Článek
Od šamponu k první ložnicové realitě
Když se Lucie s Tomášem poznali, připadalo jí, že potkala člověka, kterého celý život hledala. Tomáš jí nosil kávu do postele, pamatoval si její oblíbené květiny, v kině ji držel za ruku, a když pršelo, klidně jí přehodil přes ramena svou bundu, přestože sám zmokl. Měl nádherný úsměv a Lucie o něm nadšeně vyprávěla kamarádkám skoro každý den – o tom, jak je pozorný, romantický, a jak si dokonce všiml i změny jejího šamponu. Kamarádka s úsměvem konstatovala, že je to pravá láska, a Lucie si byla stoprocentně jistá, že přesně takhle vypadá štěstí.
Po několika měsících se k sobě nastěhovali. První společné ráno bylo naprosto kouzelné; Tomáš uvařil kávu a Lucie ležela v posteli s úsměvem a slovy, jak je krásné, že se teď budou probouzet spolu každý den. Tomáš ji políbil a souhlasil. Byla to velmi romantická věta, a zároveň první výrok, kterého měl Tomáš později trochu litovat. První týdny totiž byly stále nádherné. Společně nakupovali, vařili, večer si pouštěli filmy, Tomáš občas přinesl květiny a během dne si z práce psali zamilované zprávy o tom, jak moc si chybí.
Samomnožící se maličkosti a koupelnová záhada
Pak ale přišlo první pondělí. Tomáš ráno vstal, oblékl se a odešel do práce. Když Lucie po jeho odchodu vešla do ložnice, na zemi ležely dvě ponožky, vedle nich tričko a na židli pohozené kalhoty. Lucie se jen shovívavě usmála, řekla si, že to nic není, a prádlo posbírala. Jenže večer se scénář opakoval. Když Lucie na ponožky na zemi upozornila, Tomáš se jen zmateně podíval dolů s tím, že neví, proč je tam nechal. Na argument, že koš na prádlo stojí pouhý metr od postele, odvětil, že na to asi zapomněl. Lucie se usmála a odnesla je. Byla to sice maličkost, jenže některé maličkosti mají zvláštní schopnost se geometrickou řadou rozmnožovat.
K ponožkám brzy přibyly hrnky. Tomáš si pravidelně nechával hrnek od kávy na stole, druhý v pracovně, třetí u televize, a jednoho dne Lucie našla špinavý hrnek dokonce i v koupelně. Na její udivený dotaz, zda tam pil kávu a proč ji tam nechal, jen krčil rameny, že vlastně neví. Lucie si povzdechla, že Tomáš vůbec netuší, proč dělá polovinu svých věcí, ale on ji odzbrojil úsměvem a slovy, že ho přece miluje. Byla to pravda, a právě proto ji ty hrnky tak neuvěřitelně vytáčely. Kdyby jí byl lhostejný, bylo by jí úplně jedno, kde co nechává ležet.
Válka o stůl a příměří s vínem
Jednoho večera se kvůli tomu definitivně pohádali. Nebylo to kvůli ponožkám samotným, ale kvůli všemu, co v domácnosti představovaly. Když Lucie prohlásila, že není jeho hospodyně, Tomáš se začal bránit, že občas uklízí, a bleskově přešel do protiútoku s tím, že ani ona není dokonalá, protože všude nechává rozházené knížky. Lucie argumentovala, že je čte a nemá je kam dát, na což Tomáš namítal, že kvůli nim nemá na stole místo pro notebook. Začali se divoce hádat o knížku, notebook, ponožky a hrnek, až po dvaceti minutách nikdo z nich vlastně nevěděl, kvůli čemu hádka začala.
Pak Tomáš odešel do kuchyně a Lucie zůstala naštvaně sedět v obýváku. Po chvíli se vrátil a v ruce držel dvě skleničky vína. Jednu jí mlčky podal s otázkou, zda se mohou přestat hádat. Lucie si skleničku vzala, sedli si vedle sebe a po chvíli ticha se Tomáš zamyslel, jak moc mu na začátku vztahu připadalo roztomilé úplně všechno – včetně jejích knížek. Lucie se zasmála a přiznala, že jí zase tehdy připadal roztomilý on, takže si jeho ponožek vůbec nevšímala. Tomáš jen přikývl, že v tom bude ten hlavní háček.
Od té doby se snažili věci dělat jinak, i když ne vždy úspěšně. Tomáš se většinou naučil dávat ponožky do koše a Lucie se snažila, aby její knížky nezabíraly celý stůl. Když Tomáš občas nechal hrnek na nesmyslném místě, Lucie ho místo nadávání prostě vzala a odnesla do dřezu. Jednou ráno se probudila, ucítila vůni kávy a uviděla Tomáše v kuchyni. Vzala si hrnek, posadila se ke stolu a všimla si, že na zemi vedle postele leží jedna osamocená ponožka. Tomáš zachytil její pohled a hned slíbil, že ji večer uklidí. Lucie se zasmála a v tu chvíli jí došlo, že právě tohle je skutečný život ve dvou. Nejsou to věčné motýlky v břiše, dokonalé večeře při svíčkách ani květiny každé ráno. Je to člověk, který vám udělá kávu, večer vás pevně obejme a mezi tím vás dokáže vytočit tím, že nechá ponožku třicet centimetrů od koše. Láska totiž nezmizí ve chvíli, kdy romantika narazí na realitu. Jen se převlékne do pohodlného domácího oblečení, které má občas na sobě ponožky.
Pokud vás moje fejetony baví a chcete, aby jich vznikalo víc, můžete moji tvorbu podpořit předplatným nebo drobným příspěvkem na kávu. I malá částka je pro autora milá zpráva, že má smysl pokračovat.
