„Napřed to musí Německo vyhrát!“ Věta, která stála Dohalského život

Raději posloucháte? Tento článek pro vás s dalšími vybranými zpracovala AI do podoby podcastu.

Antonín Bořek-Dohalský se narodil do světa, který se rychle měnil. Pocházel ze starého českého šlechtického rodu, jehož majetek se však na konci 19. století scvrkl na minimum. Místo života na zámku tak vyrůstal v Domažlicích, kde jeho rodina dokonale splynula s místními obyvateli. Jeho otec, František Karel, byl přesvědčený vlastenec a podporovatel demokracie, což mu u vídeňského dvora vyneslo značnou nelibost. Lásku k českému národu vštěpoval i svým synům, kteří už v dětství nosili sokolské uniformy.

Protože rodina neměla materiální statky, kladla obrovský důraz na vzdělání. Antonín, stejně jako jeho bratři, studoval v Praze na prestižní Strakově akademii, určené pro syny z chudých šlechtických rodin. Zde se setkal s budoucími církevními hodnostáři Antonínem Podlahou a Karlem Kašparem, kteří pravděpodobně ovlivnili jeho rozhodnutí vstoupit do kněžského semináře. Svá studia teologie završil doktorátem na papežské univerzitě v Římě, kde si vybudoval síť kontaktů, jež formovaly jeho budoucí dráhu.

Po návratu do vlasti v roce 1912 působil Antonín Bořek-Dohalský jako kaplan, mimo jiné v Příbrami, a během první světové války sloužil jako polní kurát. Na rozdíl od většiny české šlechty jeho rodina vznik samostatného Československa nadšeně vítala. Absence majetku a silné vlastenecké cítění bořily bariéry mezi nimi a běžnými občany, což se projevilo i tím, že si jeho bratři brali za manželky neurozené ženy. Rodina udržovala přátelské styky s předními osobnostmi republiky, včetně T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Jeho církevní kariéra strmě stoupala. V roce 1924 se stal sekretářem pražského arcibiskupa Františka Kordače, který ho vnímal jako ideálního prostředníka pro zlepšení napjatých vztahů mezi církví a státem. Postupně byl jmenován papežským komořím, arcibiskupským kancléřem a nakonec metropolitním kanovníkem u svatého Víta. Stal se respektovanou a společenskou osobností, která se pohybovala v nejvyšších kruzích, ale nikdy neztratila smysl pro pomoc obyčejným lidem.

Příchod nacismu a okupace Československa znamenaly pro celou rodinu osudový zlom. V září 1939 se Bořci-Dohalští připojili k vlasteneckému Prohlášení české a moravské šlechty, čímž se otevřeně přihlásili k českému národu a jeho státnosti. Nacisté je okamžitě označili za nepřátele režimu. Antonín, vědom si nebezpečí, které jeho protiněmecké postoje představují pro církev, dokonce zvažoval rezignaci na své funkce, aby nepoškozoval kapitulu.

Po smrti arcibiskupa Kašpara v roce 1941 byl Antonín považován za nejvážnějšího kandidáta na jeho nástupce. To vyvolalo ostrou reakci německého biskupa a kolaboranta Josefa Grünera. Když mu Grüner v konzistoři arogantně oznámil, že arcibiskupem se stane on, Dohalský mu klidně odpověděl: „Nu ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí Německo vyhrát!“. Tato odvážná slova nezůstala bez odezvy. V červnu 1942 byl zatčen gestapem a převezen do Terezína. Zde se setkal se Štěpánem Trochtou, který později vzpomínal na jeho statečnost. Když viděl Dohalského se zavázanou hlavou, projevil mu lítost. Antonín mu odpověděl latinsky: „Haec est vera imitatio Christi – To je pravé následování Krista.“.

Z Terezína vedla jeho cesta do Osvětimi. Dne 3. září 1942 zde jeho život tragicky skončil. Podle jediného svědectví byl ubit při pochodu na práci, kterého už nebyl fyzicky schopen. Bylo mu necelých 53 let. Rodina se o jeho smrti dozvěděla až po čase, a to pouhým omylem úřednice. Jeho popel se nikdy nenašel. Osud jeho bratrů byl podobně krutý – Zdeněk byl na konci války popraven v Terezíně, pouze František přežil útrapy koncentračního tábora v Dachau.

Životní příběh Antonína Bořka-Dohalského je svědectvím o člověku, který v sobě spojoval víru, šlechtický původ a hluboký patriotismus. Jeho morální zásady ho přivedly do přímého konfliktu s totalitními režimy, kterému čelil s neobyčejnou odvahou. Komunistický režim se po válce snažil jeho odkaz, stejně jako hrdinství celé jeho rodiny, systematicky vymazat z národní paměti. Jeho příběh však zůstává trvalou připomínkou toho, že skutečná šlechetnost nespočívá v titulech, ale v činech.

Zdroj: SUCHOPÁROVÁ, Lucie. Rodina Bořků-Dohalských v Československu. Bakalářská práce, vedoucí Foltýn, Dušan. Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra dějin a didaktiky dějepisu, 2016.