Článek
Klárou se známe od vysoké školy. Vždycky byla… svá. Ten typ člověka, který hrdě prohlašuje „já nejsem jako ostatní holky“ a vede plamenné diskuze o tom, proč je ovesné mléko morálně nadřazené tomu kravskému. Byla zábavná, ale vždy jen v malých dávkách. Klíčové slovo: malých. Když mi napsala, že bude na víkend v mém městě kvůli koncertu a nemá kde přespat, soucit a nostalgie zvítězily nad zdravým rozumem. „Jasně, přespí u mě,“ řekla jsem si. „Co se může pokazit?“
Objevila se v pátek večer. Už její příchod byl předzvěstí nadcházejícího chaosu. Přijela s jednou malou, otrhanou plátěnou taškou, ve které zjevně nemohlo být víc než pár drobností, a v druhé ruce držela květináč s malou monsterou. „Potřebuje změnu prostředí, cítila jsem, že tady bude mít lepší energii,“ prohlásila o té kytce. Hned za dveřmi si zula boty, odhodila ponožky do rohu předsíně a svalila se na můj gauč, jako by to byl její osobní trůn, který právě dobyla. Dobře. Fajn. Jsem flexibilní.
Její první cesta vedla k mé ledničce. Otevřela ji, dlouze si prohlížela obsah a pak se na mě otočila s neskrývaným zklamáním. „Ty nemáš nakládané okurky? A žádné kombuchy? Proboha, Evo, co to je za život?“ Zasmála jsem se tomu, i když mi to přišlo trochu drzé. Byla to chyba. Zřejmě si to vyložila jako pozvání k totální reorganizaci mého života.
Když jsem se v sobotu ráno probudila, našla jsem ji, jak přeskládává mou poličku s kořením. „Uklízím ti to podle vibrací, ne podle funkce,“ vysvětlila mi s vážnou tváří. „Kurkuma má sluneční energii, takže musí být vedle kari. Pepř má zase zemitou, ten patří sem dolů.“ Má pečlivě seřazená sbírka koření, uspořádaná podle abecedy, byla v troskách. Než jsem se stačila vzpamatovat, vrhla se na mou knihovnu. Za hodinu byly všechny mé knihy, pečlivě seřazené podle autorů a žánrů, přerovnané podle barvy hřbetu. „Takhle to lépe esteticky ladí s energií tvého bytu,“ oznámila mi hrdě. Milá dámo, ta energie je teď chaos.
Večer jsme šly na ten koncert. Klára trvala na tom, že musíme stát úplně vepředu, kde se mačkaly stovky lidí. Během koncertu se několikrát pokusila vylézt na pódium, aby kapele „předala svou pozitivní energii“. Naštěstí ji ochranka vždycky včas zastavila. Cestou domů mi vyprávěla, že zpěvák s ní měl „intenzivní oční kontakt“ a že mezi nimi „určitě přeskočila jiskra“.
To nejhorší ale přišlo v neděli ráno. Probudil mě podivný zvuk z koupelny. Šla jsem se podívat, co se děje. Dveře byly pootevřené. Nakoukla jsem dovnitř a naskytl se mi pohled, ze kterého se mi udělalo fyzicky zle. Klára stála před zrcadlem a s vervou si čistila zuby. MÝM kartáčkem. Tím elektrickým, jehož hlavici jsem si kupovala teprve před týdnem.
Chvíli jsem na ni jen němě zírala, neschopná slova. Když si mě všimla v zrcadle, jen na mě mrkla a s pusou plnou pěny zamumlala něco nesrozumitelného. „Kláro,“ vydechla jsem. „Co to děláš? To je můj kartáček.“ Vyplivla pastu do umyvadla, nonšalantně opláchla hlavici a s úsměvem odvětila: „No jo, zapomněla jsem si svůj. A ten tvůj vypadal jako ten, co mám doma. Nebuď divná, čistím si zuby jen jednou denně, to není tak vážné.“
A v tu chvíli mi došla veškerá trpělivost. Všechna ta potlačovaná frustrace z posledních dvou dnů se ve mně nahromadila a vybuchla. „Nejsem divná, Kláro!“ řekla jsem a snažila se ovládat třesoucí se hlas. „Divné je používat cizí osobní hygienické potřeby! Divné je přerovnávat někomu byt bez zeptání! Divné je kritizovat něčí ledničku pět minut poté, co přijdeš na návštěvu! Nejsi originální ani svobodomyslná. Jsi jen špatný, sobecký a neomalený host, který absolutně nerespektuje hranice ostatních lidí!“
Klára na mě zírala s otevřenou pusou, jako by dostala facku. Pak se její výraz změnil na uraženou hrdost. „Tak promiň, že nejsem tak úzkoprsá jako ty,“ odsekla, procpala se kolem mě, sbalila si tu svou jednu tašku a tu nešťastnou kytku a beze slova práskla dveřmi.
O hodinu později mi začaly chodit zprávy od společných známých. Klára jim prý psala, že u mě zažila „víkend plný agrese“ a že jsem „divně upjatá na materiální věci“.
Tak teď tu sedím v bytě, který vypadá, jako by se v něm poprala duha s abecedou, a přemýšlím, jestli jsem to přehnala. Byla jsem příliš drsná? Upřímně jsem se snažila být milá, ale no tak… MŮJ ZUBNÍ KARTÁČEK??? Přehnala jsem to, nebo mám právo být naštvaná?
