Článek
Když mi bylo osmnáct a já zoufale sháněla bydlení kvůli nástupu na vysokou školu v Brně, byla situace na trhu s byty opravdu tristní. Volných míst bylo málo, a tak jsem zkusila hledat i na Facebooku. Po nějaké době se mi soukromou zprávou ozval muž, který psal, že žije v zahraničí a nabízí volnou garsonku. Tvrdil, že se musel kvůli nemoci odstěhovat zpět do své země a proto se rozhodl svůj malý byt pronajímat. Na profilu neměl žádnou fotku ani bližší informace, jen jméno. Trochu mě to zarazilo, ale v té své zoufalosti jsem to chtěla zkusit.
Poslal mi adresu, abych se mohla na byt podívat. Prohlídku mi zařídil s tehdejším nájemníkem, který se měl brzy stěhovat. Dovnitř mě pustil jeho syn, který mi později také poštou zaslal klíče. Byla to malá, ale celkem útulná garsonka v činžovním domě. Všechno vypadalo normálně a čistě. Zeptala jsem se tedy odcházejícího nájemníka, proč se stěhuje. Odpověděl jen, že majitel je „trochu podivín“. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a rozhodla se smlouvu, kterou mi poslal e-mailem, podepsat. Jeho syna jsem od té prohlídky už nikdy neviděla.
Po podepsání smlouvy si majitel nějak sehnal mé číslo na WhatsApp a napsal mi, že by se se mnou rád spřátelil. Odepsala jsem mu, že jsem teď kvůli škole příliš zaneprázdněná. To ho ale neodradilo. Někdy mi volal i desetkrát za den a vyptával se, proč mu telefony nezvedám. Prý se cítí osamělý a potřebuje si s někým povídat. Většinou jsem nereagovala, snažila jsem se to přehlížet a řádně platila nájem.
Asi měsíc po mém nastěhování se jeho zprávy začaly měnit… byly čím dál podivnější.
„Všiml jsem si, že máš na stole přímotop a horkovzdušnou fritézu. Nemohla bys je, prosím, nepoužívat?“
Nebo: „Proč máš dva notebooky? To je trochu zvláštní, nemyslíš?“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Jestli tenhle muž skutečně pobýval někde daleko v zahraničí, nikdy jsem ho osobně neviděla a dveře do mého bytu byly vždy pečlivě zamčené, jak mohl, proboha, vědět, co mám na stole? Podobných zpráv, kde komentoval různé věci v mém bytě nebo způsob, jakým jsem si uspořádala nábytek, přišlo několik.
A co bylo ještě horší, pokusil se mi k nájmu připočítat 150 eur navíc za to, že prý ve svém bytě příliš často používám fritézu. Znovu ta otázka: jak to mohl vědět?
Neměla jsem žádné spolubydlící, v garsonce jsem bydlela sama. O to víc mě děsilo, odkud má ty informace. Napadaly mě ty nejhorší scénáře – má v bytě skryté kamery? Nebo sem někdo chodí, když nejsem doma? Kontrolovala jsem zámek, okna, ale vše se zdálo být v pořádku. Pocit, že mě někdo neustále sleduje v mém vlastním domově, byl k nesnesení.
Začala jsem ho tedy testovat. Schválně jsem na stůl položila několik specifických, nápadných předmětů a čekala, jestli se o nich změní.
A on si jich všiml! Ten moment si pamatuji dodnes – seděla jsem na přednášce a když mi přišla další zpráva komentující nově umístěnou sošku, zachvátila mě naprostá panika. Co se to tu, proboha, děje?!
Dva dny poté, co jsem jeho komentáře k předmětům záměrně ignorovala, mi začala vyzvánět neznámá čísla. Zvedla jsem to jen dvakrát. Hlas na druhé straně zněl neurčitě jako majitelův a naléhal, ať se „vrátím domů“.
Když jsem ten den přišla domů, odpadky, které jsem ráno pečlivě zabalila a vyhodila do popelnice před domem, byly rozsypané přímo přede dveřmi mé garsonky.
Tohle psychické peklo trvalo skoro celý rok. Nakonec, po nekonečném strachu a nejistotě, se mi podařilo najít jiné, bezpečnější bydlení. Na toho pronajímatele jsem okamžitě podala návrh na soudní zákaz přiblížení.
Dodnes absolutně netuším, jak mohl vědět, jaké předměty mám ve svém bytě, nebo jak se ty odpadky ocitly přede mými dveřmi. Kamarádka je přesvědčená, že v bytě musely být nainstalované skryté kamery. Jiná si zase myslí, že sem mohl mít přístup jeho syn, nebo že majitel vůbec nebyl tak daleko v zahraničí, jak tvrdil. Pravdu se už asi nikdy nedozvím, ale ten mrazivý pocit, že někdo tak nechutně narušil mé nejintimnější soukromí, ve mně zůstane ještě hodně dlouho.
