Článek
Píše se podzim roku 1970 a do sociální poradny v Los Angeles vklopýtá téměř slepá žena s malou, těžce podvyživenou dívkou. Úřednice si myslí, že dítěti je tak šest let. Má prázdný pohled a pohybuje se trhavými, zvířecími skoky. Pravda, která vzápětí vyjde najevo, znechutí celou Ameriku. Dívce není šest, ale třináct let. A celých těch třináct let strávila v naprosté tmě, spoutaná jako zvíře.
Zkuste si na malou chvíli, jen na pár vteřin, představit to absolutní, hrobové ticho. Žádná televize, žádné hlasy hrajících si dětí z ulice, žádné pohlazení. Jen nekonečná, dusivá temnota, pach vlastního těla a vy.
Clark Wiley, otec malé dívky, která do dějin psychologie a kriminalistiky později vstoupila pod ochranným pseudonymem „Genie“, nebyl jen přísný rodič. Byl to sadistický tyran s těžkou formou paranoie. Jeho psychický úpadek začal v roce 1958, kdy jeho milovanou matku srazil a zabil opilý řidič. Clark tehdy zanevřel na celý svět. Uzavřel se do sebe, začal nenávidět lidi a především si vypěstoval absolutní, chorobnou nesnášenlivost k jakémukoliv hluku.
Děti vlastně nikdy nechtěl. Jeho první dcera zemřela na zápal plic v pouhých deseti týdnech poté, co ji kvůli jejímu dětskému pláči zavřel do studené garáže. Druhé dítě zemřelo při porodu. Třetí dítě, syn John, přežil, ale otec ho krutě fyzicky týral. A pak se narodila Genie. Když lékaři malé Genie ve věku dvaceti měsíců diagnostikovali mírné zpoždění ve vývoji, Clark učinil rozhodnutí, nad kterým dodnes zůstává rozum stát. Rozhodl se, že dívka je „mentálně narušená“ a musí být okamžitě a navždy izolována od vnějšího světa. Doslova ji vymazal z existence.
Vězení o rozměrech pár metrů čtverečních
Pokoj malé Genie se nacházel v zadní části nenápadného rodinného domu na tichém losangeleském předměstí Temple City. Zvenku dům vypadal úplně obyčejně. Ale uvnitř se odehrával ten nejhorší myslitelný horor. Okna v jejím pokoji otec zakryl těžkými stínícími fóliemi a alobalem, aby dovnitř za žádných okolností nepronikl ani jediný paprsek slunce. Nábytek? Žádný. Jen dětská postýlka potažená těžkým drátěným pletivem, do které ji otec zavíral na noc jako divoké zvíře do klece. A uprostřed místnosti stál dětský nočník.
Právě k tomuto nočníku byla Genie každý boží den, od rána do večera, pevně připoutána ve speciálních, doma vyrobených popruzích připomínajících svěrací kazajku. Nemohla pohnout rukama ani nohama. Nemohla se postavit. Zůstávala v jedné strnulé poloze hodiny, dny, roky. Pokud dítě vydalo sebemenší zvuk – zaplakalo, zakňouralo bolestí, nebo si jen hlasitěji povzdechlo – její otec okamžitě rozrazil dveře. V ruce svíral velké dřevěné prkno nebo baseballovou pálku, kterými dceru surově, do krve zbil.
Clark Wiley s ní nikdy nepromluvil ani jediné lidské slovo. Když jí její starší bratr John nesl misku s dětskou výživou nebo ovesnou kaší, nesměl promluvit ani on. Otec stál celou dobu nad nimi. Bratr ji musel krmit v absolutní tichosti a zběsilém tempu; pokud se podvyživená dívka začala dusit nebo jídlo vyplivla, otec jí ho hrubě rozetřel po obličeji. Sám Clark na svou dceru jen vrčel. Štěkal na ni jako rozzuřený pes a cenil zuby, aby v ní vyvolal čistý, animální teror. Její matka Irene, která kvůli šedému zákalu oslepla z 90 % na jedno oko a sama čelila každodennímu domácímu násilí, měla od manžela pod hrozbou smrti přísný zákaz s dcerou jakkoliv komunikovat.
Genie tak vyrostla v naprostém sociálním vakuu. Její vyvíjející se mozek se nikdy nenaučil rozeznávat slova, chápat strukturu věty, ba co hůř – nenaučil se ani to, jak projevovat základní lidské emoce. Její jedinou interakcí s okolním světem byl paralyzující strach, fyzická bolest a psí štěkot maniaka.
