Článek
Když jsem si před rokem ve svých sedmadvaceti letech sama koupila dům, myslela jsem si, že začíná ta nejkrásnější kapitola mého života. A zpočátku to tak i vypadalo. Moje sousedka, paní v důchodovém věku, byla milá a usměvavá. Tedy jen do chvíle, než zjistila, že ten dům je skutečně můj a nepatří mým rodičům. Od toho okamžiku se změnila v noční můru.
Všechno začalo mými dvěma psy. Sousedka je přes společnou zeď neustále provokovala a dráždila, a pak si stěžovala, že štěkají a skáčou na zeď. Musím upřesnit, že za tou asi metr a půl vysokou zdí je ještě můj dvoumetrový plot, takže je naprosto vyloučené, aby se moji psi dostali na její zahradu. To jí ale nezabránilo v tom, aby na mě několikrát poslala městskou policii s falešným udáním, že se moji psi chovají „nevhodně“. Strážníci naštěstí vždy jen konstatovali, že je vše v pořádku, psi jsou zajištění a zahrada plně oplocená.
V poslední době se ale její chování stupňovalo. Začala se pokoušet házet na mé psy hrnce s vodou přes zeď. To byla pro mě poslední kapka. Rozhodla jsem se postavit na své straně zdi ještě jeden, vyšší plot, abych zajistila, že už nebude moct špehovat na mou zahradu a provokovat psy. Dnes večer, když jsem na zahradě pracovala, opět přehodila hrnec s vodou, který tentokrát dopadl jen kousek ode mě. Pak se koštětem pokusila shodit sloupek mého rozestavěného plotu a začala na mě křičet sprosté nadávky, že jsem hloupá a že můj plot je „obludnost“.
Abych situaci trochu odlehčila, moji psi jsou zrovna na víkend u rodičů, protože odjíždím pryč. Já jsem na zahradě jen uklízela a můj bratr mi má o víkendu, kdy bude hlídat dům, plot dokončit. Sousedka vylezla ven a něco na mě zavolala. Neslyšela jsem ji, tak jsem ji poprosila, aby to zopakovala.
„Cože, ty jsi teď i hluchá?!“ odsekla posměšně. Tak jsem jí na to řekla: „Ano, vlastně jsem. Mám přece nádor na mozku, to nevíte?“ Faktem je, že to ví. Už dříve se jí někdo z rodiny zmínil, že mám nezhoubný neurinom akustiku, kvůli kterému jsem na jedno ucho prakticky hluchá. Po mé odpovědi zrudla, zabouchla dveře a za pět minut byla zpátky.
Začala na mě křičet a dožadovat se odpovědi, jestli mám vůbec povolení stavět plot vedle její zdi. S klidem jsem jí řekla, že zeď je podle katastru z poloviny moje a z poloviny její, a že můj plot stojí šest palců od nejbližšího bodu zdi, tedy plně na mém pozemku. Ještě několikrát vylezla ven a něco na mě brblala, ale už jsem jí nevěnovala pozornost.
Upřímně, začínám litovat, že jsem si ten dům koupila. Měl to být můj vysněný domov, místo klidu a bezpečí. Místo toho prožívám stres a musím se bránit útokům ženy, která se zjevně nemůže smířit s tím, že mladá holka může mít něco vlastního. Ale nevzdám se. Je to můj dům a nenechám se z něj vyštvat.
