„Narodil jsem se se zlý,“ přiznal Fritzl, který v podzemí vybudoval soukromé peklo pro vlastní dceru

V srdci dolnorakouského městečka Amstetten, na adrese Ybbsstrasse 40, se po dobu čtyřiadvaceti let odehrávalo drama, které svým rozsahem a krutostí popírá veškeré chápání mezilidských vztahů. Nešlo o náhlý zkrat, ale o precizně naplánovaný inženýrský projekt zla, jehož architektem byl muž, kterého sousedé zdravili jako váženého podnikatele a obětavého dědečka.

Josef Fritzl se narodil 9. dubna 1935 v Amstettenu. Vyrůstal v atmosféře nacistického Rakouska, což by samo o sobě mohlo být předmětem sociologických studií o vlivu totalitní výchovy na formování osobnosti, avšak Fritzlova patologie sahala hlouběji než k dobové ideologii. Odborníci, kteří později zkoumali jeho psychologický profil, včetně soudní psychiatričky Heidi Kastnerové, hovořili o hluboké narcistní poruše osobnosti kombinované s absencí empatie a sexuální deviací. Fritzl sám v průběhu vyšetřování pronesl mrazivou větu: „Věděl jsem, že mám v sobě zlou krev. Byl jsem k tomu zrozený.“ Tato „zlá krev“ se poprvé veřejně projevila v roce 1967, kdy se v Linci vloupal do bytu čtyřiadvacetileté zdravotní sestry, kterou pod pohrůžkou nože znásilnil. Za tento čin si odseděl trest, ale díky specifikům rakouského právního systému byl jeho rejstřík po patnácti letech vymazán. Pro úřady v 80. letech byl tedy Josef Fritzl oficiálně bezúhonným občanem.

Právě tato „bezuhonnost“ mu umožnila realizovat plán, který v jeho mysli zřejmě krystalizoval roky. Jako vystudovaný elektroinženýr s praxí v technických oborech a obchodu s nemovitostmi měl potřebné znalosti k tomu, aby pod svým domem vybudoval pevnost. Nešlo o improvizovaný úkryt. Fritzl využil svých technických dovedností k vytvoření hermeticky uzavřeného systému, který měl zajistit dokonalou kontrolu nad jeho obětí – vlastní dcerou Elisabeth.

Suterénní prostory domu na Ybbsstrasse nebyly jen sklepem; byly to důmyslně konstruované cely. Vstup do tohoto podzemního labyrintu byl maskován za nenápadnou policí v Fritzlově dílně. Za ní se skrývaly masivní železobetonové dveře vážící přibližně 300 kilogramů. Tyto dveře byly mistrovským dílem domácího inženýrství – neměly kliku ani klíčovou dírku. Otevíraly se pouze pomocí složitého elektronického mechanismu ovládaného dálkovým ovladačem, jehož kód znal pouze Fritzl.

Interiér vězení byl zpočátku stísněný, ale s postupem let a přibývajícími „obyvateli“ se rozrůstal. Fritzl nutil Elisabeth a později i děti, které s ní zplodil, aby holýma rukama a primitivními nástroji hloubili další prostory v jílovité půdě pod domem. Výsledný komplex o rozloze zhruba 60 metrů čtverečních měl výšku stropu v některých částech jen 170 centimetrů. Byl vybaven provizorní kuchyní, sociálním zařízením a spacími kouty. Ventilace byla zajištěna systémem trubek a ventilátorů, které Fritzl ovládal zvenčí. Pokud by chtěl, mohl přívod vzduchu kdykoli zastavit – hrozba, která visela nad vězni jako Damoklův meč.

Podmínky v podzemí byly otřesné. Vlhkost vzduchu dosahovala takových hodnot, že voda kondenzovala na stěnách a stékala po nich v proudech. Plísně byly všudypřítomné. Elisabeth musela trávit hodiny denně vysoušením stěn starými ručníky, aby zabránila hnilobě matrací a oblečení. Absence přirozeného světla měla devastující dopad na fyzické i psychické zdraví vězněných. Děti trpěly nedostatkem vitamínu D, měly bledou, průsvitnou pleť, zkažené zuby a oslabený imunitní systém.