Zázrak, pokud se to tak dá vůbec nazvat, se stal počátkem listopadu roku 1970. Matka Irene po letech tyranie sebrala poslední zbytky odvahy, vzala dceru a utekla z domu. Chtěla vyhledat úřad pro podporu nevidomých, ale kvůli svému špatnému zraku zabloudila a omylem vstoupila do špatných dveří – rovnou do kanceláře sociální péče a ochrany dětí.
Když sociální pracovnice uviděly bytost, která stála před nimi, polil je studený pot. Genie nevypadala jako člověk. Její fyzický stav byl naprosto alarmující. Ve svých třinácti letech vážila pouhých 26 kilogramů a měřila sotva 137 centimetrů. Její páteř byla těžce zborcená z toho, jak dlouho seděla v těsných popruzích. Nedokázala vůbec narovnat nohy, chodila nepřirozeně shrbená a ruce držela křečovitě před sebou v poloze, které lékaři později začali říkat „králičí chůze“.
Dívka nedokázala vůbec kousat pevnou stravu, potravu uměla pouze polykat, neustále masivně slintala a plivala kolem sebe. V ústech měla dokonce dvě sady zubů (vzácná anomálie, kterou nikdo nikdy neléčil). Neuměla se usmát. A co bylo pro všechny zúčastněné to absolutně nejvíc srdceryvné – Genie nikdy neplakala nahlas. Byla tak tvrdě vycvičená a zničená strachem, že když cítila obrovskou bolest, její obličej se zkřivil, z očí jí začaly téct slzy, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Bála se, že by z temnoty znovu přišla rána prknem. Lékaři ji později označili za to vůbec nejvíc poškozené a zničené dítě, jaké kdy ve své praxi viděli.
Zatímco se celá Amerika vzpamatovávala z šoku nad tím, jaké zlo se může celé desetiletí skrývat za zavřenými dveřmi předměstských domků, spravedlnost se zadrhla hned na samém začátku. Tyran Clark Wiley byl okamžitě zatčen a obviněn z těžkého zneužívání nezletilé. Monstrózního soudu, kde měl pohlédnout do očí veřejnosti, se ale nikdy nedožil. Ráno 20. listopadu 1970, přesně v den svého prvního stání u soudu, vzal svůj revolver Smith & Wesson a střelil se do pravého spánku. Na rozloučenou nechal policii jen arogantní a mrazivý vzkaz napsaný na kusu papíru: „Svět to nikdy nepochopí.“ Zbaběle unikl trestu a nechal svou zničenou dceru, aby čelila krutému světu úplně sama.
Zlatý důl pro vědce a falešná iluze rodiny
Mohlo by se zdát, že tady příběh končí šťastně – vysvobozením z pekla a pohádkou o napravení. Jenže realita, která následovala, je v mnoha ohledech mnohem cyničtější a krutější. Z monstra v podobě otce se plynule přešlo k chladnému monstru jménem věda.
Případ takzvaného „Vlčího dítěte“ se stal doslova vědeckou senzací tisíciletí. Psychologové, psychiatři a lingvisté se na malou, traumatizovanou Genie slétli jako supi na čerstvou kořist. Vědci, v čele s lingvistou Noamem Chomským, právě v té době zuřivě debatovali o takzvané „hypotéze kritického období“ – teorii, která tvrdila, že pokud se člověk nenaučí mluvit do doby puberty, jeho mozek tuto schopnost navždy ztratí. A zničená Genie byla dokonalý, živý laboratorní důkaz, na kterém se to dalo otestovat.
Byl vytvořen speciální výzkumný tým. Vláda a Národní institut pro duševní zdraví (NIMH) do projektu nalily štědré granty v hodnotě stovek tisíc dolarů. Genie se stala objektem zkoumání mladé lingvistky Susan Curtiss a doktora Davida Riglera, ke kterému byla dokonce svěřena do pěstounské péče.
Na jedné straně dělala Genie obrovské, až zázračné pokroky. Naučila se znakovou řeč, dokázala se radovat z maličkostí, začala chápat svět kolem sebe a s dětskou fascinací sbírala plastové kelímky a nádoby, které hromadila, protože ji uklidňovaly. Její slovník se neuvěřitelně rozrostl na stovky slov. Dokázala dokonce popsat hrůzy ze svého dětství pomocí útržkovitých slov a malovaných obrázků. Zápis lingvistky Susan Curtiss zachycuje mrazivou výpověď třináctiletého dítěte: „Otec praštil ruku. Velké dřevo. Genie pláče… Otec zlobný. Otec praštil Genie velkou holí.“
Jenže na straně druhé byla Genie pořád jen fascinujícím experimentálním králíkem. Její život nebyl dětstvím, byla to nekončící šichta pod drobnohledem. Každý její krok, každé nové slovo, každý její záchvat vzteku byl pečlivě natáčen na kamery, analyzován a zapisován do složitých tabulek. Byla pod neustálým, psychicky vyčerpávajícím tlakem podávat pro vědce výsledky.
