Článek
Když v roce 1933 jako sedmnáctiletá dívka odhodila šaty a proběhla se nahá před kamerou v československém filmu Extáze, způsobila celosvětový skandál. Papež film proklel, Adolf Hitler ho zakázal a diváci v kinech omdlévali. Hollywood z ní udělal luxusní ozdobu, do které se zamiloval i sám myšák Mickey – její tvář se stala předlohou pro Sněhurku i kočičí ženu Catwoman. Jenže pod touto dokonalou fasádou filmové bohyně se schovával jeden z nejgeniálnějších mozků 20. století. Když zuřila druhá světová válka, tato herečka v noci ve své ložnici vymyslela technologii, která měla navádět spojenecká torpéda proti nacistickým lodím. Technologii, bez které by dnes neexistovaly mobilní telefony, Bluetooth ani Wi-Fi. Přesto jí armáda řekla, ať raději prodává polibky vojákům a raději mlčí. Tragický příběh o tom, jak krutý dokáže být svět k ženám, které mají tu drzost být krásné i geniální zároveň.
Dějiny Hollywoodu jsou plné smutných osudů, ale příběh Hedy Lamarr v sobě nese zvláštní, mrazivou pachuť nespravedlnosti. Celý život trpěla tím, že ji lidé vnímali jako dvourozměrný plakát na stěně. „Každá dívka může být okouzlující,“ říkávala s oblibou. „Stačí, když bude tiše stát a vypadat hloupě.“ Ona sama ale hloupá nebyla. Zatímco přes den točila romantické scény s největšími fešáky stříbrného plátna, po nocích sedávala u rýsovacího prkna, obklopena technickými příručkami a vynalézala věci, které předběhly svou dobu o celá desetiletí.
Odkud se vzala tato fascinující žena, která spojila svět erotiky a špičkové vědy?
Skandál z českých lesů a film, který proklel papež
Narodila se ve Vídni v roce 1914 jako Hedwig Eva Maria Kieslerová do bohaté židovské rodiny bankéře. Už od dětství byla fascinovaná tím, jak věci fungují – její otec s ní chodil na procházky a vysvětloval jí principy tiskařských strojů nebo automobilových motorů. Jenže vedle bystré hlavy dostala do vínku také nadpozemskou krásu, která ji už v pubertě zavedla k divadlu a filmu.
Ten nejzásadnější zlom přišel, když si ji český režisér Gustav Machatý vybral do svého nového psychologického dramatu Extáze.
Snímek se natáčel v lomech a lesích kousek za Prahou a v interiérech na Barrandově. Sedmnáctiletá Hedvika v něm udělala něco, co do té doby v seriózním kině nikdo neriskoval. V jedné scéně se nahá koupe v jezeře a pak bez šatů běhá mezi stromy, když jí uteče kůň. Aby toho nebylo málo, film detailně nasnímal její obličej během předstíraného orgasmu.
Reakce byla hysterická. V Americe film zabavovali celníci, v Německu ho nacisté kvůli jejímu židovskému původu i erotice rovnou spálili a papež Pius XI. vydal oficiální prohlášení, ve kterém snímek označil za morální mor. Hedvika se stala přes noc slavnou, ale pro miliony lidí byla prostě jen „tou nahou holkou z Extáze“.
V zajetí zbrojaře: Útěk před Hitlerem v přestrojení za služku
Její krása okouzlila i jednoho z nejbohatších a nejnebezpečnějších mužů Rakouska – Friedricha Mandla. Mandl byl brutálně žárlivý zbrojařský magnát, který dodával munici a zbraně Adolfu Hitlerovi a fašistickému diktátorovi Benitu Mussolinimu. V roce 1933 se za něj Hedvika provdala, ale manželství se rychle změnilo ve zlatou klec. Mandl se pokusil skoupit všechny kopie filmu Extáze, aby jeho ženu nikdo jiný nahou neviděl, a zamkl ji na svém obřím zámku Schwarzenau.