Osmnáctiletá Elisabeth, která už v té době čelila otcovu sexuálnímu obtěžování, byla vylákána do sklepa pod záminkou pomoci s usazením dveří. Jakmile dveře zapadly, její svět se zúžil na pár metrů čtverečních betonu. První dny a týdny byly ve znamení šoku a marného doufání v propuštění. Fritzl ji spoutal a opakovaně znásilňoval. Teprve po čase jí pouta sňal, když si byl jistý, že její vůle je zlomena a únik z betonové hrobky je nemožný.
V následujících letech se podzemní cela stala dějištěm zvrácené rodinné ságy. Elisabeth porodila svému otci celkem sedm dětí. Každý porod probíhal v nepředstavitelných podmínkách – bez lékařské pomoci, pouze s nůžkami na přestřižení pupeční šňůry a s dezinfekcí, kterou jí Fritzl hodil.

Fritzl zavedl brutální selekci. Rozhodl se, že některé děti budou žít s ním a jeho manželkou Rosemarie „na svobodě“, zatímco jiné zůstanou pohřbeny zaživa s matkou.
* Kerstin (nar. 1988/1989): Prvorozená dcera. Zůstala s Elisabeth v podzemí celých 19 let. Byla to právě její nemoc, která nakonec vedla k odhalení celého případu.
* Stefan (nar. 1990): První syn. Rovněž zůstal v podzemí. Kvůli stísněnému prostoru a nedostatku pohybu měl problémy s chůzí a držením těla.
* Lisa (nar. 1992): První dítě vybrané pro „horní svět“. V květnu 1993, ve věku devíti měsíců, ji Fritzl umístil v krabici před dům s přiloženým dopisem, který pod nátlakem napsala Elisabeth. Dopis tvrdil, že se o dítě nemůže starat.
* Monika (nar. 1994): Druhé dítě určené pro adopci prarodiči. Scénář se opakoval v prosinci 1994.
* Dvojčata Michael a Alexander (nar. 1996): Zlomový bod v Fritzlově kriminální kariéře. Michael se narodil s dýchacími potížemi. Přestože Elisabeth naléhavě prosila o lékařskou pomoc, Fritzl ji odmítl. Dítě po třech dnech utrpení zemřelo v náručí své matky. Fritzl tělo odnesl a spálil v kotli na topení. Alexander, který přežil, byl o rok později „nalezen“ před domem a připojen k horní rodině.
* Felix (nar. 2002): Poslední dítě. Zůstal v podzemí s Elisabeth, Kerstin a Stefanem.

Tato segregace vytvořila absurdní situaci, kdy v jednom domě žily dvě paralelní rodiny. Děti nahoře chodily do školy, měly hračky, kroužky a milující babičku Rosemarie, která uvěřila historce o uprchlé dceři v sektě. Děti dole neznaly slunce, vítr ani déšť. Jejich jediným zdrojem informací o světě byla televize a zkreslené vyprávění jejich věznitele, který se pasoval do role jejich jediného ochránce a živitele.

Jak je možné, že nikdo nic netušil? Tato otázka rezonuje případem Amstetten nejsilněji. Josef Fritzl nebyl poustevník. Byl to aktivní člen komunity. Pravidelně jezdil na dovolené, mimo jiné i do Thajska, kde byl zachycen na videu z roku 1998. Během těchto cest – někdy i čtyřtýdenních – nechal svou rodinu v podzemí zásobenou konzervami, ale bez možnosti úniku v případě nouze. Jeho chladnokrevnost, s jakou dokázal popíjet koktejly na pláži, zatímco jeho dcera a vnoučata hnily ve tmě, svědčí o absolutní absenci svědomí.

Fritzl manipuloval s úřady s děsivou lehkostí. Když se „objevila“ vnoučata, sociální pracovníci prověřovali rodinné poměry. Fritzl byl hodnocen jako schopný a pečující poručník. Dům navštívili úředníci celkem jedenadvacetkrát, ale nikdy je nenapadlo zkontrolovat sklep. Fritzl jim vysvětlil, že Elisabeth je členkou nebezpečné sekty a děti odkládá, protože se o ně nemůže starat. Dopisy, které Elisabeth musela psát, sloužily jako nezvratný důkaz pro policii, která pátrání po „nezvěstné“ vždy brzy odložila.

