Článek
Hrabě, který se vyučil pokrývačem: Příběh Antonína Bořka-Dohalského
Raději posloucháte? Tento článek pro vás s dalšími vybranými zpracovala AI do podoby podcastu.
Dětství na Hradě a pád do nemilosti
Antonín Bořek-Dohalský se narodil 28. srpna 1944 v Praze do rodin, jejichž jména psala dějiny – Bořek-Dohalských a Thurn-Taxisů. Jeho otec, JUDr. Jiří Bořek-Dohalský, pracoval po válce v prezidentské kanceláři a rodina tak obývala služební byt přímo na Pražském hradě. Pro malého Antonína a jeho tři bratry to znamenalo dětství plné her v Jelením příkopu, v kulisách, které dýchaly historií jejich vlasti. Jejich rodinný osud byl s tímto místem spjat hlouběji, než tušili – právě ve svatovítské katedrále oddal jejich rodiče Antonínův prastrýc, kanovník Antonín Bořek-Dohalský, kterého později umučili nacisté.
Idyla skončila v létě roku 1950. Den před plánovaným odjezdem na rodinnou dovolenou si pro otce Jiřího přišli dva muži v kožených kabátech. „Odvedli našeho tatínka a přitom tvrdili, že se vrátí do večera, maximálně do dalšího rána. Trochu se to protáhlo, nevrátil se dlouhých deset let,“ vzpomínal později Antonín. Otec byl v zinscenovaném procesu „Pražský hrad“ odsouzen za velezradu a špionáž k sedmnácti letům vězení. Pro rodinu s vlasteneckými kořeny, jejíž členové umírali v boji proti nacismu, to byla rána, která změnila vše.
Léta strádání a nečekané solidarity
Matka Josefa zůstala sama se čtyřmi syny téměř bez prostředků. Když se dozvěděla, že je komunistický režim hodlá vystěhovat do jediné místnosti, našla útočiště v Lysé nad Labem. Přestěhovali se do zahradního domku, který patřil babičce Gabriele Thurn-Taxis, rozené Kinské. Následovaly těžké časy. Rodině byly odebrány potravinové lístky a matka, která ovládala čtyři jazyky, nastoupila jako pomocnice údržbáře do místní Fruty. Dům byl navíc pod neustálým dohledem; v jedné z bytových jednotek, na které úřady dům rozdělily, bydlela rodina nasazená, aby na Dohalské donášela.
Uprostřed systematické šikany se však projevil nečekaný lidský soucit. Místní obyvatelé, kteří si vážili babičky Gabriely pro její postoje za války, rodinu neopustili. Nejsilnější vzpomínkou se stala pomoc dělníků z továrny Kovona. Antonín vyprávěl, jak se na jedné ze schůzí zvedl jeden z komunistů a řekl: „Všichni víme, co postihlo princeznu Thurn-Taxis. Za války jsme se chodili na zámek nažrat, tak kdo má, dejte, co můžete.“. Do krabice od bot tehdy vybrali potravinové lístky i peníze. „Normální lidé se k nám chovali dobře,“ dodal Antonín.
Dělníkem proti své vůli
Pro syny ze „špatné“ rodiny byla cesta ke vzdělání uzavřená. Přestože by Antonína zajímala historie, o studiu si mohl nechat jen zdát. Po letech se dozvěděl, že učitelé na základní škole měli dokonce příkaz, aby chlapci Dohalští neměli na vysvědčení z hlavních předmětů lepší známku než trojku, aby je ani nenapadlo hlásit se na maturitní obor. Místo do lavic tak zamířil do učení na pokrývače až v dalekém Sokolově. Režim se snažil potomky starých rodů ponížit a vymazat jejich odkaz, ale dosáhl jen toho, že je naučil tvrdé práci a houževnatosti.
Na jaře roku 1960 se Antonín vrátil z učiliště domů a v ložnici našel spát vedle matky i svého otce. Díky amnestii byl propuštěn o sedm let dříve, přežil věznění na Pankráci, Borech, v Jáchymově i v Leopoldově. Antonín sám později musel na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP), kde zažil další absurditu režimu. „Bylo zajímavé, že jsme jako politicky nespolehliví nedostali do rukou zbraně, nesměli nic, ale většinou jsme stavěli přísně tajné objekty,“ komentoval to s nadhledem. Po vojně vystřídal řadu dělnických profesí a nakonec zakotvil jako kulisák v karlínském divadle, kde potkal svou budoucí ženu Ivu.
Tichý život a odkaz statečnosti
V roce 1974 se Antonín oženil s Ivou Kotkovou a založil rodinu. Narodili se jim syn Antonín a dcera Pavlína. Po srpnové okupaci v roce 1968, která ho hluboce zasáhla, jeho bratr Jiří emigroval. Antonín ale o odchodu nikdy vážně neuvažoval. „Neuměl jsem si představit, že bych se nesměl vrátit domů, do Prahy, do Čech. Na to jsem to tady měl příliš rád,“ vysvětlil. Jeho otec se sice v roce 1968 dočkal rehabilitace, ale o rok později ji soud zase zrušil a rodina musela vracet i finanční odškodnění.
Rodiče Antonína zemřeli krátce po sobě v říjnu 1990, jen týden po sobě. Antonín později vzpomínal na otcův klid při matčině pohřbu s tím, že jako by tušil, že se s ní brzy znovu setká. Sám Antonín Bořek-Dohalský prožil většinu svého života v domě v zámeckém areálu v Lysé nad Labem, kde 12. listopadu 2017 zemřel. Nezanechal za sebou majetky ani tituly, které mu režim odepřel. Jeho odkazem je příběh tiché síly, slušnosti a hluboké lásky k zemi, která jeho rodině tolik vzala, ale nikdy ji nedokázala zlomit. Díky vzácnému nastavení mysli se nikomu nemohlo podařit vzít mu jeho důstojnost, integritu.
Co se ale vzít dá, jsou hmotné statky - a někdy k tomu není potřeba ani totalitní režim. Rok po Antonínově odchodu se k areálu zámku v Lysé sjížděli hasiči z širokého okolí. Závada na elektroinstalaci zapříčinila požár v podkroví. I když se zásahem hasičů povedlo podstatnou část majetku ochránit, škoda šla do milionů. Jak vzpomíná Antonínův syn v pořadu ČT „Modrá krev“, bylo snad lepší, že se toho tatínek nedožil.
Pokud by vás zajímala historie rodu Dohalských a další osudy jejich potomků, mohu pořad z produkce ČT vřele doporučit - a to nejen díl o Bořek-Dohalských.
Paměť národa
Příběh Antonína Bořek-Dohalského je dobře zdokumentovaný i díky jeho vlastnímu vyprávění, které zaznamenala organizace Paměť národa. Její stěžejní činností je zaznamenávání příběhů pamětníků, dokud jsou mezi námi. Budu moc rád, když spolu se mnou zvážíte její podporu. Více najdete na podporte.pametnaroda.cz
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/borek-dohalsky-antonin-20170115-0
https://www.historickaslechta.cz/osobnosti/borek-dohalsky-antonin-28-8-1944-%E2%80%A0-12-11-2017/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/11453913494-modra-krev/420235100191002/
https://hzscr.gov.cz/clanek/pri-pozaru-domu-v-lyse-nad-labem-vznikla-skoda-za-tri-miliony.aspx