Tento teror měl však jednu nečekanou výhodu. Mandl bral svou krásnou ženu na všechny obchodní večeře a technické porady. Považoval ji za pouhý drahý doplněk, takže před ní nacističtí inženýři a generálové otevřeně mluvili o tajných vojenských technologiích, systémech navádění raket a nedostatcích v rádiové komunikaci. Hedvika seděla, usmívala se, nalévala víno – a všechno si dokonale ukládala do paměti.
V roce 1937 pochopila, že pokud neuteče, nacistický svět ji pohltí. Vymyslela plán jako z detektivky. Podplatila svou služebnou, která jí byla podobná, namíchala jí do pití prášky na spaní a v noci se převlékla do její uniformy. S kapsami plnými diamantů utekla oknem, naskočila na vlak do Paříže a odtud pokračovala do Londýna.
Zrození Hedy Lamarr a hollywoodská cenzura mozků
V Londýně potkala filmového magnáta Louise B. Mayera, šéfa slavného studia MGM. Ten okamžitě vycítil obrovský byznys. Dal jí nové umělecké jméno Hedy Lamarr a odvezl ji do Hollywoodu.
Zrodila se legenda. Hedy točila jeden film za druhým, vydělávala astronomické peníze a stala se ikonou elegance. Ženy po celém světě si začaly barvit vlasy na tmavo a česat si pěšinku uprostřed, aby vypadaly jako ona. Jenže Hedy v Hollywoodu strašlivě trpěla nudou. Povinné večírky smetánky nenáviděla, alkohol nepila. Místo toho si ve svém luxusním domě zařídila kompletní výzkumnou laboratoř.
Když se seznámila s excentrickým miliardářem a leteckým konstruktérem Howardem Hughesem, našla v něm spřízněnou duši. Hughes si stěžoval, že jeho letadla létají moc pomalu. Hedy si sedla, prostudovala anatomii nejrychlejších ptáků a ryb a navrhla mu zcela nový, aerodynamický tvar křídel, který Hughes okamžitě začal používat. Vynalézala dál: vymyslela vylepšené semafory, tabletku, která po vhození do vody vytvořila šumivou limonádu (ideální pro vojáky v poli), nebo speciální svítící obojky pro psy. To hlavní ale mělo teprve přijít.
Tajný vynález, který měl zničit nacistické ponorky
V roce 1940 vypukla bitva o Atlantik. Německé ponorky nekompromisně potápěly spojenecké lodě a Hedy chtěla své adoptivní zemi pomoci. Věděla, že největším problémem tehdejších rádiem naváděných torpéd byla jejich zranitelnost. Stačilo, aby Němci začali vysílat šum na stejné frekvenci, rádiový signál přerušili a torpédo minulo cíl.
Hedy dostala geniální nápad: Co kdyby se ta rádiová frekvence neustále měnila? Co kdyby vysílač na lodi a přijímač v torpédu neustále a synchronizovaně přeskakovaly z jedné vlny na druhou jako divocí koně? Němci by pak signál nemohli zachytit ani rušit, protože by nikdy nevěděli, na jaké frekvenci torpédo zrovna komunikuje.
Spojila se s avantgardním klavíristou a skladatelem George Antheilem. Antheil byl známý tím, že ve svých koncertech synchronizoval hru šestnácti mechanických pianol (automatických klavírů) pomocí papírových děrovaných pásek. Hedy pochopila, že tento princip lze přenést do zbraní. Společně navrhli systém, který využíval 88 různých frekvencí (přesně tolik, kolik je kláves na klavíru).
V roce 1942 získali na tento vynález, nazvaný Frequency-hopping spread spectrum (tajný komunikační systém s přeskakováním frekvencí), oficiální americký patent.