Nájemníci v domě měli striktní zákaz vstupovat do suterénu a zahrady. Fritzl, který v domě vládl pevnou rukou, budil respekt i strach. Někteří sousedé sice později vypověděli, že slýchali tlumené zvuky nebo viděli Fritzla v noci tahat těžké tašky s nákupem do sklepa, ale nikdo nechtěl riskovat konflikt s tak „váženým“ mužem. Rakouská mentalita, která si vysoce cení soukromí a nevměšování se do cizích záležitostí (tzv. Häuslbauer mentalita), zde sehrála tragickou roli.

Postava Fritzlovy manželky Rosemarie zůstává jednou z nejtragičtějších figur příběhu. Po odhalení případu byla podrobena intenzivnímu vyšetřování. Policie však dospěla k závěru, že o manželově dvojím životě skutečně nevěděla. Fritzl ji po desetiletí psychicky ovládal a přesvědčil ji o verzi s útěkem dcery. Rosemarie tak nevědomky vychovávala děti své dcery a svého manžela, zatímco jejich matka trpěla jen pár metrů pod její kuchyní. Tato nevědomost, ač právně očištěná, zůstává těžko pochopitelná a stala se předmětem mnoha spekulací.

Po 24 letech teroru se systém zhroutil. Devatenáctiletá Kerstin, která celý život strávila v podzemí, vážně onemocněla. Trpěla křečemi a upadala do bezvědomí. Elisabeth, v zoufalé snaze zachránit své dítě, přemluvila otce, aby Kerstin vzal do nemocnice. Fritzl souhlasil, pravděpodobně ze strachu, že by se mrtvého těla dospělé ženy zbavoval hůře než těla novorozence.

19. dubna 2008 přivezl Fritzl Kerstin do nemocnice v Amstettenu. Lékařům předložil zmatenou historku a dopis od Elisabeth. Stav dívky byl kritický – selhávaly jí orgány, trpěla záhadnou infekcí a ztrácela zuby. Lékařský tým, vedený doktorem Albertem Reiterem, pojal podezření. Dívčin stav neodpovídal běžným nemocem a absence zdravotní karty byla alarmující. Nemocnice vyhlásila pátrání po matce přes média, aby zjistila anamnézu.
Tlak médií a policie na Fritzla rostl. V panice se rozhodl k riskantnímu kroku. 26. dubna vyvedl Elisabeth a zbývající dva syny, Stefana a Felixe, ze sklepa. Své ženě řekl, že se Elisabeth rozhodla vrátit domů. Společně jeli do nemocnice za Kerstin. Tam však na ně čekala policie. V momentě, kdy byla Elisabeth oddělena od svého otce a policisté jí slíbili, že ho už nikdy neuvidí, bariéra strachu padla. Během několikahodinového výslechu odhalila celou pravdu o 24 letech věznění, znásilňování a smrti Michaela.

Josef Fritzl byl okamžitě zatčen. Když policisté vstoupili do sklepa, naskytl se jim pohled, který popisovali jako „scénu z hororu“. Nízké stropy, zatuchlý vzduch, úzké chodbičky a dětské kresby na vlhkých zdech svědčily o ukradených životech.

Proces s Josefem Fritzlem začal v březnu 2009 v zemském soudu v St. Pöltenu. Obžaloba byla drtivá: vražda z nedbalosti (v případě Michaela), zotročování, znásilnění, omezování osobní svobody, těžký nátlak a incest. Zvláště obvinění ze „zotročování“ bylo v moderní evropské justici bezprecedentní a odráželo totální kontrolu, kterou Fritzl nad svými oběťmi měl.

Fritzl zpočátku vystupoval sebevědomě. Svou obhajobu stavěl na absurdním tvrzení, že dceru vlastně chránil před světem drog a špatné společnosti. Snažil se vykreslit jako milující otec, který se o svou „druhou rodinu“ staral, nosil jim jídlo, dárky a květiny. Tato maska však spadla ve chvíli, kdy byla v soudní síni přehrána jedenáctihodinová videovýpověď Elisabeth.

