Článek
Před pár lety pracovala Jana ve firmě, kde jejich vedoucí, paní Novotná, byla doslova posedlá dochvilností. Její oblíbenou mantrou, kterou opakovala snad denně, bylo ono nechvalně známé: „Pokud jdete přesně na čas, jdete pozdě!“ Očekávala, že všichni zaměstnanci budou na svých místech minimálně patnáct minut před oficiálním začátkem pracovní doby. Samozřejmě, těchto patnáct minut navíc mělo být zdarma, jako projev loajality a připravenosti. Kdo si dovolil přijít „jen“ na čas, toho čekalo veřejné zostuzení a káravé pohledy.
Jana, která si potrpěla na spravedlnost a férové jednání, to takhle nechat nechtěla. Jednou sebrala odvahu a s nevinným úsměvem se paní Novotné zeptala, zda jim oněch patnáct minut bude proplaceno jako přesčas. Vedoucí se rozesmála, jako by Jana právě řekla ten nejlepší vtip roku. „No to snad nemyslíte vážně, Jano! To je přece samozřejmost, být tu dříve a připravit se!“ odvětila povýšeně.
V Janě to vřelo. Výsměch šéfky byl poslední kapkou. Rozhodla se, že bude spolupracovat. Ale po svém. Škodolibě a s geniálním plánem v záloze.
Od následujícího dne začala Jana přicházet do práce o celých třicet minut dříve. A co víc, okamžitě po příchodu si „píchla“ příchod v elektronickém docházkovém systému. Pečlivě, na minutu přesně.
Netrvalo dlouho a paní Novotná si toho všimla. Jednoho rána si Janu zavolala na kobereček. „Jano, všimla jsem si, že chodíte nějak podezřele brzy. A hned si evidujete příchod. Co to má znamenat?“ spustila vyčítavě.
Jana nasadila svůj nejprofesionálnější výraz. „Ale paní vedoucí, já se jen snažím být opravdu dobře připravená na práci. Vždycky přece říkáte, že patnáct minut předem je absolutní minimum, že ano? Tak jsem si řekla, že třicet minut bude ještě lepší, abych nic nezanedbala a byla skutečně efektivní hned od první minuty,“ odpověděla sladce a s předstíranou horlivostí.
Vedoucí se snažila argumentovat, že to takhle nemyslela, že jde o princip, nikoliv o doslovné dodržování a už vůbec ne o placení. Jenže Jana byla zaměstnaná na hodinovou mzdu a firemní systém neúprosně zaznamenával každou odpracovanou minutu. Mzdové oddělení tak automaticky začalo Janě proplácet i všechen ten čas strávený v práci „navíc“ před oficiálním začátkem.
Po prvním měsíci této Janiny „iniciativy“ si vyšší vedení firmy všimlo podezřelého nárůstu nákladů na přesčasy v týmu paní Novotné. Pozvali si ji na kobereček oni, aby jim vysvětlila, proč se najednou v jejím oddělení tolik pracuje přesčas.
Paní Novotná prý zrudla jako paprika. Během okamžiku obrátila o sto osmdesát stupňů. Najednou už nebylo potřeba chodit o patnáct minut dříve. Najednou bylo naprosto v pořádku přijít přesně na čas. Mantra „Když jdeš načas, jdeš pozdě“ se jako mávnutím kouzelného proutku vypařila z jejího slovníku.
Jana se jen tiše usmívala. Její malá, škodolibá poslušnost nejenže odhalila absurditu šéfčina požadavku, ale také elegantně a bez velkých konfliktů obnovila v týmu normální pracovní podmínky. A co víc, ukázala, že i zdánlivě malý krok jednotlivce může mít velký dopad.
