Článek
Bydlím ve druhém patře třípatrového činžovního domu, v zóně, které pro sebe říkám „úzkostný sendvič“. Každý zvuk shora nebo zdola mám pocit, jako by se odehrával přímo v mé lebce. A po dlouhou dobu jsem si myslela, že mě moje sousedka z horního patra nenávidí. Ne kvůli něčemu, co jsem udělala – prostě jen tak, obecně.
Nastěhovala se během pandemie. Nikdy nepozdravila. Nosila velká sluchátka. A neustále jí něco padalo. Často jsem slyšela náhodné rány ve tři ráno, jako by někdo ve zpomaleném záběru prohrál zápas v Jenga. Jednou se jí něco kutálelo po podlaze celých třicet sekund. Kdo kutálí něco tak dlouho? Co to bylo? Bowlingová koule? Meloun?
Každopádně…
Po několika týdnech jsem si začala zouvat boty hned u dveří a chodit jen v ponožkách. Pro případ, že by ona slyšela mě. Ztlumila jsem si hudbu. Začala jsem zavírat skříňky jemněji. Dokonce jsem se cítila provinile, když jsem příliš nahlas kýchla. (Což je šílené – představte si, že se omlouváte za kýchnutí ve vlastním bytě.)
A pak se stala ta nejhorší věc.
Jednou v noci jsem v kuchyni omylem upustila plnou sklenici vody. Hlasitá rána. Všude sklo. Rychle jsem to uklidila, ale byla jsem přesvědčená, že přijde dolů a začne na mě křičet. Nebo si na mě bude stěžovat. Nebo obojí.
Ale místo toho?
Druhý den ráno jsem na svých dveřích našla přilepený vzkaz. Žlutý lepicí papírek, lehce zmačkaný, s rukopisem jako od učitelky.
„Ahoj! Doufám, že jste v pořádku – slyšela jsem v noci ránu. Chtěla jsem se jen ujistit. Mně taky pořád něco padá. Vůbec to neřešte 😊 - Byt 3C“
Milé čtenářky, v tu chvíli jsem úplně roztála.
Tato žena, pro kterou jsem si v hlavě vymyslela celý příběh o tom, jaká je to zlá sousedka… byla prostě jen jako já, akorát o patro výš.
Později ten týden jsem upekla banánové muffiny (ze směsi v krabici, nehrajme si na žádné hrdinky) a nechala jsem jí pár přede dveřmi se vzkazem: „Od vaší stejně nešikovné sousedky.“
Později mi poslala hlasovou zprávu: „Jsou úžasné. A mimochodem, jsem si docela jistá, že ten kutálející se zvuk, co jste slyšela minulý týden, byl cukrový meloun. To je na dlouhé vyprávění.“
Teď si občas píšeme. Vyměňujeme si zbytky jídla. Posíláme si vtipné obrázky. Stále jsme se osobně nesetkaly, ale nějak mám pocit, že jsem si našla kamarádku – jen přes zdi, podlahy a načmárané vzkazy.
A ano. Stále jí něco padá ve tři ráno.
Ale teď už se jen zasměju a pomyslím si: To jsme dvě, holka. To jsme dvě.