Výpověď byla tak silná a detailní, že otřásla i otrlými právníky a porotci. Fritzl, konfrontován s hlasem a tváří své dcery, která popisovala léta mučení, se zhroutil. Následujícího dne změnil svou výpověď a přiznal se ke všem bodům obžaloby, včetně vraždy Michaela, kterou do té doby popíral. „Lituji toho z celého srdce,“ prohlásil, ale psychiatrička Heidi Kastnerová jeho lítost zpochybnila. Podle jejího posudku byl Fritzl schopen vnímat vinu jen intelektuálně, nikoliv emocionálně. Jeho slzy byly spíše projevem sebelítosti nad ztrátou kontroly a veřejným ponížením než skutečným pokáním.
Rozsudek byl jednoznačný: doživotní trest odnětí svobody v ústavu pro duševně nemocné pachatele. Soudce zdůraznil, že Fritzlovy činy se vymykají lidskému chápání a že společnost musí být před takovým jedincem trvale chráněna.

Zatímco Fritzl putoval za mříže, pro Elisabeth a její děti začal nový, možná ještě těžší boj – boj o normální život. Rodina byla převezena na psychiatrickou kliniku v Amstettenu-Maueru, kde strávila měsíce v izolaci od médií, která pořádala na „monstrum z Amstettenu“ hon.

Pro děti z podzemí byl svět šokem. Felix, tehdy pětiletý, poprvé viděl měsíc, trávu a zvířata. Lékaři popisovali dojemné scény, kdy se chlapec bál dotknout země nebo byl fascinován deštěm. Kerstin se po probuzení z kómatu v červnu 2008 rychle zotavovala, ačkoliv její imunitní systém byl silně narušen. Rodina se musela naučit žít pohromadě – děti z „horního světa“ se seznamovaly se sourozenci z „dolního světa“, o jejichž existenci neměly tušení. Musely zpracovat fakt, že jejich milovaný dědeček je zároveň jejich otcem a věznitelem jejich matky.

Stát zajistil rodině novou identitu a přestěhoval je na utajené místo v horním Rakousku. Dům v Amstettenu se stal nechtěnou turistickou atrakcí. Aby se zabránilo zvrácenému turismu a glorifikaci místa, úřady rozhodly o radikálním řešení. V roce 2013 byly suterénní prostory zality stovkami tun betonu. Dům hrůzy tak přišel o své srdce, ačkoliv budova samotná stojí dodnes.

V současnosti, více než 15 let od odhalení, se kauza Fritzl znovu vrací do veřejného prostoru. Josef Fritzl, nyní osmaosmdesátiletý, trpí pokročilou demencí. Jeho právní zástupkyně Astrid Wagnerová usiluje o jeho podmínečné propuštění nebo alespoň o přesun do běžné věznice, argumentujíc tím, že „starý, zmatený muž“ již nepředstavuje nebezpečí.

V lednu 2024 soud rozhodl, že Fritzl může být přesunut z oddělení pro duševně narušené pachatele do standardního vězeňského režimu. Tento krok teoreticky otevírá dveře k žádosti o propuštění ze zdravotních důvodů. Tato možnost vyvolává v rakouské společnosti vlnu odporu. Mnozí se ptají: Má monstrum nárok na důstojné stáří, když ho upřelo své vlastní dceři?

Elisabeth Fritzlová, nyní osmapadesátiletá babička, žije v anonymitě. O jejím životě prosakují na veřejnost jen kusé zprávy – našla si partnera (jeden z bodyguardů, kteří rodinu chránili), věnuje se dětem a snaží se zapomenout. Její příběh je příběhem neuvěřitelné resilience. Přežila 24 let v betonovém hrobě, ochránila své děti před šílenstvím a dokázala se vrátit do života.

Josef Fritzl chtěl být pánem života a smrti, bohem ve svém vlastním podzemním vesmíru. Dnes je z něj jen číslo ve vězeňské statistice, senilní stařec, který si možná ani nepamatuje kódy ke dveřím, jež kdysi znamenaly hranici mezi světem a peklem. Ale pro Elisabeth, její děti a celý svět zůstane jméno Fritzl synonymem pro nejtemnější kouty lidské duše, kam se většina z nás bojí jen nahlédnout.

Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Fritzl_case

The Guardian: https://www.theguardian.com/world/2009/mar/16/josef-fritzl-cellar-case-timeline

Spiegel International: https://www.spiegel.de/international/europe/fritzl-speaks-i-knew-what-i-was-doing-was-wrong-a-552224.html

CBS News: https://www.cbsnews.com/news/austria-incest-victim-reunited-with-family/

The Guardian: https://www.theguardian.com/world/2009/mar/21/josef-fritzl-pyschiatrist-interview