Článek
Už je to osm nebo devět let, ale ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Byla jsem holka z malé vesnice, která studovala ve velkém městě a přes týden bydlela na internátu. Každou neděli odpoledne jsem na hlavním nádraží asi hodinu a půl čekala na přítele, který přijížděl vlakem z jiného města.
Ten den nebyl jiný. Seděla jsem v patře nádražní haly, se sluchátky v uších a dívala se do telefonu. Koutkem oka jsem si všimla ženy bez domova, která se potulovala po hale. Nevěnovala jsem jí velkou pozornost, v té oblasti je bezdomovců spousta. Po chvíli se ale vydala mým směrem a zastavila se přímo přede mnou.
Teprve tehdy jsem si ji pořádně prohlédla a dostala jsem strach. Její oči byly skleněné, jako by byla pod vlivem drog, a z koutku úst jí kapala jakási nazelenalá tekutina. Mluvila na mě, ale nerozuměla jsem ani slovo, jen nesrozumitelně mumlala. Cítila jsem, jak mi začalo bušit srdce. Něco bylo velmi špatně.
Zatímco mumlala, začala si pravou rukou prohledávat kapsu svého špinavého kabátu. Sledovala jsem její ruku a čekala, co se bude dít. Pak ji vytáhla a já uviděla, že v ní drží velký, ostře ulomený kus skla. V tu chvíli mi došlo, že jsem ve vážném nebezpečí.
„Co po mně chcete?!“ vykřikla jsem podrážděně. Věděla jsem, že kolem jsou lidé, bylo to nádraží za bílého dne. Nenapadlo mě, že by se skutečně odvážila něco udělat.
Mýlila jsem se.
Najednou udělala výpad a vrazila ten skleněný střep přímo na mě, mířila mi na krk. Instinktivně jsem sebou trhla a uskočila, ale ne dost rychle. Ucítila jsem ostrou, pálivou bolest v rameni. Podívala jsem se dolů a uviděla, jak mi z rukávu bundy prosakuje tmavě rudá krev.
„Co to sakra děláte??!!!“ zařvala jsem, tentokrát v šoku a bolesti. Žena stále něco vztekle mumlala a držela ten zkrvavený střep před sebou. Kolem nás se začali sbíhat lidé. Někdo křičel, ať zavolají záchranku. Já jsem se jen třásla, tiskla si rukou krvácející rameno a zírala na tu ženu.
Pak už si vše pamatuji jen útržkovitě. Policisté, kteří ji odtahovali pryč. Záchranáři, kteří mi rozstřihli rukáv a snažili se zastavit krvácení. Jízda houkající sanitkou do nemocnice, kde mi ránu zašili několika stehy.
Můj přítel, vyděšený k smrti, dorazil rovnou do nemocnice. Když mě viděl, byl v šoku. Řekl, že už nikdy nechce, abych na něj čekala na nádraží. A já tam od té doby skutečně nečekala.
I teď, po tolika letech, mi na rameni zůstala ošklivá jizva. A pokaždé, když jdu na to nádraží, jsem nervózní a ostražitá. Ten pocit bezmoci a vědomí, že stačilo pár centimetrů a mohla jsem tam na té špinavé podlaze vykrvácet, mě stále děsí. Přežila jsem, ale část mě na tom nádraží ten den navždy zůstala.
