. Děti byly u babičky, manžel odjel na víkend s kamarády a pes slíbil vzorné chování na zahradě u rodičů. Jana byla poprvé po dlouhé době úplně sama a najednou nevěděla, co s tím.
Vstala, uvařila si kávu a posadila se ke stolu. Normálně by touhle dobou ze všech stran poslouchala dotazy na ztracené ponožky, chybějící nabíječky, snídani nebo podpisy na školní formuláře. Dnes se ale nekonalo vůbec nic. Pomalu pila kávu a po deseti minutách se přistihla, že napjatě poslouchá okolní ticho. Usmála se a zašeptala si pro sebe, jaká je to nádhera. Nikdo po ní nic nechtěl, nemusela nic zběsile hledat, nikomu nemusela připomínat, že odpadky se samy nevynášejí, a nikdo se jí v osm ráno neptal, co bude k obědu. Rozhodla se, že si udělá velkou snídani. Když otevřela lednici a nikdo k ní nepřiběhl, bylo to až dojemné. Vzala si jogurt, ovoce, chleba, máslo a vejce a sedla si ke stolu. Jedla pomalu. Nikdo jí nevzal poslední kousek sýra, nikdo se neptal, jestli už může od stolu vstát, ani prohazoval poznámky o tom, zda to všechno opravdu sní. Jana si připadala jako na luxusní dovolené.
Odvážný krok bez uklízení a tichá pizza
Po snídani udělala odvážný krok – rozhodla se, že nebude uklízet. Normálně by okamžitě začala rovnat polštáře, utírat kuchyňskou linku a sbírat věci, které po domě zanechali ostatní členové rodiny. Dnes prostě nechala špinavý hrnek na stole a svět se kupodivu nezhroutil ani po dvaceti minutách. Vzala si knížku, lehla si na gauč a četla několik stránek v kuse, aniž by ji kdokoli přerušil. Bylo to téměř neuvěřitelné. Když v tom tichu najednou uslyšela zvuk, polekala se. Byl to jen kompresor lednice. Jana jí automaticky řekla „promiň“, pak se ale zarazila. Neměla se komu omlouvat a začala se sama sobě smát.
Kolem poledne si objednala pizzu. Ne proto, že by neměla co jíst, ale prostě proto, že mohla. Nemusela se nikoho ptát, co na ni chce, ani řešit, že jeden odmítá zeleninu, druhý chce jen sýr a manžel sice tvrdí, že je mu to jedno, ale pak jí stejně sní půlku talíře. Objednala si přesně tu, kterou měla ráda, celou pro sebe. Když dorazil kurýr, převzala krabici a otevřela ji na stole. Opět nastalo ticho. Žádná ruka se nenatáhla přes stůl a nikdo jí nesebral ten nejlepší kousek. Jana se na pizzu chvíli dívala a pak si povzdechla. Došlo jí, že tohle je skoro smutné. Klid má totiž jednu nepříjemnou vlastnost – když trvá příliš dlouho, začne člověku ten hluk paradoxně chybět.
Volání po hluku a velký návrat
Odpoledne šla na procházku. Ulice byla plná života, děti běhaly kolem rodičů, psi tahali své majitele na vodítkách a z otevřených oken se ozývaly hlasy. Jana šla pomalu a uvědomila si, že přesně ty věci, které jí doma občas lezou na nervy, jí teď scházejí. Když se večer vrátila do dokonale tichého bytu, odložila kabát a automaticky do prázdna zahlásila, že je doma. Nikdo neodpověděl a tentokrát se už neusmála. Sedla si na gauč a jen tak koukala před sebe, dokud jí nezazvonil telefon. Volal manžel a vyzvídal, jak se má a zda si samotu užívá. Jana přiznala, že ano, ale vlastně jen trochu, protože doma je až moc velký klid. Manžel se zasmál a připomněl jí, jak si na hluk pořád stěžuje. Na otázku, co tedy vlastně chce, se Jana podívala na prázdné křeslo a odpověděla, že asi trochu toho domácího šumu.
V neděli dopoledne se konečně všichni začali vracet. Nejdřív se rozletěly dveře a dovnitř vtrhly děti s klasickou smrští dotazů na batohy, oběd a televizi. O deset minut později dorazil pes, který třikrát zběsile oběhl pokoj, převrhl misku a radostí málem srazil květináč. Jana se jen šťastně smála. Nakonec dorazil manžel, položil tašku na zem a okamžitě se zeptal, zda neví, kde má ty modré ponožky. Jana se na něj chvíli mlčky dívala, pak se usmála a nasměrovala ho do koupelny. Pes štěkal, děti se hádaly, v kuchyni tekla voda, televize hrála a někde s rachotem spadla hračka. Jana stála uprostřed toho všeho a najednou jí to připadalo zvláštně příjemné. Včera by za ticho dala všechno, dnes byla ráda, že zmizelo. Člověk sice občas klid potřebuje, ale když má doma lidi, které miluje, zjistí, že nejhezčí ticho je to, které si může dovolit jen na chvíli – a pak se zase s láskou vrátit k rodinnému hluku.
Pokud vás moje fejetony baví a chcete, aby jich vznikalo víc, můžete moji tvorbu podpořit předplatným nebo drobným příspěvkem na kávu. I malá částka je pro autora milá zpráva, že má smysl pokračovat.