A pak, po několika letech falešného pocitu bezpečí, přišla druhá, možná ještě bolestivější rána, která Genie definitivně srazila na kolena. Navzdory obrovské snaze se u Genie nikdy nepodařilo vybudovat schopnost používat a chápat gramatiku. Uměla slova, ale nedokázala z nich tvořit smysluplné věty. Její mozek, zničený roky izolace v době největší plasticity, to jednoduše nedokázal.
Vláda a agentura NIMH na podzim roku 1974 provedly audit a s chladným kalkulem došly k závěru, že výzkum už nevede k žádným novým, přelomovým vědeckým datům. Výsledek? Vládní granty a financování byly ze dne na den nekompromisně zastaveny. Penězovod vyschl.
A co v tu chvíli udělal zbytek systému? Jakmile došly státní peníze, ochota doktorů a vědců se o dívku starat zázračně vyprchala. Výzkum skončil. Pokusný králík splnil svůj účel. Genie byla chladnokrevně odvrhnuta a vrácena zpět státnímu systému.
Začalo peklo státního systému pěstounské péče. Během krátké doby vystřídala Genie hned několik zoufalých a naprosto nekompetentních domovů. V jednom z nich narazila na extrémně přísné pěstouny, u kterých byla znovu fyzicky tvrdě trestaná a bita za to, že ve stresu pozvracela postel. Systém ji opět začal děsit a trestat.
Obrovské trauma, které v ní celou dobu dřímalo, se probudilo v plné, ničivé síle. Všechno, co se za roky tvrdé práce s vědci naučila, během pouhých pár měsíců zmizelo jako pára nad hrncem. Genie postupně přestala úplně mluvit. Přestala komunikovat znakovou řečí. Z jejích očí se znovu vytratila jiskra. Uzavřela se hluboko do sebe a nenávratně se vrátila zpět do onoho tichého, děsivého světa beze slov, ve kterém strávila prvních třináct let svého života u nočníku.
Novinář Russ Rymer, který ji později viděl na její oslavě 27. narozenin, ji popsal zničujícími slovy: „Byla to velká, neohrabaná žena s výrazem kravího nechápání… její oči špatně ostřily na dort. Její tmavé vlasy byly na čele hrubě ustřižené, což jí dodávalo vzhled chovance z blázince.“
Její tehdejší ošetřující psychiatr Jay Shurley celou její tragédii shrnul naprosto zdrcujícími slovy: „Byla to izolovaná osoba, roky vězněná. Vyšla ven, chvíli žila v rozumnějším světě, reagovala na něj… a pak se dveře prostě zabouchly a ona se znovu stáhla do sebe a její duše onemocněla.“
Kde je dnes ta dívka, na které si vědci budovali akademické kariéry a o které se dodnes učí generace studentů psychologie na univerzitách po celém světě? Genie Wiley žije v naprosté anonymitě v některém z utajených státních pečovatelských ústavů pro dospělé kdesi v jižní Kalifornii. Je z ní stará, tichá žena, která se blíží k sedmdesátce. Zestárla v naprostém zapomnění. Civilizovaný systém ji sice na papíře zachránil před monstrem z masa a kostí, jen aby ji vzápětí s úsměvem předhodil dravým ambicím vědců a následně byrokracii státu, který se o ni štítil postarat v momentě, kdy už přestala být finančně užitečná.
A já se dnes ptám vás, moji drazí čtenáři: Kdo v tomto děsivém příběhu spáchal ten úplně největší hřích? Byl to nepříčetný otec Clark Wiley, který dceru izoloval, protože byl sám těžce psychicky narušený a nebezpečný? Nebo to byli naopak elitní, vzdělaní a usměvaví vědci, kteří jí ukázali světlo světa a falešnou lásku, jen aby ji sprostě odkopli zpět do ústavů ve chvíli, kdy jim došly tučné vládní granty? Která zrada bolí víc – ta od blázna, nebo ta od někoho, kdo by měl mít rozum? Vaše názory mě nesmírně zajímají. Napište mi svůj pohled dolů do komentářů!
Zdroje
The Guardian: The Feral Child: The heartbreaking story of Genie Wiley https://www.theguardian.com/society/2016/jul/14/genie-feral-child-los-angeles-researchers
Psychology Today: The Feral Child Nicknamed Genie https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-superhuman-mind/201707/the-feral-child-nicknamed-genie
Wikipedia: Genie (feral child) https://en.wikipedia.org/wiki/Genie_(feral_child)
