Článek
Historické centrum Córdoby v sobě mísí památky římské, muslimské i židovské. Tím nabízí jedinečnou atmosféru, která nám připomněla Sarajevo, kde se naše kultura potkává s muslimskou. V Córdobě ovšem zůstalo jen u historického vlivu na památky, obyvateli jsou prostě Španělé. A pro úplnost jich tu žije asi 330 tisíc. To je méně, než v 10. století, v dobách největší slávy – tehdy to mohlo být i půl milionu.
Spolu se Sevillou byla Córdoba městem, kam jsem plánoval možný výlet z Málagy, kde jsme trávili letošní dovolenou. Auto jsme si tento rok nepůjčovali, byť ve Španělsku a na Kanárech to bývá dostupné – ubytovací portál nám nabízel auta od 250 Kč denně. Spolehli jsme ale na místní funkční hromadnou dopravu a ani jednou jsme toho nelitovali. S tříletým dítětem jsme nakonec na jednodenní výlety ani nepomýšleli.
Až v závěru dovolené, kdy jsme šli do obchoďáku nakoupit drobné dárky pro rodinu, jsme s malým koukali na nástupiště rychlovlaků. Obchodní centrum Vialia je totiž nejen na metru, ale je spojené i s příměstskými vlaky (v této části také pod zemí) a rychlovlaky. K těm se ale bez lístku nedostanete a malý je samozřejmě chtěl vidět a svézt se. Mé vnitřní dítě nadšeně souhlasilo, a tak jsme na poslední den dovolené naplánovali výlet do Córdoby. O cestě samotné si můžete přečíst v předchozím článku.
Naše rychlá adaptace na místní život, kdy jsou děti běžně v deset večer ještě venku, nás trochu omezovala v ranních odjezdech. Spolu s předraženými jízdenkami na poslední chvíli jsme tak jeli do Córdoby zhruba ve 12 s plánovaným návratem ve 22 hodin. To nám dávalo ještě slušných 7,5 hodiny na Córdobu samotnou.
Méně šťastná se ale ukázala právě zvolená denní doba. Komukoliv jsme v Málaze řekli o našem výletu, tvářil se, že jsme blázni, že tam bude horko. V místních 33 stupních nás nenapadlo, proč se může někdo pozastavovat nad vysokými teplotami. Až do chvíle, než jsme vykročili ze stinné haly nádraží na polední slunce a výživných 45 °C.
Hodnoty jsme na teploměrech vídali vskutku nevídané.
Od „hlavního“ nádraží je to k historickému centru asi dvacet minut chůze, z větší části příjemným parkem. Zanedlouho tak projdete hradbami a ocitnete se v jiném světě. Světě kamenných domů, úzkých uliček – ale taky desítek obchůdků. A v neposlední řadě také na území zapsaném v UNESCO.
Jedna z původních městských bran
Z toho historicky nejzajímavějšího jsme navštívili místní katedrálu, která když to odlehčím, vznikla přistavěním věže k původní mešitě. Navštívit se dá i její věž, to ale bylo kvůli horku dočasně zakázáno. 45° schody by asi ve 45 ° byly moc. Své kouzlo však má i dvůr s pomerančovníky, který je volně přístupný. Koncem června však byly ještě plody malé a zelené.
Most jako památka na římské období
Prošli jsme se po starém římském mostě, který ale jako mnohé jiné mosty stojí za vidění také z boku. V tomto případě hlavně z boku, z mostu samotného historický pocit nesálá. To ale neplatí o jeho vstupních branách.
Za nahlédnutí stojí i část starého židovského města se svými typickými bílými domy, mezi nimiž se ztrácí místní synagoga. Na závěr jsme zamířili k zahradám staré pevnosti Alcázar de los Reyes Cristianos, která ale v horkých dnech zavírá už po druhé hodině, takže jsme narazili jen na zavřené brány.
Celkový dojem z historického centra trochu kazí všudypřítomné obchůdky, které často nabízejí turistické cetky. To je ale bolístkou snad všech podobných lokalit. V Praze to je dost podobné, jen mě to srovnání hned nenapadlo, protože tam procházím dost provozně a starými domy se tam moc často nekochám.
Jako bonus si můžete na zdech najít recepty na své oblíbené pokrmy z Andalusie
Na co jsem si vzpomněl hned byl ale Krumlov, dlouhá desetiletí ostuda českého turismu. Tam ještě před pěti lety byla nejlepší restaurace pouhých 25 km od centra, v Českých Budějovicích. Rozpačitému dojmu z Córdoby přispěla i „nejlepší zmrzlina v oblasti“, která byla sice dobrá, ale prostředí připomínalo kebab v našem okresním městě. Dvě pobočky jediné výběrové kavárny zavřely už ve dvě.
Pokud ale budete mít více času, kávu a zmrzlinu si můžete zařídit v modernější čtvrti. Kvůli čemu však z centra prchat nemusíte je oběd. Restaurací tu je přehršel. My jsme dali na recenze a za hradbami historického centra u řeky jsme navštívili slušnou restauraci s regionální kuchyní. Jmenovala se vskutku originálně „La Taberna del Río“ – Hospoda u řeky.
Oběd v La Taberna del Río
Rozhodně nevynechejte místní studené polévky. Regionální Salmorejo – krémová rajčatová a Córdobská Mazamorra, kterou tu dělají z pistácií místo mandlí a je zdomácnělou variací na mandlovou Ajo Blanco. Co zde naopak vynechat můžete je salát. Jako Malažský salát tu můžete ochutnat tresku s brambory, majonézou a pomerančem. Něco na způsob našeho bramborového salátu. Tady ale neměl šmrnc, byla to prostě jen nedochucená tuňáková pomazánka s bramborami. Obsluha byla velmi ochotná, i když nás překvapilo, že nevládli angličtinou. I nejmladší kolegyně, kterou k nám povolali, když zjistili, že po dvou měsících duolinga umím jen „moje babička je velmi inteligentní“, uměla v podstatě jen jídelní lístek, ale slovesa už jí ve výbavě chyběla. Ale byla moc ochotná a pak se dá s překladačem v mobilu jazyková bariéra snadno překonat.
Doporučil bych Córdobu na jeden den? S klidným srdcem. Určitě tu půjdou strávit i 3-4 dny. Pokud jste ale jako my poblíž a váháte, zda to na jeden den stojí za to, jděte do toho. Viděli jsme krásné historické centrum, ochutnali něco z místní kuchyně, svezli se rychlovlakem. A že nás tu nepřepadla touha zůstat déle? To nemusí být váš případ, navíc to dost možná bylo tím, že naše srdce už v tu dobu patřila Málaze.
Historické údaje jsem čerpal z webu UNESCO.