Polibky místo uznání a hořký konec v zapomnění
Hedy Lamarr s obrovskou pýchou donesla patent na úřad amerického námořnictva. Myslela si, že pomůže vyhrát válku. Reakce armádních pohlavárů byla ale zdrcující. Důstojníci se na ni podívali s despektem. Představa, že by složitou vojenskou technologii navrhla ženská, která navíc v kinech svádí muže, pro ně byla absurdní. „Běžte raději pryč,“ řekli jí tehdy. „Jste krásná, tak ty své diamanty a slávu využijte k tomu, abyste pomáhala prodávat válečné dluhopisy.“
A Hedy to udělala. V rámci kampaně prohlásila, že každý muž, který si koupí dluhopisy za 25 000 dolarů, dostane od Hedy Lamarr osobní polibek. Během jediného večera takto „pusařskou prací“ vybrala pro armádu přes 7 milionů dolarů. Její geniální patent byl ale uložen do trezoru s razítkem „TAJNÉ“ a armáda ho na dlouhá desetiletí uzamkla.
Když po válce platnost patentu vypršela, armáda ho tajně odtajnila a začala ho masivně využívat. Během Karibské krize v roce 1962 na něm Američané postavili bezpečnou komunikaci lodí blokujících Kubu. Hedy z toho nedostala ani cent.
Její pozdní život byl tragédií. Hollywood ji s přibývajícím věkem zavrhl. Prožila šest zpackaných manželství, propadla těžké závislosti na lécích a psychofarmakách a stala se kleptomankou – policie ji několikrát zatkla za drobné krádeže v kosmetice. V zoufalé snaze zastavit čas podstoupila desítky zpackaných plastických operací, které její kdysi dokonalou tvář naprosto znetvořily. Nakonec se úplně izolovala od světa a s lidmi komunikovala už jen přes telefon.
Odkaz, bez kterého bychom dnes byli ztraceni
Skutečného uznání se dočkala až na samém sklonku života. V 90. letech totiž inženýři zjistili, že bez jejího principu přeskakování frekvencí nelze vybudovat moderní bezdrátový svět. Její padesát let starý nápad se stal základním stavebním kamenem pro přenos dat v mobilních sítích GSM, pro technologii Bluetooth, GPS navigace a především pro Wi-Fi.
V roce 1997, pouhé tři roky před smrtí, jí byla udělena prestižní cena Pioneer Award. Když jí organizátoři volali domů, aby jí to oznámili, stárnoucí a zapomenutá Hedy Lamarr jen unaveně povzdychla do sluchátka: „No, bylo na čase.“
Hedy Lamarr zemřela v lednu roku 2000 na Floridě ve věku 85 let. Podle svého přání byla zpopelněna a její syn její popel převezl do milovaného Rakouska, kde ho rozprášil v tichu Vídeňského lesa. Vstoupila do dějin jako žena, která dokázala, že lidský mozek je mnohem silnější zbraň než ta nejkrásnější tvář. A pokaždé, když se dnes na telefonu připojíte k bezdrátové síti, vzpomeňte si na nahou dívku z českých lesů, která dala modernímu světu jeho digitální svobodu.
Zdroje informací
- Lamarr, Hedy (1966): Ecstasy and Me: My Life as a Woman – Osobní autobiografie herečky, která sice byla tehdejším bulvárem mírně upravena, ale detailně popisuje její pohled na hollywoodskou mašinérii a útěk z Rakouska.
- Rhodes, Richard (2011): Hedy's Folly: The Life and Breakthrough Inventions of Hedy Lamarr, the Most Beautiful Woman in the World – Komplexní biografická a vědecká publikace od držitele Pulitzerovy ceny, která detailně rozebírá technickou podstatu jejího patentu a spolupráci s Georgem Antheilem.
- National Inventors Hall of Fame (2014): Inductee Details: Hedy Lamarr – Oficiální dokumentace k posmrtnému uvedení Hedy Lamarr do síně slávy vynálezců za patent na systém přeskakování frekvencí (US Patent No. 2,292,387).
- Archiv Národního filmového archivu (Praha): Historické materiály k natáčení a cenzuře filmu Extáze (1933) režiséra Gustava Machatého.
